NP č.355 > RozhovorVytváříme prostorTomáš Havlín, Aran Epochal

Čtenáři Nového Prostoru si mohou Martina Hůlu alias Bourka pamatovat z vánočního večírku NP kde jim hrál s kapelou Sporto. Z rozhovoru, který mimo jiné vysvětluje, jak si vytvořit autonomní zónu a proč je přitom důležitá ulice, vychází najevo, že tohle spojení nebylo náhodné.

 

Byl jsi volit?

 

Nebyl, nemyslím, že to má smysl. Zemi stejně neovládají politici a ani bych neměl koho. Zelení, kterým jsem to dal minule, mě zklamali totálně ve všem. Nevím, proč jsem tomu podlehl. A abych volil menší zlo, to mi nejde. Radši se věnuju svým věcem, myslím, že je to prospěšnější než chodit k volbám i než to, co dělají politici.

 

Umíš si představit, že bys hrál pro nějakou politickou stranu?

 

Ne. V dubnu jsme dokonce se Sporto rušili koncert na benefitu pro nízkoprahové kluby v Nymburce, protože jsme zjistili, že hlavní partneři jsou zelení a TOP 09. Řekli jsme, že koncert pro Karla ne. Mělo to ale ještě zajímavou dohru, protože jsem dali na web prohlášení a poslali ho organizátorům. Že pokud politici chtějí podpořit nízkopraháče, měli by jim dát prachy a ne se před volbami populisticky přiživovat, prostě standardní názor. A den poté se nám ozval kluk, co to pořádal, a psal, že to přehodnotili a peníze stranám vrátili. To jsem si říkal, že je hustý, protože to nebyl nikdo ze scény a Sporto byli na tom festivalu ve srovnání s Prostitutes nebo Blue Effect nejmenší kapela.

 

KOMUNITA A MAJORITA

 

Říkal jsi, že to, co děláš, je prospěšnější, než co dělají politici. Jak bys popsal to, co děláš?

 

No že vytvářím nezávislý prostor pro svobodnou činnost. Takových lidí je spousta. Já vytvářím nějaký hudební prostor, podílím se na hudební scéně, snažím se podporovat to, aby byly koncerty, vznikaly kapely, aby mohly hrát a vydávat desky. Někdo jiný zase dělá výstavy, angažuje se za práva zvířat nebo točí filmy na koleni. Cokoli je nezávislé a není to pod kontrolou systému, tak vytváří prostor pro další lidi. Prostor, ve kterém my můžeme žít, vyrůstat a předávat nějaké hodnoty. Když přesvědčíš jednoho člověka, tak si myslím, že je to víc, než když jdeš volit proti Paroubkovi nebo pro Karla.

 

Mluvíš o vytváření prostoru, jak vnímáš jeho dnešní stav?

 

Je jasné, že ten pocit není dobrý. Smyčky se utahujou. S Veronikou se teď doma často bavíme o tom, jak je zvláštní, že když vidíš policajty, tak znervozníš. A to my nic neděláme. Svět kolem tebe vytvářejí média, která jsou strašná, lidi jsou konzervativní, všechno je izolované… To, co děláme my, je o komunitě. A myslím, že to je přesně to, co systém nechce. Ten systém chce, aby se každý staral jen sám o sebe a musel myslet na to, jak se zajistit. Aby sehnal prachy, aby si udržel postavení, aby měl strach, že bude vyčleněný. Ale vyčleněný z té majority, která není komunita, ale je to jen stádo. Nevím, jestli je to srozumitelné. Opravdu jsem si to uvědomil, když se narodil Prokop. Že je potřeba mu vytvořit místo, ve kterém bude vyrůstat a že když bude toho alternativního prostoru dostatek, když tady vydrží, tak to pro něj bude lepší.

