NP č.375 > FejetonBlondýna a péroJan Stern

Život recenzenta není jednoduchý. Může mít rád undergroundové experimenty, může se snažit udělat jim občas reklamu v mainstreamovém médiu, ale tlak velkých nahrávacích společností a vydavatelských molochů je nemilosrdný: čas od času musí zrecenzovat i nějaký ten dobový šlágr. Dnes došlo i na mne. Přistály na mém redakčním stole dva takové kousky.

„Nahrávka jara“ Blondies but goldies mne nenadchla. Nemluvím teď o technické kvalitě – šumy, ruchy a industriální zvuky jsou dnes v módě a navíc k žánru „zábavný odposlech“ tak nějak patří. Ale obsahově nevidím žádný novátorský posun, spíše můžeme slyšet obvyklá klišé. Těch pár „prdelí“, „hajzlů“ a „zmrdů“ může jen sotva osvěžit tuctovou základní linku. Srovnáme-li je s osobitými, ba poetickými Ivánkovými „mediálními mrdkami“, musíme snahu Kristýny hodnotit jako vyloženě křečovitou a upachtěnou. A chybí toho víc – především to pravé bavičské srdíčko. Proslulé zvolání „bárka se potápí, Titanik jde ke dnu“, jež známe od klasiků žánru, v sobě má hloubku, emoci, určitou šansonovou nostalgickou linku. Slečna Kristýna však působí na své nové nahrávce chladně. Její projev je možná technicky dokonalý, ale je znát, že ještě „nemá odžito“, jak se říká. Ani v textech se nedozvídáme nic moc nového. Od mladé talentované blondýny bychom čekali trochu té erotiky, ale ona v tomto ohledu zůstává daleko třebas za průlomovým mp3 opomíjeného Duška a jeho nedoceněným „ohnutím se pro tužku“. Tedy, snad by možná ani nemusela, kdyby zvukař totálně nezabil závěrečnou pecku alba, kde Kočí hovoří o píchání. Díky fušeřině zvukaře tak ani nevíme, kdo koho vlastně píchal, a tak i tento pokus o otevřenost vyznívá do prázdna.

Při vstupu na scénu jsme od Kristýny čekali nový, svěží vítr. Ale poplivání vlastního labelu ve vypalovačce „Bárta nemá peníze“ je trochu trapnou kopií zaplaťbůh pozapomenutých Sex Pistols s jejich „good bye EMI“. Textově nejsilnější tak zůstává kousek „Hraju to s těma kmotrami“, který snad mohl být i hitem, kdyby… A tím kdyby už nutně vplouváme do druhé části naší recenze.

Pokusy všech mladých „trendy bavičů“ typu Kristýny totiž nutně působí kostrbatě, unyle a ukřičeně, jakmile vedle nich postavíme dílka skutečných klasiků, kteří – a to mají ti mladí smůlu – jsou stále mezi námi, navzdory marketingovým trikům s „vyháněním dinosaurů šoubyznysu“. Ano, mám na mysli comeback tisíckrát odepisovaného entertainera Vaška. Jeho poslední hraná scénka – a oceňme odvahu v dnešní krizové době natočit klip – už došla ohlasu i v zahraničí. A není divu, kousek s chilským perem je geniální. Prostý a nepřekombinovaný. Spolu s perem Vašek strká do kapsy i dýchavičnou blonďatou konkurenci, byť vyzbrojenou masivní reklamou. U Vaška vidíme nekřečovitou poctivou komiku, profesionální klauniádu v tom nejlepším slova smyslu. Připomene nám poetiku raných skečů Polívkových či lehkost Menšíkova Vománkového vína. Klaus si ovšem na rozdíl od Menšíka vystačí s úspornou, ba uměřenou mimikou, již od svých rozpačitých začátků zdokonalil a přivedl takřka k dokonalosti. Vliv Borise Hybnera zde Vašek nezapře.

Ohlasy některých recenzentů, kteří hovoří o „krádeži“, dokazují, v jak otřesném stavu je česká kritická obec. Tito rádobykritici dokazují, že nepochopili základní pravidla žánru. Vyčítat Vaškovi zlodějinu je stejné jako vyčítat Milanu Pitkinovi koktání či Petru Novotnému uřvanost. Těmto škarohlídům lze říci jen: vo tom to přeci je!

Rozporuplný ohlas kritiky na Vaškův skeč s perem lze možná vysvětlit i zakořeněnou tradicí „českých trumberů“. České oko stále tak nějak touží vidět roztomilého dobrosrdečného popletu, nějakého toho Sobotu u stánku s topinkami, Holzmanna kupujícího si lístek do kina či Jakeše se stehnem z bojleru v ruce. Vašek rozbíjí tuto omšelou šablonu. Nabízí humor vícevrstevnatější. Přichází s komikou, v níž zaznívá spodní mefistofelský tón. Vykresluje nemilosrdnou karikaturu maloměšťáka, který se prodral k moci, tak jako to svého času dokázal třeba Louis de Funés. Skutečnost je taková, že čím budeme mít více takových Vašků, tím budeme všichni bohatší. A s tím by koneckonců museli souhlasit i Vaškovi kritici.

 

Kristýna, Blondies but goldies, 35:01, ABL 2011 **

Vašek, Chilské pero, 1:16, ČT 2011 *****

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Údery otevřenou dlaní / Jan Stern > NP č.460 > Fejeton Existují teorie pravící, že východní bojová umění vznikla tak, že Číňané zkopírovali chvaty vojáků armády Alexandra Velikého při jeho východním tažení. Jenže zatímco Sašovi hošani v boji muže proti muži protivníka prostě flákli nebo kopli, východní lid přiváděl drobnými úpravami dalších a dalších kopií původního originálu bojové chvaty k dokonalosti a takto vzniklo karate, kung-fu, judo a já nevím, jak se ještě všechno to vznešené bitkaření jmenuje. Východní lidy jsou zkrátka v kopírování mistři. číst dále Kurz psavého psaní / Jan Stern > NP č.467 > Fejeton – Pane Sterne, vás bychom opravdu rádi měli v našem týmu. Víte, v našich Kurzech tvůrčího psaní se snažíme naučit naše frekventanty odemykat tu pokladnici kreativity v sobě   číst dále Per aspera ad astra / Jan Stern > NP č.490 > Fejeton Za mého dětství bylo oblíbenou kratochvílí děvčat vedení takzvaného památníčku. Asi víte, o co šlo: o takovou knížečku s prázdnými listy, kterou vám děvče dalo a vy jste mu tam měli něco napsat nebo namalovat „na památku“. Potíž byla, že jsem nikdy jaksi nepochopil tu základní poetiku žánru. Co se čeká? Kde jsou meze? Kdo jsou klasici? Já v tom naprosto plaval. V Rozumu do kapsy o tom nic nepsali a dokonce ani v Pionýrské stezce nenavedli mne na správnou stezku. A tak jsem to bral tak nějak od srdce – základ všech katastrof světa.   číst dále Já, legenda / Jan Stern > NP č.493 > Fejeton Zabloudil jsem jednoho dne na šou „motivačního řečníka“. A polekal mě hned na začátku, když zvolal: „Budoucnost máte ve vlastních rukou!“ Naštěstí vím, že se motivátor i ti páni v kravatách, co skandovali, že ji tam fakt mají, spletli. A to flagrantně. Jediné, co máme ve vlastních rukou, je samozřejmě – minulost. číst dále
celý archiv