NP č.364 > ReportážPraha - Hanoj: Cesta vietnamských penězLenka Kušniráková

Vyměnili tropické klima, výbornou nudlovou polévku pho a nepřeberný výběr exotického ovoce za knedlo vepřo zelo. Čeští Vietnamci - Viet Su - pracují od rána do večera, sedm dní v týdnu, a i roky poté, co opustili svou zemi, pravidelně posílají peníze příbuzným do Vietnamu. Krize nekrize, peníze proudí dál.

 

Devatenáctiletá Trang už patří k těm Viet Kieu, Vietnamcům žijícím v cizině, kteří se narodili a vyrostli v Evropě. Stejně jako další mladí Viet Su vnímá životní styl ve Vietnamu se značným odstupem, na silné vazbě k domovu jejích rodičů to ale nic nemění. Rodiče Trang přišli do Československa v sedmdesátých letech na mezivládní dohodu a zůstali. „Tatínkovi za války umřel otec, a tak se dostal do Česka. Vybrali ho a jel. Jeho maminka zůstala ve Vietnamu. Žije na vesnici a pobírá vdovský důchod asi tisíc korun, což je na Vietnam hodně, ale na pokrytí výdajů to nestačí. Kdyby rodiče babičce neposílali žádné peníze, neměla by šanci vyžít.“

 

ŠTĚDROST SE PŘEDPOKLÁDÁ

Otec Trang má další sourozence, ale jako od Viet Kieu se od něj očekává, že to bude on, kdo se postará o matku. Z konfuciánské tradice vyplývá povinnost postarat se jak o rodiče, tak i o mladší sourozence. To otce Trang zavazuje podporovat i mladší sestru. Pravidelně také posílá finance na vzdělání svých synovců. „Tatínek bratrancům platí jazykové a další kurzy, aby měli větší šanci se dostat na vysokou. Sami by si to nemohli dovolit. Nakonec se ale nedostali a akorát dělají neplechu. Ten starší se přestěhoval do Hanoje a zlobí tam. Chodí do posilky a vytahuje se, přitom na to nemá. Prostě nezná cenu peněz, co dostává.“

Iluze o snadném výdělku v bohatých zemích je podporovaná kabelovou televizí s několika desítkami programů převážně singapurských, japonských, korejských, amerických, francouzských a britských televizí, které od rána do večera masírují mladé Vietnamce telenovelami, holywoodskými filmy pro teenagery a televizními show ze života slavných. Silná stereotypní představa o západních zemích jako rájích na zemi je také přiživována přítomností turistů. Za rok se jich ve Vietnamu vystřídá několik milionů, až třetina jich přitom přijíždí ze vzdálených zemí Evropy, Severní Ameriky a Austrálie. Za stejnou službu nebo zboží jsou často ochotni utratit i tisícinásobek toho, co místní. Ostatně, už samotný fakt, že si někdo může dovolit koupit letenku za tisíc dolarů a opustit své zaměstnání na několik týdnů, aniž by přišel o ně nebo své zákazníky, navozuje obraz velmi bohatých lidí. Ten se pak přenáší i na příbuzné, kteří vydělávají za hranicemi, a automaticky se od nich očekává štědrost.

V Hanoji je stále více mladých lidí, kteří jsou financovaní svými příbuznými ze zahraničí, a ve srovnání s vrstevníky, kteří takové štěstí nemají, žijí nadstandardně. S podobnou zkušeností se setkal při své první návštěvě rodné země po pěti letech studia v Česku dvaadvacetiletý Nam. „Vietnamci nechtějí mluvit o tom, kolik vydělávají nebo odkud peníze berou, protože moc nechtějí říct, kolik vlastně mají peněz v kapsách. Někteří ale chtějí za každou cenu ukázat, že jsou bohatí. Většinou to dělají tak, že nosí značkové oblečení a pijí drahou whisky, a to i když v kapse nemají ani korunu.“ Mladá generace Viet Su, která zná západní realitu a vidí, jak jejich rodiče tvrdě pracují, aby mohli posílat peníze své rodině, tento zvyk začíná vnímat velmi kriticky. Nelíbí se jim, že zejména mladí lidé ve Vietnamu nevidí úsilí, které za penězi stojí, a místo toho, aby byli vděční a využili je pro svůj rozvoj, považují je za automatickou věc.

