NP č.376 > Téma číslaRozptýlená hraniceAlexandr Budka

Volný pohyb osob a postupný zánik hranic mezi státy bereme jako jednu z nejpříjemnějších stránek evropské integrace. Něco namítat by mohl jen zarytý xenofob. Schengenský proces ale není černobílý a jak se přesvědčujeme v posledních týdnech, bohužel ani nevratný.

 

Od počátku devadesátých let jsem objevoval do té doby zapovězenou západní Evropu, často se svým jmenovcem Alexandrem. Byl mezi námi ovšem významný rozdíl. Saša díky německému otci disponoval pasem s dvanácti hvězdami, a tak procházel skrz hranice jako nůž máslem, zvláštním koridorem vyhrazeným pro občany EU. Naštěstí již v roce 1995 stačilo absolvovat pohraniční kontrolu v Německu a dále nerušeně pokračovat až k Atlantiku. Hranice mezi Španělskem, Portugalskem, Nizozemskem, Francií, Belgií, Německem a Lucemburskem přestaly prakticky existovat.

V roce 2004 jsme se dočkal i já svých dokladů s hvězdami a o tři roky později jsme se stali součástí schengenského prostoru. Zdálo se, že je naplněn sen každého svobodomyslného cestovatele. Komu by se nelíbila možnost projet s pouhým občanským průkazem a bez jediného zastavení napříč celou Evropou a dokonce se podívat i na jiné kontinenty, vždyť severoafrická Ceuta a Kanárské ostrovy jsou v Schengenu také.

Bohužel se záhy ukázalo, že nonstop průjezd Evropou je fikce placené reklamy na Schengen. Pro mnohé občany EU kontrol naopak přibylo a staly se nevyzpytatelnější. A k setkání s celníky ani není nutné nějaké hranice překračovat.

 

V OBJETÍ KOBRY 11

Po uzavření hraničních přechodů bylo třeba jejich osazenstvo nějak zabavit. Navzdory proklamacím k přílišnému snižování stavů nedošlo, celníci a pohraniční policie pracují dál, jen se změnily metody. Ostatně, je třeba mít po ruce dostatečnou zálohu pro případ krátkodobého znovuobnovení hraničních kontrol, které Schengenská dohoda umožňuje při mimořádných událostech. Záminkou může být zhoršení mezinárodní situace, jako nyní ve Francii, nebo mistrovství světa ve fotbale, jako v Německu v roce 2006, kdy se argumentovalo zachováním vnitrostátního pořádku či teroristickou hrozbou. Posloužit mohou i jakékoli větší protesty a nepokoje nebo trochu větší pohyb obyvatelstva, jako v případě rumunských Romů.

Kontrol ve skutečnosti neubylo, jen se rozprostřely do zhruba dvacetikilometrového pásma kolem hranic. Než se dostanete do prvního městečka, je vysoce pravděpodobné, že budete kontrolováni. Těsně po vstupu do Schengenu se dokonce mluvilo o šikaně českých řidičů a tehdejší ministr vnitra Ivan Langer vyhrožoval odvetnými opatřeními. Ani dnes ale není situace lepší, kontroly se staly normou. Argumentuje se přeshraniční kriminalitou, jejíž nárůst přitom statistiky příliš nepotvrzují. Někde dokonce klesá, k nárůstu došlo jen u některých druhů, jako jsou krádeže aut. S urputnými kontrolami kontrastuje loňská zpráva Evropské komise, která konstatuje nevyužívání daleko efektivnějších zbraní, jako třeba mezinárodní konfiskace majetku pocházejícího z trestné činnosti.

Celní správa dnes může operovat prakticky kdekoli a vydatně toho využívá, v Německu s oblibou staví a šacují na dálnici. Takové setkání zažili mnozí, kdo jeli autem s českou SPZ do Německa. Předjede vás civilní, neoznačený vůz, zpomalí, rozsvítí nápis „follow me“ a dovede vás k nejbližšímu odpočívadlu. Někdy se příslušníci žertovně představí jako Kobra a míra důkladnosti prohlídky samozřejmě závisí na vašem vzhledu a typu vozu. Jak popisuje jeden z objektů zájmu policie, Michal Just: „Když jedu se ženou a dcerou zánovní rodinnou Fabií, bývá to celkem v pohodě, jen musím ženu krotit, aby příliš nevyužívala plynné němčiny. Příslušníci vyzvídají a cokoli může být použito proti nám. Když jsem ale sám a jedu svým postarším žigulíkem, je to důkladný filcuňk hraničící s šikanou. Nasadí gumové rukavice a projedou každou špinavou ponožku v kufru, nechybí ani osobní prohlídka. Nedávno mi v kapse objevili semínka dýní Hokkaido a nějaké bylinky. Skončil jsem málem na expertíze, zda to nejsou psychotropní látky.“

 

HRANICE NIKDE, NEBO VŠUDE?

Strážci hranic nepatří zrovna k oblíbeným profesím a nemusí ani střílet po narušitelích, šikanovat migranty nebo vymáhat úplatky. Už v Bibli jsou celníci uváděni společně s nevěstkami jako příklad příslovečných hříšníků.

Úroveň pohraničního odbavení je neklamným indikátorem civilizační úrovně a poměrů v zemi. Jedny z nejabsurdnějších a nejpodrobnějších celních prohlídek jsem zažíval na česko-slovenské hranici, kde bylo cítit, že slovenští celníci si chtějí čerstvě nabytý symbol svrchovanosti náležitě užít. Když nic neobjevili, následovala vždy alespoň pokuta za nějaký nedostatek v povinné výbavě nebo technickém stavu vozidla. Hraniční závora byla a je vždy příležitostí k získání nějakého bakšiše, ať ze soukromé iniciativy celníků nebo přímo státu. Ponižující prokazování dostatečného množství financí a počestných úmyslů při vstupu do zemí bohatých, nesmyslné platby na hranicích zemí chudých a otravná byrokracie a nejistota, zda bude vstup umožněn prakticky všude, to je každodenní chleba cestovatele, ale i pendlera, mířícího přes hranici za prací.

Od toho všeho nás Schengen slibuje osvobodit. Už žádné mnohahodinové čekání, stres a obstrukce. Žádné dohadování, jestli se mnou přes hranice může i řádně očkovaný pes. Kdo by neocenil, že na rumunské hranici už nemusí platit za průjezd jakousi louží, údajně sloužící k dezinfekci, a na bulharské se už nevyměřuje poplatek podle počtu kilometrů na tachometru. Není to ale tak jednoduché. Zrovna Rumunsko a Bulharsko v Schengenu stále nejsou a hned tak nebudou, i když ho tyto státy dávno podepsaly. Británie a Irsko si zase drží svou splendid isolation, pohovoru s imigračním úředníkem a riziku vrácení bez odůvodnění neuniknete ani jako občané či občanky EU a na doprovod pejska můžete rovnou zapomenout, pokud mu nehodláte dopřát letenku na Heathrow a dlouhý pobyt v karanténě.

Ovšem i plně fungující schengenský prostor má své stíny. Místně jasně vymezená hranice byla sice nepříjemná, ale měla něco do sebe. Po jejím překročení se dostavil úlevný pocit, že už má člověk klid. Dnes nad námi visí Damoklův meč permanentní celní prohlídky kdykoli a kdekoli. Je to výstižná metafora celkových poměrů – místo jasně definovaných tvrdých hrozeb života v totalitním režimu tu máme jakousi měkkou, neuchopitelnou a všudypřítomnou hrozbu nižší intenzity ve svobodné společnosti.

Nudící se celní správa vás může odchytit a prohledat, aniž byste vůbec mířili za hranice. Proslulé jsou třeba intenzivní kontroly kolem míst konání velkých letních festivalů, zaměřené na držení lehkých drog. Neustálá hrozba celní prohlídky vozu úspěšně ničí druhdy oblíbený způsob svobodného a levného pohybu – autostop. Dříve stačilo stopaře na hranici vysadit, kontrolu absolvovat zvlášť a za závorou ho zase nabrat. Dnes cizí člověk ve vašem autě představuje bezpečnostní riziko paradoxně ze strany policie, jak dokládá příběh travellera Dana, který se často se svým obytným náklaďákem pohybuje po Německu. Velký, starý a neobvykle vypadající vůz s českou registrací je předmětem neustálých kontrol, zaměřených nejen na drogy. K problémům a pokutě mnohdy stačí, máte-li v kuchyňce takového vozu nůž, který celní správa vyhodnotí jako zbraň. Při jedné z takových dálničních prohlídek měl Dan na palubě dva stopaře, v jejichž zavazadle se našlo šedesát gramů marihuany. Využili převahy dva na jednoho a vzájemně si dosvědčili, že batoh není jejich, ale řidiče, který pak skončil ve vyšetřovací vazbě.

 

NOVÁ ŽELEZNÁ OPONA

Otevření hranic uvnitř Schengenu má o to větší dopady na jeho vnějším okraji. Stačí se zajet podívat na nedalekou slovensko-ukrajinskou hranici, která vypadá stejně, jako železná opona v časech nejtužší studené války. Nárazníková zóna obepínající severoafrickou Ceutu, patřící Španělsku, dokonce daleko překonává legendární berlínskou zeď a stále se vylepšuje o nová klubka ostnatého drátu a elektronická čidla. Těžko říci, co by následovalo po plném členství Rumunska v schengenském prostoru. Zde se totiž nachází dlouhá a obtížně střežitelná hranice s Ukrajinou a Moldávií, která vede panenskou přírodou bezcestých rozlehlých pohoří. Sem dosud míří jen milovníci divočiny. Představa, že se zde budou odehrávat hony na migranty zapadá spíše do orwellovských vizí či filmu Stalker, než do představy o svobodné a demokratické Evropě, zóně volného pohybu zboží, kapitálu a stále ještě i osob.

 


autor / Alexandr Budka VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Bezvětří v českých lesích / Martina Křížková, Alexandr Budka > NP č.371 > Reportáž „Podnikání“ za hranicí zákona se v Česku zřejmě vyplácí. Případ cizinců zneužívaných při práci v lesích, na který upozornil NP letos v lednu, se policii stále nedaří úspěšně prošetřit. Stejně jako předchozí aktivity hlavních aktérů.   číst dále Vítejte pryč / Andrea Novotná, Alexandr Budka > NP č.360 > Téma čísla Na adresu magistrátu padala v létě obvinění - tentokrát ale ne z finančních machinací. Byla ještě závažnější. Magistrát prý chce vyhnat pražské bedomovce do něčeho, co ze všeho nejvíc připomíná koncentrační tábor. Přehnané tvrzení? Pokud ano, pak jen trochu.   číst dále Úpadek má i světlé stránky / Michal Špína, Alexandr Budka > NP č.361 > Rozhovor Už od dob Sokratových je známo, že učitelé filozofie kazí mládež. Zdeněk Kratochvíl je jedním z nejvýkonnějších a nejoblíbenějších kazitelů dneška. Bolehav mu zatím nikdo neordinuje a dokonce svou činnost stále ještě vykonává za státní peníze, navzdory všem snahám o "zefektivnění" univerzitního vzdělání.   číst dále Tichý vítr z hor / Tomáš Havlín, Alexandr Budka > NP č.383 > Rozhovor Jaromír Švejdík je na první pohled nenápadný člověk. Ale při bližším ohledání za ním stojí nejen kapela Priessnitz a netrpělivě očekávaný Alois Nebel, ale v jistém smyslu i celý „magický“ Jeseník.   číst dále
celý archiv