 

Často mě překvapí, kolik z těch konzervativních lidí, o kterých mluvíš, má kořeny právě v alternativní kultuře…

 

No to mi povídej, to se až nechce věřit. Když loni vyklidili squat Milada, měli jsme k tomu v diskusním fóru na našich stránkách debatu. Nečekal bych, že se na punkovém serveru objeví tolik lidí, co budou zarytě hájit nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Když pak policie posbírala na Albertově ty lidi, co demonstrativně obsadili další dům, udělali jsme benefit a z celé slavné scény přišlo asi sto dvacet lidí… Na druhou stranu mám pocit, že hudební scéna, ve které se pohybuju, ta síť promotérů a kapel, se hodně posílila. Teď mluvím o punkových a DIY koncertech na vesnicích a malých městech, kde hrajou tři kapely, které většina lidí nezná. Děje se to.

 

ULICE MĚ NAUČILY PSÁT

 

Spoluvytváříš label Silver Rocket, o kterém se někdy mluví jako o kultovním a založeném na principech DIY. Co je to za principy?

 

Asi nějaké slušnosti, poctivosti, nezávislosti, sdílení vstupů i výstupů, rovnosti a vzájemné podpory. Asi to zní pateticky, ale nedokážu to definovat jinak. Pro mě osobně, když jsem začal jezdit v šestnácti do Prahy na koncerty, to byl prostě překvapivý svět. Hodně mě ovlivnili Gnu, třeba tím, že tady Aran ve všech rozhovorech mluvil o dalších kapelách, že nemluvil jen o sobě a snažil se podporovat tu věc. Princip Silver Rocket byl vždycky takový, že se vzaly peníze co kdo měl, daly se dohromady a vydala se deska. Dodnes, když děláme koncerty, tak si nebereme žádnou promotérskou provizi a snažíme se postarat co nejlépe o kapely. Nikoho z nás to neživí, naopak máme všichni práci, ze které to pak lepíme.

 

Sám hraješ ve Sporto, kapele, která je v recenzích vyzdvihovaná jak kvůli modernímu zvuku tak i proto, že všechno dává okamžitě ke stažení na web a alba nevydává na cédéčkách, ale flashkách nebo vinylech. Zajímavé jsou ale i texty…

 

Než jsem je začal psát, tak mi přišlo, že se musím oprostit od nějaké dřívější poetiky a napsat ty věci co nejobyčejněji. Mě fascinují texty jako má třeba Benji Hughes, něco jako “Pamatuju si, když jsme šli na koncert Flaming Lips, bylo to 14. dubna ve čtvrtek”. Formálně mě zajímá, co všechno dokážu říct. Jak obyčejně dokážu mluvit, aby to ještě fungovalo jako písnička. To platí i pro Bonuse, kde vystupuju sám jako MC a rapuju svoje texty.

 

Tím se dostáváme k hiphopu. V jednom tracku říkáš, že ulice tě naučily psát. Proč je ulice důležitá?

 

Fakt je, že Kostelec nad Černými lesy, odkud pocházím, byl pro mě od určité chvíle vyčerpaný. Třeba tři roky jsem nenapsal ani slovo a už jsem si myslel, že nenapíšu nikdy nic. Ale pak jsem se přestěhoval do Nuslí k Synkáči, udělal desku Sporto a začal psát rap právě tak, že jsem chodil ulicemi, kde ještě jsou ty poslední cikánské baráky, všude vietnamské večerky a žije to tam hodně pozdě večer. Má to tam takový dobrý ráz, ale je vidět, jak strašně je na ústupu. Staré fabriky se vykupují, staví tam kanceláře a rekonstruují domy, kde předtím řádili cigoši… Město je víc a víc designované jako jeden velký openspace, který má maximalizovat tvůj výkon. Nezastavit se, nedávat se do řeči, pořád na tebe někdo vidí. Třeba na Nuselské, tam to ještě jde. Tam jdeš a už v deset ráno jsou borci zedníci v řeznictví na obědě a dávají si dršťkovou. Každý druhý obchod jsou lahůdky se stolky uvnitř. Ten život tam prostě ještě je. Ale máme studio pod Vyšehradem a tam je to skoro mrtvý. Když jdeš odsud dál směrem k Palačáku, cítíš, jak to postupně umírá. Místa, jako je tohle (ukazuje park na Kavčích horách – pozn. red.), kde se lidé scházejí, mluví spolu a kde jsou třeba i bezdomovci, časem zmizí.