 

DVACET DEVĚT KILO DÁRKŮ

Přestože většina Viet Su žije značnou část svého života v Česku, zejména první generace stále touží po návratu. S rostoucí životní úrovní přibývá i těch, kteří si mohou dovolit nákladnou návštěvu svých příbuzných ve Vietnamu. Trang jezdí za prarodiči téměř každý rok. „Cesta do Vietnamu je hodně drahá. Nejenom letenka, ale také ušlý zisk, když nejste v práci. Vedle toho je ve Vietnamu zvykem vozit dárky – ty se přímo očekávají, tím spíš, když jste Viet Kieu. Vietnamská rodina je veliká a považuje se za neslušné nepřivézt dárek každému. Třeba můj dědeček od maminky má jedenáct sourozenců. Když přijedu, měla bych všechny navštívit a něco jim přivézt.“ Při letošní cestě její taška vážila dvacet devět kilogramů naplněných hlavně kosmetikou a šampóny, které podle jejích slov voní víc než ty vietnamské. „Kdybych nepřivezla ani peníze, ani dárky, tak by se na mě koukali jako na lakomou. Automaticky se tu předpokládá, že když jsem z ciziny, tak jsem bohatá, ale už nevidí práci, která za penězi stojí.“

Starší lidé jsou ve Vietnamu zcela odkázáni na ekonomické aktivity svých potomků. Když pramen vyschne, mají velké těžkosti se vůbec uživit. Rodiče Trang se svou tvrdou dřinou vypracovali až na takovou úroveň, že si mohli dovolit pozvat své rodiče na návštěvu do Česka a ukázat jim, jak vypadá reálný život na Západě. „U nás už vozíme dárky jenom symbolicky. Prarodiče znají život Vietnamce v Česku. Ale peníze vozíme dál, a hodně. I když hlavně babička na vesnici je z války zvyklá šetřit a většinu peněz, co tatínek přiveze, ušetří. Nevím, co s nimi chce dělat. Asi je pak dát zas nám vnoučatům.“

Ještě na začátku devadesátých let byl ve Vietnamu všudypřítomný nedostatek lecčeho, ale co přivézt do země, která dnes téměř všechno má? Kromě peněz Viet Kieu nejčastěji obdarovávají své příbuzné léky, kosmetikou a různými sladkostmi, jako je čokoláda, která ve Vietnamu stojí až desetkrát víc než v Česku, nebo žvýkačkami. Ty jsou v zemi velmi populární, ale panuje celospolečenské podezření, že ty vietnamské jsou plné chemikálií a zdraví škodlivé. Mnoho Vietnamců opustilo svou zemi v době, kdy tam byla ještě bída, a jinak než jako válečnou zónu nebo zbídačenou zemi si ji nepamatují. Proto jsou oblíbeným dárkem v itamínové a potravinové doplňky.

Ti, kteří si mohou dovolit osobní návštěvu, většinou vozí peníze a dárky s sebou, většině ale nezbývá než peníze posílat. To se týká zejména nově příchozích, kteří ještě neznají jazyk a nemají našetřeno tolik, aby mohli vycestovat. Na těch pak ve velkém vydělává banka Western Union, jejíchž služeb Vietnamci nejčastěji využívají. Pobočky Western Union jsou rozesety po celém Vietnamu a ročně přes jejich přepážky protečou miliardy. Přestože poplatky za služby dosahují až dvaceti procent poslané částky, je to pořád nejčastější způsob přenosu. Na venkově banky téměř nejsou a jiný způsob než lichvářská expresní služba nebo osobní předání není. Kromě toho ti, co nejčastěji služeb využívají, neumí česky natolik dobře, aby si založili účet a peníze posílali přes něj.

