NP č.364 > FejetonSmolaři a klikařiJan Stern

Největší smolaři na světě jsou detektivové. Ovšem klikaři taky. Vážně. Mám o tom nezvratné důkazy.

 

Tak například takový inspektor Columbo. To je vyloženě pechfógl. Když pominu, že působí v Kalifornii, kde slunce praží 340 dnů v roce, a on to přesto každé ráno neodhadne a sáhne po baloňáku, jakkoli slušivém, nelze ho nepolitovat kvůli tomu, že v jeho okrsku nikdy nepřepadne feťák v seprané mikině kolemjdoucího, natož aby žárlivý manžel bacil po hlavě manželku vázou. Takové jednohubky se Columbovu okrsku vyhýbají, a naopak se tam hromadí opulentní speciality, neboť se doň nastěhovali všichni krvežízniví geniální matematici, světoznámí šachisté a kouzelníci – zkrátka typičtí to vrazi – pro něž je zločin složen z rafinovaných algoritmů. Ještěže má ošuntělý vyšetřovatel dobré rodinné zázemí. Paní Columbovou mu můžeme všichni jen závidět – v tom je zase klikař, to se musí nechat.

Ještě větší smolař je ovšem inspektor Barnaby z Midsomeru. V jeho rajónu složeném z maličkých malebných vísek se vraždí jak v Chicagu třicátých let, každý druhý pěstitel ředkviček tam skrývá nezvladatelnou zášť a zdá se, že není prohnilejší společnosti, než je anglický venkov, patrně mravně zdevastován anglickými vánočními pudinky (kdo ochutnal, ví, že se není vlastně čemu divit).

Snad ještě více smůly se ovšem lepilo na paty americké dvojici Hardcastle a McCormick. Ať dělali, co dělali, každý jejich případ končil honičkou v autě. Nebýt nahodilosti, že jeden z nich byl bývalý závodní jezdec, snad by ani žádný nedošetřili. Kdyby se k jejich případům dostal nadporučík Pekař z Malého pitavalu, zločinci by měli pré. Tramvají by je těžko dohnal.

Ovšem pravda, nebesa nespravedlnost kompenzují tím, že detektivové jsou zároveň neskutečnými klikaři. Tedy pominu-li lúzry typu Dalglieshe, který není schopen případ vměstnat do jednoho dílu. Největší klikařkou je asi autorka detektivních románů Jessica Fletcherová. Ta vyřeší každý případ i bez výjezdovky, daktyloskopické laboratoře a testů DNA. Stačí jí chvilku šmejdit a švitořit kolem nějaké vraždy, které ji ovšem – v tom je ukázkovou smolařkou – doslova pronásledují. Kam přijede na autogramiádu, tam je pod stolem mrtvola.

Taky radu Vacátka nebesa milují. Ten nemusí nikoho při výslechu mačkat třicet hodin, nepotřebuje výhružky a pozorovat delikventa zpoza nějakého jednocestného zrcadla. Stačí mu zamračit se, nasadit otcovský tón a pak bodře dodat: „No tak.“ A šíbr už se sype a dobrotivému otci se svěří, aby se mu ulevilo.

To ovšem není nic proti Hercule Poirotovi. Ten musí mít neodolatelné kouzlo osobnosti. Ač nedisponuje policejní autoritou, při každém případu všichni podezřelí poslušně naklušou na závěrečné posezení v salónu, aby mohl exhibovat. Vždycky přijdou všichni, nikdo se nevymluví, že ho bolí zuby, nikdo nepotřebuje nic dodělat v práci nebo hlídat dítě. Všichni mají čas, včetně pachatele, který neprchá přes hranice, ale vždy si přijde vyslechnout své odhalení. A po nemilosrdné logice samozřejmě nezapírá, to by džentlmena nebylo důstojno.

Když pak člověk slyší, jak česká policie musí pustit pro nedostatek důkazů chlapíka, který náhodou masturboval v místě, kde se ztratila školačka, náhodou si ohmatal školaččin baťoh, ale dovnitř se nepodíval, ale důmyslně ho skryl pod keř, patrně aby se neztratil, má nutně pocit, že někde je něco špatně. A já vím, kde a co. Nikdo už nemá styl! To nemohl hrát chlapík na místě činu šachy? To ho nemohli usvědčit v salonu u čaje? To ho nemohli odhalit na základě kombinační hříčky v jeho řeči? Proč na něj nenasadili otcovské zamračení se? Proč ho aspoň chvíli nepronásledovali ve vínovém Coyotu?

Někdy je asi vážně lepší žít ve světě navoskovaných knírů, psích deček a dvousedadlových sporťáků. I kdyby nikdy neexistoval.

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Taláršou / Jan Stern > NP č.504 > Fejeton Za mého mládí bylo možno v televizi spatřit leccos. Třeba jste sáhli do takového rukávu a nahmátli jste tam pračku, ledničku, v ideálním případě všechno. Nebo se házely koule do takového velkého klobouku. Anebo se utkávali zaměstnanci Závodu kuličkových ložisek se zaměstnanci Textilany, aby se ukázalo, kdo má lepší zaměstnance. číst dále Nebylo nás pět / Jan Stern > NP č.474 > Fejeton Nás hochů, co jsme spolu nikam nechodili a seděli povětšinou u Kurzweila Čestmíra doma, nebylo pět. Byli jsme dva, já a Kurzweil Čestmír. číst dále Peklie, peklíčko / Jan Stern > NP č.458 > Fejeton Já jako fejetonista nejsem k ničemu zavázán. Na rozdíl od svých kolegů nejsem povinen zaznamenávat podstatné rysy epochy. Když chci, můžu psát klidně o beďarech. A můj pravidelný čtenář ví, že chci nezřídka. Leč občas se v epoše utrhne cosi tak podstatného, občas mineme tak epochální civilizační milník, že mi to nedá a začnu se hnípat v něm, namísto v pupíncích. A dnes je právě ta chvíle. Nemohu totiž nezaznamenat, že do našeho světa sestoupilo takřečené selfie, neboli selfíčko. číst dále Teologie osvobození z Malešic / Jan Stern > NP č.465 > Fejeton Mezi námi žijí takzvaní kreacionisté. Tedy ti, co věří, že náš vesmír nevznikl samovolně, ale byl stvořen. Velikým Tvůrcem. číst dále
celý archiv