 

Na hiphopu je zajímavé, že tě vrací právě na tahle místa. Že má základ v řeči, kdy se kluci sešli na ulici a prostě začali mluvit.

 

Mě na tom přitahuje, že v počátcích hiphopu bylo jedno, kdo má jakou produkci, za kolik milionů má beat. Když měl co říct, tak prostě mluvil. Proto to taky bylo nepohodlný a politicky problematický, protože to bylo sociální. Říká se, že zákony o copyrightu a boj proti samplování původně souvisely i s legislativní snahou potlačit tenhle hlas z ghetta.

 

NENÍ DŮVOD ČEKAT

 

Zaujalo mě, že si na svoje sólové EP Unabomber dal prázdný beat bez textu pro ty, co by ti chtěli něco říct. Působí to jako výzva, provokace…

 

Taky už se mi jeden track vrátil. Narapoval to kluk, co hraje na basu v kapele Kontroll. To jsou kluci z Bečvár, kteří si teď v Kolíně otevřeli prostor a dělají tam koncerty na ortodoxním DIY levelu. Do toho kluka bych to absolutně neřekl a je super, že to zkusil. Sice to není ideálně smíchané, ale je z toho cítit nadšení.

 

Možná můžeš ostatní motivovat o to víc, že si sám úplný opak rapera. Když jsi zpíval v Emems, tak se ti lidi smáli, že ráčkuješ a že jsi slabina kapely, ve Sporto nezpíváš…

 

Mě na tom fascinuje, že se musíš překonat a utáhnout to a zároveň je to tak primitivní, že nic jednoduššího už nemůže existovat. Nemusíš umět zpívat ani na nic hrát, můžeš mít vadu řeči, ale pořád to jde. A když někdo skuhrá, třeba u nás na fóru to vidíš furt, „hraju na kytaru a hledám k sobě parťáky, abysme mohli založit kapelu ve stylu XY“… prostě když máš fakt potřebu něco udělat, tak není důvod čekat. Je lepší začít a třeba se to pak nějak rozroste nebo změní.

 

Na serveru diycore.net publikuješ seriál o tom, jak si postavit zvuk, jak všechno zapojit, naučit se ovládat hudební programy a podobně. Máš ohlasy?

 

Potkávám spoustu lidí, kteří se mě ptají na ty technické věci. Sám jsem samouk a praktik a nerozumím tomu teoreticky, ale snažím se je podpořit. Před čtrnácti dny se mnou úplně neznámý kluk řešil, jak to propojit, když mají v jednom počítači muziku a v druhém by chtěli mít projekce, ale zároveň by potřebovali pouštět bubeníkovi do uší klik, aby mohl hrát podle toho. A já sice nevím, co dřív, ale stejně se s takovými lidmi zaseknu na tři čtvrtě hodiny na skypu a ještě se zajímám, jakou mají kapelu. Ale je to dobrý, protože se třeba nemají kde jinde zeptat a něco jim to dává. To byl taky důvod, proč jsem to začal psát – technika pro mě byla složitá a trvalo mi strašně dlouho, než jsem přišel, jak na to.

 

Mě na tom seriálu vlastně stejně jako na aktivitách Silver Rocket baví, že to základní poselství není “na nás nemáš”, ale naopak “můžeš to dělat taky”.