 

PRACOVNÍ SÍLA NA EXPORT

Životní podmínky ve Vietnamu se za posledních dvacet let výrazně změnily. Mnohem více lidí si může dovolit koupit motorku nebo dokonce i auto, plazmovou televizi nebo počítač, a to i na vesnici. Rozvoji spotřeby významně pomáhají zasílané finance, které podle odhadů Vietnamské centrální banky v roce 2010 dosáhnou až osmi miliard dolarů, což odpovídá skoro deseti procentům českého státního rozpočtu.

Nezanedbatelná částka proudí také z Česka, které je v počtu vietnamských migrantů devátou zemí na světě. Zasílané peníze představují vedle přímých zahraničních investic největší zdroj zahraničních financí Vietnamu a vietnamská vládá z nich má pochopitelně radost. Ani krize tokem remitovaných peněz neotřásla. Jejich objem naopak každoročně vzrůstá. „Krize nekrize, peníze pořád proudí domů. Oficiálně je to jen několik set milionů dolarů z celého světa, hlavně z USA a Česka, ale špinavých peněz je mnohem víc. Vláda odhaduje několik set miliónů korun ročně jenom z Česka. Vietnamská vláda zasílání peněz od Viet Kieu domů masivně podporuje. Státní televize má dokonce televizní program o tom, jak efektivně posílat peníze. Ten program vysílají každý týden,“ komentuje situaci ve Vietnamu Nam, jeden z těch, které na studiích podporují naopak rodiče z Vietnamu.

Většina peněz, která přijde do Vietnamu, končí u rodičů Viet Kieu. Ti jsou převážně v důchodovém věku a proto už nemají ambice finance investovat do nějakého byznysu, ale raději si je schovají nebo utratí za spotřební zboží. Někdy se stává, že takový člověk je v místní komunitě a priori považovaný za bohatého, protože má někoho za hranicemi. Právě to se stalo babičce Trang. „Za babičkou na vesnici si dřív chodili lidé půjčovat peníze nebo rovnou žebrali. Ale ani ty půjčky nevraceli. Teď už to babička nedělá, protože jí to táta zakázal.“ Peníze do investic přicházejí spíše společně s Viet Kieu, kteří se rozhodnou opětovně usadit ve své rodné zemi, nebo putují do nákupu akcií.

Zejména pro lidi na venkově jsou zasílané peníze existenční otázkou. Podle Trang si to Vietnamci za hranicemi uvědomují a snížení zasílané částky je až poslední krok, ke kterému přistupují. „Během posledních let kšefty na Sapě razantně klesly. Hodně lidem se snížily příjmy, ale oni raději nebudou jíst, než aby neposlali peníze. Ty snižují, až když už je to neúnosné.“ Tato skutečnost jenom posiluje představu Západu jako místa, kde musí uspět naprosto každý, a touha studovat, pracovat a žít v bohatých zemích je mezi mladou generací tak silná, že se velmi často proměňuje v realitu.

Vláda odjezdy svých občanů za prací enormně podporuje. Odchozí uleví napěchovanému trhu práce, který trpí zoufalým nedostatkem pracovních míst, a jako bonus pošle něco zpátky domů a ulehčí státní povinnosti postarat se o nezaopatřené. I v periferních oblastech Hanoje jsou vylepené reklamní plakáty lákající mladé lidi na studia nebo práci za hranicemi. Na podpoře ze strany vlády a zjednodušující představě vietnamské společnosti nic nemění ani to, že mnoho Vietnamců za hranicemi nakonec neuspěje.

 

Autorka je postgraduální studentkou sociální geografie a regionálního rozvoje na PřF UK.

 


autor / Lenka Kušniráková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv