NP č.380 > FejetonRoztočit a zastrčit!Jan Stern

Nedávno jsem vám naladil jakési rádio na velmi, ale velmi krátkých vlnách a slyšel jsem tam asi osmdesátkrát předěl, v němž se pravilo zhruba toto: „Hrajem vám super a bez keců!“

 

To mě pobouřilo. Vždyť to je něco jako rasismus! Nebo aspoň xenofobie, diskriminace a všechna tahle slovíčka, co se píší do všelijakých těch vládních zpráv a EUbrožurek. Já, člověk prostý, řeknu to natvrdo: Co se jako maj co navážet do keců? Co jim kecy udělaly? To jako kecy nemaj právo na svojí existenci? To jsou jako nějak méněcenné?

No ano, nebudu lhát, byl jsem pobouřen i proto, že takový slogan považuji za projev nekalé konkurence. Jak k tomu přijdeme my, co se kecama živíme? To jako napsat fejeton o ničem je méně obdivuhodné, než nahodit D-dur a do toho v počítači namíchat elektronické bicí? Já bych vám o tý jejich slavný „super hudbě“ moh povídat! Byste se divili, jakej je to švindl na švindl. Ale nebudu se snižovat na úroveň nepřítele.

Jsem člověk kulturní a jako takový jsem napsal řediteli oné rozhlasové stanice zcela vážný, velice kultivovaný dopis. Odpustil jsem si žahavé poznámky na adresu obsahu jejich vysílání a omezil se na obhajobu keců. Udělal jsem takový malý historický exkurz, v němž jsem shrnul, co všechno již kecy pro lidský rod udělaly.

Jen namátkou: Co by byl Archimédes bez „Neruš mi mé kruhy“?! Jistě, je to jen kec bez obsahu, ale kdo by si ho bez toho kecu dneska pamatoval?

Ani Hospodin na Sinaji nebyl teda nijak zvlášť ve formě, to jeho „Jsem, který jsem“ je kec všech keců, co si budem povídat. Měřit se s ním může snad jen Shakespearův plk „Být, či nebýt?“. Ale na těhle kecech stojí monoteismus i celý divadlo, takže žádné úšklebky, vážení.

Anebo Honza Werich a jeho super kec o tom, že „když už člověk jednou je...“, no vždyť to znáte. Blá blá blá. Hovadina na entou, to přece všichni víme. Ale nebýt téhle filozofie pod stan, co bysme si lepili nad pracovní stoly? Bylo by tam prázdno! Pusto!

Anebo si vemte takový profily na chatu nebo na sociálních sítích. Vždyť nebýt keců, nemáme tam vůbec co psát! Ženy by si bez keců například nedokázaly takový profil stvořit vůbec. Kde by vzaly svá motta a moudra? „To pravé bohatství je očím neviditelné“, „Usmívej se a bude líp“, „Život je jen zavření a otevření očí...“ a takovýhlety lahůdky. To jako chtějí páni z rádia, aby ženy úplně umlkly a z virtuálního světa nám odešly?! (Mimochodem, já si pamatuju tu strašidelnou éru, kdy na netu byli připojeni jen chlapci, studenti ČVUT. Nepřál bych vám zažít, když přijde třicet studentů ČVUT do chatovací místnosti a napíše „nepokecá nějaká holka?“ a dál už neví, co by, dokud nepřijde jiný student ČVUT pod falešnou ženskou přezdívkou a nezačne tvrdit, že má prsa pětky.)

Tohle všechno jsem tomu panu řediteli vypsal, takhle jsem si vám hezky ulevil, olíznul jsem pozadí Fifinky a známku nalepil, už jsem měl i tkaničky zavázány a málem vyrazil na poštu s tím slavným listem, když tu to najednou přišlo.

Z rádia, které dosud jen super hrálo a bez keců, se začalo cosi linout. Zpočátku jsem tomu nechtěl věřit, ale po chvilce nebylo pochyb: byly to kecy! Dorazily pospolu se dvěma moderátory, kteří rozjeli svou šou. A byly bohužel sehrané.

 

„Nazdar buřti, tak co, už jste to rozjeli?“

„Myslíš jako buřta, jo? Chachááá.“

„Jak buřta, buřte?“

„No jako jestli si už vymydlili buřta, chápeš, vymrskali lachtana prostě.“

„Jo tááák. Chachááá. Tak to sem nemyslel. Myslel sem prostě ten mejdan, co tu dneska spolu rozjedem. Prostě to roztočíme!“

„A možná i zastrčíme.“

„Chachááá.“

 

Řeknu vám, dopis panu řediteli jsem nakonec neodeslal. Teda, abych byl přesný, dopis jsem mu poslal, ale jiný. Ne že by mi bylo líto nevyužité Fifinky, ale docela prostě jsem změnil názor. To se racionálnímu člověku občas stává. Pod tíhou nových informací, rodí se i nové názory. Ten můj byl pěkně ostrý a zněl zhruba takto: „Vážený pane řediteli, slogan vašeho FM rádia zní Hrajem super a bez keců. Prosím vás – a nebýt mé artrózy, činím tak na kolenou – držte se tohoto sloganu jako té nejpravější víry. Děkuji vám i za Honzu Wericha, Archiméda a všechny sluníčkový květinky z internetu.“

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv