NP č.376 > FejetonZ dějin bojů za rozumJan Stern

Možná vás to překvapí, ale jako malý chlapec jsem nebyl v kolektivu oblíben. A to přesto, že jsem se řídil všemi pokyny, které jsem vyčetl z románů a komiksů Jaroslava Foglara.

 

Vždy jsem ihned vyhledal dozorujícího pedagoga či příslušníka Sboru národní bezpečnosti, došlo-li v dětském kolektivu k nějakým nepravostem, upozorňoval jsem skupinky vrstevníků u bazénu v Podolí, aby neskákali uhřátí do vody, a některým nezvedencům jsem se dokonce pokoušel změřit teplotu bleskovým vpravením teploměru do nechráněného otvoru, rozmlouval jsem hochům za tělocvičnou abusus nikotinu a zachraňoval jim životy upozorňujícími lístečky vhozenými diskrétně pod dveře ředitele školy, brojil jsem proti chovu domácích hlodavců apod. Nutno přiznat, že kolektiv mou strategii nepřijal dobře, býval jsem asociálními živly i bit, a kdyby mi nebránilo mých 115 kg v intenzivnějším běhu, jistě by mi leckterý černý jezdec vrhl poleno do závodní dráhy. Nalézal jsem na svém oděvu přilepeny žvýkačky, a nešlo o dárky. Těmi nebyly ani cedulky připnuté na mých zádech, jež obsahovaly nelichotivá adjektiva, o substantivech nemluvě. Kupodivu má foglarovská vyspělost nenašla odezvu ani ve světě dospělých, v čemž myslím sehrála značnou roli kauza mého boje proti Zeleným vestám. Oba příslušníci Československé lidové armády v našem domě si celou věc vzali osobně a hájili zájmy svého resortu snad až s nemístnou tvrdostí.

Po čase jsem nabyl přesvědčení, že za mou neoblíbenost může Foglar, a poté, co jsem provedl v devíti letech konverzi k plnému racionalismu a vědeckému světovému názoru, sliboval jsem si zásadní obrat v sociálních vztazích. Nebudu vás napínat – nepřišel. Mé racionální nároky na kolektivní život vedly spíše k ještě větší izolaci. Ale dodnes jsem přesvědčen, že svaté války mého dětství byly spravedlivé, že jsem to byl já, kdo tehdy stál na čele pokroku.

Za zcela fatální spor svého dětství považuji ideologickou válku o hru „Honzo vstávej! Kolik je hodin?“ Aby bylo jasno: proti dětským hrám jsem v principu nic neměl. Započav v devíti letech studium psychoanalýzy, věděl jsem, že každá dětská hra má svůj jednoznačný sexuální význam, že připravuje hochy a děvčata na nemalé nároky erotismu, že vhodně aktivuje erogenní zóny, vyzývá k včasnému zahájení pohlavního života a bezodkladnému dodání zdravého potomstva do výroby. Na pověstnou „hru na doktora“, jejíž smysl nelze nechápat, jsem byl také připraven, ba byl jsem v neustálé pohotovosti, vybaven nejen výše zmíněným teploměrem, který mi v Podolí získal značné sympatie rodící se Gay iniciativy, ale i zubařskými a gynekologickými kleštěmi. Želbohu, moji vrstevníci měli pro Freuda jen posměšky a na just hráli před mými zraky onu obludnost „Honzo, vstávej“, s jejíž nefunkcionalitou a nonsensualitou jsem se nemohl smířit. Z freudovského hlediska měla hra slibný pouze název. Zbytek byl surrealistickou orgií, jak si možná někteří vzpomínáte. Pro nepamětníky připomínám, že ve hře figuroval jakýsi vůdce, který halekal na nebožáky na druhé straně chodníku „Honzo, vstávej!“ (ať bylo jejich občanské jméno a pohlaví jakékoli), načež se nebožáci otázali „kolik je hodin?“, aby dostali odpovědi typu „tři slepičí“, což je vedlo k rozličnému poskakování. Marně jsem postával s Výkladem snů u obrubníku a na každou otázku „kolik je hodin?“ udával přesný středoevropský čas, abych hru znormalizoval. Po takové půl hodině mé racionalizace mi bývala pravidelně odpovědí nevraživost, která si nezadala s nervozitou Zelených vest.

Hodně jsem si poté sliboval od listopadového převratu. Doufal jsem, že rysy degenerace u mých vrstevníků jsou způsobeny úpadkem totalitního režimu. Leč jaké bylo mé zklamání, když nás na první schůzce obnoveného Junáka vzali do lesa a učili odlévat stopy zvířat! Proti principu skautingu jsem nic neměl, dobře jsem věděl, že připravuje od svých počátků mladé chlapce a dívky na službu v ozbrojených složkách státu, případně v cizineckých legiích. Ale odlévání stop? K čemu to? Chápal bych, kdybychom se v Čimickém háji učili zvířata, případně lidi, zabíjet. To by byla jistě užitečná průprava pro případnou bojovou akci v divočině. Ale odlévání stop zvířat jsem mohl hodnotit leda jako nešikovný úvod do kriminalistiky, který by si, když už, vyžadoval daleko spíše kurz daktyloskopický a základní kurz romštiny, jak jistě uznáte. Zklamaně jsem se tedy od severopražské družiny Polární lišky odpojil a vrátil se do osamění.

Žil jsem v něm dlouho. Ale čas oponou trhnul a já dnes cítím satisfakci. Již je jasné, komu daly dějiny za pravdu. Hoši a děvčata se dnes u bojových počítačových her připravují takřka výhradně na boj s nepřítelem, případně přítelem, a občasným proklikem na pornografický web vyztužují své libido. Ulice jsou vyklizeny a zvěř může v klidu našlapovat.

Můj boj měl smysl. Pokrok nezastavíte, bobříci!

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Některé si o to koledují / Kateřina Lišková > NP č.376 > Ženská stránka „Jestli se chcete vyhnout znásilnění, neoblékejte se jako štětky,“ poradil kanadský policista studentkám na besedě o znásilnění. Rozzlobené ženy uspořádaly slutwalk, pochod štětek, s cílem demonstrovat právo žen na vlastní vyjádření.   číst dále Orientalismus žije / Marta Harasimowicz > NP č.376 > Pošli to dál Arabským světem stále otřásá vlna prodemokratických bouří, v Evropě ale zůstávají některé věci neměnné. Atrakcí letošního ročníku veletrhu Svět knihy, jehož hlavním tématem byla arabská literatura, bylo jako čestný host Království Saúdské Arábie.   číst dále Jménem lásky tě teď zalehnu / Ester Danelová > NP č.376 > Referát V České republice dosud neproběhlo žádné soudní řízení vedené vůči psychoterapeutovi, který zneužil svého postavení a porušil práva svých klientů. Bohužel to lae neznamená, že jsou práva klientů vždy zachována. Jen jsme o tom doposud mlčeli.   číst dále Rozptýlená hranice / Alexandr Budka > NP č.376 > Téma čísla Volný pohyb osob a postupný zánik hranic mezi státy bereme jako jednu z nejpříjemnějších stránek evropské integrace. Něco namítat by mohl jen zarytý xenofob. Schengenský proces ale není černobílý a jak se přesvědčujeme v posledních týdnech, bohužel ani nevratný.   číst dále

Nejčtenější články autora

Jiny, jangy a hipsteři / Jan Stern > NP č.533 > Fejeton Svět je v rovnováze. Zdá se, že nikoli, ale dojem nerovnováhy vzniká tehdy, když nevidíme svět v jeho celku. číst dále Simonina éra / Jan Stern > NP č.461 > Fejeton Život je rozčlánkován. Na etapy. Já osobně třeba prožil etapu Julie. Robertsové, samozřejmě, v kozačkách nad kolena a se žvejkačkou. Pak přišla éra Marie, tedy Fredrikssonové, z Roxette, v elasťákách, v klipu Joyride. Pak mi vlítla do denního snění Alice na laně. Tedy Alicia Silverstoneová, z klipu Cryin od Aerosmith. Načež nastala éra Rejčl, přesněji tedy přiléhavého trička Jennifer Anistonové v Přátelích. Od Mars útočí! začala epocha Natalie. Tedy Portmanové. Kvůli jedné vánoční krizi se nakrátko vyhoupla na trůn epochy Keira, no ale pak nastoupila do zpráv na Nově Charvátová (to je ta bloncka, co se po ní slehla zem) a bylo vymalováno. Na chvilku. Než přišla Avril. Které jediné dokážu odpustit černé oční stíny. číst dále Já, legenda / Jan Stern > NP č.493 > Fejeton Zabloudil jsem jednoho dne na šou „motivačního řečníka“. A polekal mě hned na začátku, když zvolal: „Budoucnost máte ve vlastních rukou!“ Naštěstí vím, že se motivátor i ti páni v kravatách, co skandovali, že ji tam fakt mají, spletli. A to flagrantně. Jediné, co máme ve vlastních rukou, je samozřejmě – minulost. číst dále Spasitelé, kde jste? / Jan Stern > NP č.530 > Fejeton Novověk lze definovat různě. Já jsem vystudoval fakultu sociálních věd, a proto definuji novověk jako éru sociálních věd. číst dále
celý archiv