Snažíme se být co nejotevřenější a když si z toho někdo dovede vzít energii, tak je to skvělé. Uveřejnili jsme, jak fungujeme finančně, dali na web manuál, jak dělat koncerty a co to obnáší, vytvořili jsme síť, do které se posílají nabídky na koncerty kapel, co jedou turné, takže najednou ve Slavonicích koncertují kapely z Ameriky, protože tam žije někdo, kdo se chce přidat. Teď chystáme další letní festival, bude v srpnu v areálu brněnské Zbrojovky a tam zase budou hrát jen samé mimopražské kapely. Všechno lidi, které známe a kteří se o nás starali, když jsme my hráli u nich. Bohužel je nemůžeme přes rok pozvat na velký koncert do Prahy, protože nemáme ani na cesťák, ale zároveň to jsou kapely, které udržují scénu na těch místech, odkud jsou. Festival je pak jako by naše poděkování jim i způsob, jak je dostat do širšího povědomí. Těším se třeba na Stevie Brufen z Opavy. To je jedna z nejlepších věcí, které jsem viděl za posledních pár let. Je to naprosto nestravitelný, ale je to kapela, kterou tam fakt chci. Chci, aby to lidi viděli a snažili se pochopit – ta hudba si to zaslouží. Je to elektronika, kombinace techna a coverů z béčkových filmů, prokládaná srbochorvatským karaoke. Cítíš z toho tu neutěšenou atmosféru severní Moravy, je to takový temný a syrový. Hodně mi to připomnělo staré ravy. Zároveň jsou to takoví dva blázni, ze kterých to úplně čiší.

 

MONEY MAKING

 

Máš kapelu, vedle toho sólový projekt, spoluvytváříš label a nic z toho není komerční projekt. Co tě živí?

 

Máme grafické studio, kde jsme tři. Všichni jsme na stejné úrovni a o práci i peníze se dělíme rovným dílem. Jsem realista, myslím, že musíš mít práci a s tím systémem se nějak setkat. Protože bez toho to nejde, máš zodpovědnost k rodině, k hypotéce… Ale je potřeba z toho vyjít s co nejčistším štítem a pro mě je to právě tohle. Baví mě to, spoustu věcí děláme zadarmo a ze zakázek si můžeme vybírat, takže neděláme nic, co by nás vyloženě štvalo. Pořád je to o tom, aby sis dokázal vytvořit prostor tak, že se v něm budeš cítit svobodný a šťastný.

 

A jakou roli v tom hrají peníze?

V mém případě moc velkou ne, nemám v podstatě nic. Kdyby nám Veroniky rodiče nepůjčili, tak bychom si ani nemohli vzít tu hypotéku. Takže já se za penězi neženu a nemám je.

 

Spoluautor je hudebník, člen Silver Rocket a novinář.

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Aran Epochal VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Chybí tady uvolněnost / Tomáš Havlín > NP č.380 > Rozhovor Pod ženským jménem se skrývá muž. Aramisova je režisér, který si postupně vydobývá renomé. Hovořili jsme spolu o festivalu v Cannes, Věře Chytilové i ponožkách za dvacku z Holešovické tržnice.   číst dále Dějiny jednoho domu / Tomáš Havlín > NP č.378 > Dějiny přítomnosti Než upadl do stádia klinické smrti, nabídl mi zkušenost života v komunitě. Jako centrum spolkového dění ovšem sloužil už dávno. O kom je řeč? O Dělnickém domu na Spolkové, slavném brněnském „téhácéčku“.   číst dále Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále Uvolněný Toxxx / Tomáš Havlín, Lukáš Rychetský > NP č.362 > Rozhovor Proslavil se jako člen kapely Supercrooo, která rozhodila pravidla českého rapu. Od té doby patří k stálicím hiphopového nebe: Hugo Toxxx. Pro některé barvotiskový pozér, pro jiné nejlepší český MC. Sám rapuje: "Jednoznačnost je největší klam..."   číst dále Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále Tichý vítr z hor / Tomáš Havlín, Alexandr Budka > NP č.383 > Rozhovor Jaromír Švejdík je na první pohled nenápadný člověk. Ale při bližším ohledání za ním stojí nejen kapela Priessnitz a netrpělivě očekávaný Alois Nebel, ale v jistém smyslu i celý „magický“ Jeseník.   číst dále Bezdomovcem v zemi samurajů / Tomáš Havlín > NP č.379 > Rozhovor Předtím, než se šla Kajoko Jakuwa podívat na stávku odborářů, sešli jsme se k rozhovoru v jedné pražské kavárně. Má bezdomovec duši? A může být samuraj?   číst dále
celý archiv