NP č.376 > Kultura | Výtvarné uměníNa fotografiemi zabitýchJiří Ptáček

Nakladatelství Paseka vydalo rozsáhlý esej americké teoretičky fotografie Susan Sontagové o fotografiích lidského utrpení a válečné reportáži.

 

Od druhého května nás hromadné sdělovací prostředky s buldočí vytrvalostí zpravují o událostech z jedné neobvykle velké vily v pakistánském Abbottábádu. Proslula jako úkryt vůdce al-Káidy Usámy bin Ládina. Razie amerického komanda završená bin Ládinovým zastřelením, zadržení členů jeho rodiny, vyzvednutí dokumentů o fungování jeho organizace, v podstatě jakákoliv dostupná informace je masmédii probírána shora i zdola. V tom všem ryku ovšem pravidelně zaznívá zajímavá otázka: Budou zveřejněny fotografie zmasakrovaného teroristy?

Volají žurnalisté pouze po dalším šťavnatém soustu? Proč by to dělali? Kdyby žila teoretička fotografie Susan Sontagová, možná by to komentovala slovy: „Většina zobrazení týraných, zohavených těl dokáže vzbudit eroticky motivovaný zájem. Veškeré obrazy předvádějící zneuctění přitažlivého těla jsou do jisté míry pornografické. Přitahovat však může i zobrazení něčeho odpudivého. Každý ví, že provoz vozidel, která na dálnici projíždějí kolem hrůzné dopravní nehody, nezpomalí pouze čirá zvědavost. U mnoha lidí jde i o přání vidět cosi otřesného. Označíme-li tato přání za ´morbidní´, naznačujeme tím, že jde o výjimečné poblouznění smyslů. Přitažlivost podobných výjevů však výjimečná není a představuje trvalý zdroj vnitřní trýzně.“ Americký prezident se prozatím rozhodl fotografie nezveřejnit.

 

CO S NÁMI DĚLAJÍ OBRAZY VÁLKY

Susan Sontagová zemřela v roce 2004 ve svých jednasedmdesáti letech. Rozsáhlý esej S bolestí druhých před očima uveřejnila o rok dříve. Při jeho čtení tak nahlížíme do pozdního myšlení teoretičky, spisovatelky a lidskoprávní aktivistky, jejíž soubor esejů O fotografii (1977) celosvětově ovlivnil pohled, který na toto médium upíráme. Tentokrát se zaměřila především na válečnou fotografii a to, jak je s hrůznými obrazy destrukce a utrpení nakládáno a co nám způsobují. Její výchozí otázkou přitom je, zda nás pohled na ně může přimět k odporu k válce. A neříká, že ano. „Snížená vnímavost k děsivým scénám války plyne právě z tušení, že válce, jakékoli válce, podle všeho nelze zamezit. Soucit je velmi nestálá emoce. /... / Ani dojetí nemusí být nutně lepší. Sentimentalita, jak je známo, bývá slučitelná se zálibou v brutalitě i v něčem horším,“ píše s poukazem na velitele z Osvětimi, který doma rodině přehrával Schubertovy klavírní skladby. Exkurzi do současnosti a historie válečné fotografie a rovněž do doby před vznikem fotografie samotné směřuje k argumentům, proč válečné snímky podléhají tomu, jak je kdo užije, k jejich úloze v utváření kolektivního vědomí společnosti nebo k nenaplněnosti volání po „ekologii obrazů“ a nutnosti přijmout zaplavení zrůdnými obrazy a vyvanutí jejich šokujícího dopadu. Podobně hledí i na působení válečných fotografií v uměleckých galeriích. „Návštěva muzea či galerie je společenskou situací zahrnující různé formy rozptýlení /.../ Závažnost a serióznost se do určité míry lépe zachovává v knize, do níž člověk může nahlížet v soukromí a u snímků prodlít delší dobu bez jakéhokoli hovoru. Přesto v určitou chvíli knihu zavřeme. /.../ Specifičnost obvinění, jaká fotografie vznáší, nakonec ustoupí do pozadí.“ Ve čtenáři její slova vzbuzují skepsi. Avšak Sontagové nebylo nic více cizí než cynismus. V úplném závěru proto musí napsat: „Neumíme si představit, jak děsivá, jak příšerná je válka a jak rychle se stává něčím běžným. /.../ Právě to neochvějně cítí každý voják, každý novinář, každý humanitární pracovník a nezávislý pozorovatel, jenž strávil nějaký čas pod palbou a měl to štěstí, že unikl smrti, která skosila někoho v jeho blízkosti. A mají pravdu.“ Překlad Sontagové eseje je tím přínosnější, že pozorně analyzuje fotografické žánry, které u nás hlubší reflexi zatím unikají.

 

Susan Sontagová: S bolestí druhých před očima. Nakladatelství Paseka, Praha, 2010, 120 stran, 199 Kč.

 


autor / Jiří Ptáček VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Jak umění vykládat dětem / Jiří Ptáček > NP č.450 > Kultura | Výtvarné umění Kniha Proč obrazy nepotřebují názvy je ojedinělým pokusem přiblížit moderní umění mladým čtenářům. číst dále Nechte růst špendlíky / Jakub Holzer, Jiří Ptáček > NP č.413 > Rozhovor Jeho vršovický ateliér jako by obývalo mnoho pohádkových postav, které tu po sobě zanechaly bizarní artefakty a fragmenty tajuplného záměru. František Skála zde již šestnáct let vytváří svět, který odráží jeho duši víc než ten za okny. číst dále Nezradil jsem vlast / Jiří Ptáček > NP č.485 > Kultura | Výtvarné umění Zatčení ruského umělce Olega Vorotnikova v Praze je další zkouškou naší politické zralosti. číst dále Dva klíče z klíčové sochy / Jiří Ptáček > NP č.349 > Kultura | Výtvarné umění Když Jiří David vyjde do ulic, nevrací se s prázdnou. Jako klaun předvádí starou show, ale opět přicházejí ovace. Lidé milují "uličníka".   číst dále Umění přestane býti uměním / Jiří Ptáček > NP č.452 > Kultura | Výtvarné umění Z plánované výstavy o brněnském Devětsilu se vyklubala výpověď o obecnějších rysech avantgardy. číst dále Umělec se zavázanýma očima / Jiří Ptáček > NP č.384 > Kultura | Výtvarné umění Na výstavě Jiřího Kovandy a Lumíra Hladíka v pražském výstavním prostoru Svit poutají pozornost především práce druhého z nich. Kurátorka Pavlína Morganová totiž zmapováním jeho tvorby znovu napsala téměř vygumovanou kapitolu českého akčního umění 70. let 20. století.   číst dále Batmanův Nový Zákon / Jiří Ptáček > NP č.328 > Kultura | Výtvarné umění Na pulty českých knihkupectví se dostal kultovní komiks Scotta McClouda. Je to definitivní důkaz, že žánr dospěl a bere se u nás vážně. číst dále Morafani / Jiří Ptáček > NP č.426 > Kultura | Výtvarné umění Osobnosti spojené s uměleckou skupinou Rafani se v různých personálních konstelacích přičinily hned o tři paralelní výstavy v brněnském regionu. číst dále
celý archiv