Tak například takový inspektor Columbo. To je vyloženě pechfógl. Když pominu, že působí v Kalifornii, kde slunce praží 340 dnů v roce, a on to přesto každé ráno neodhadne a sáhne po baloňáku, jakkoli slušivém, nelze ho nepolitovat kvůli tomu, že v jeho okrsku nikdy nepřepadne feťák v seprané mikině kolemjdoucího, natož aby žárlivý manžel bacil po hlavě manželku vázou. Takové jednohubky se Columbovu okrsku vyhýbají, a naopak se tam hromadí opulentní speciality, neboť se doň nastěhovali všichni krvežízniví geniální matematici, světoznámí šachisté a kouzelníci – zkrátka typičtí to vrazi – pro něž je zločin složen z rafinovaných algoritmů. Ještěže má ošuntělý vyšetřovatel dobré rodinné zázemí. Paní Columbovou mu můžeme všichni jen závidět – v tom je zase klikař, to se musí nechat.
Ještě větší smolař je ovšem inspektor Barnaby z Midsomeru. V jeho rajónu složeném z maličkých malebných vísek se vraždí jak v Chicagu třicátých let, každý druhý pěstitel ředkviček tam skrývá nezvladatelnou zášť a zdá se, že není prohnilejší společnosti, než je anglický venkov, patrně mravně zdevastován anglickými vánočními pudinky (kdo ochutnal, ví, že se není vlastně čemu divit).
Snad ještě více smůly se ovšem lepilo na paty americké dvojici Hardcastle a McCormick. Ať dělali, co dělali, každý jejich případ končil honičkou v autě. Nebýt nahodilosti, že jeden z nich byl bývalý závodní jezdec, snad by ani žádný nedošetřili. Kdyby se k jejich případům dostal nadporučík Pekař z Malého pitavalu, zločinci by měli pré. Tramvají by je těžko dohnal.
Ovšem pravda, nebesa nespravedlnost kompenzují tím, že detektivové jsou zároveň neskutečnými klikaři. Tedy pominu-li lúzry typu Dalglieshe, který není schopen případ vměstnat do jednoho dílu. Největší klikařkou je asi autorka detektivních románů Jessica Fletcherová. Ta vyřeší každý případ i bez výjezdovky, daktyloskopické laboratoře a testů DNA. Stačí jí chvilku šmejdit a švitořit kolem nějaké vraždy, které ji ovšem – v tom je ukázkovou smolařkou – doslova pronásledují. Kam přijede na autogramiádu, tam je pod stolem mrtvola.
Taky radu Vacátka nebesa milují. Ten nemusí nikoho při výslechu mačkat třicet hodin, nepotřebuje výhružky a pozorovat delikventa zpoza nějakého jednocestného zrcadla. Stačí mu zamračit se, nasadit otcovský tón a pak bodře dodat: „No tak.“ A šíbr už se sype a dobrotivému otci se svěří, aby se mu ulevilo.
To ovšem není nic proti Hercule Poirotovi. Ten musí mít neodolatelné kouzlo osobnosti. Ač nedisponuje policejní autoritou, při každém případu všichni podezřelí poslušně naklušou na závěrečné posezení v salónu, aby mohl exhibovat. Vždycky přijdou všichni, nikdo se nevymluví, že ho bolí zuby, nikdo nepotřebuje nic dodělat v práci nebo hlídat dítě. Všichni mají čas, včetně pachatele, který neprchá přes hranice, ale vždy si přijde vyslechnout své odhalení. A po nemilosrdné logice samozřejmě nezapírá, to by džentlmena nebylo důstojno.
Když pak člověk slyší, jak česká policie musí pustit pro nedostatek důkazů chlapíka, který náhodou masturboval v místě, kde se ztratila školačka, náhodou si ohmatal školaččin baťoh, ale dovnitř se nepodíval, ale důmyslně ho skryl pod keř, patrně aby se neztratil, má nutně pocit, že někde je něco špatně. A já vím, kde a co. Nikdo už nemá styl! To nemohl hrát chlapík na místě činu šachy? To ho nemohli usvědčit v salonu u čaje? To ho nemohli odhalit na základě kombinační hříčky v jeho řeči? Proč na něj nenasadili otcovské zamračení se? Proč ho aspoň chvíli nepronásledovali ve vínovém Coyotu?
Někdy je asi vážně lepší žít ve světě navoskovaných knírů, psích deček a dvousedadlových sporťáků. I kdyby nikdy neexistoval.
