NP č.355 > Téma číslaZlo, koště a bradaviceAndrea Novotná, Jaroslav Fiala

Primitivové a rozvraceči versus normální a slušní lidé. Rozdělování společnosti na nesmiřitelné tábory obvykle provázelo hledání vnitřních nepřátel. Také současné hony na čarodějnice však mají své inkvizitory a oběti, jejichž role se mohou velmi rychle proměňovat.

 

„Dbejte na to, aby nikde v rozsudku nebylo uvedeno, že obžalovaný je nevinný… ale jen, že mu nebylo obvinění zákonně dokázáno,“ doporučuje neblaze proslulá středověká příručka Kladivo na čarodějnice inkvizitorům, kterým se nepodaří zatčené usvědčit, a jsou proto nuceni vydat osvobozující rozsudek. Tato výzva poukazuje na odvěký rys honů na čarodějnice: ohrožení, které čarodějnice představují pro společnost, nesouvisí s jejich konkrétními skutky, ale se samotným faktem jejich existence. Už to, že ve společnosti může žít někdo, kdo je vnímán jako spojenec sil zla, je všeobecně chápáno jako nepřijatelné.

 

OZNAČIT PROTIVNÍKA

Hony na čarodějnice si obvykle spojujeme s „dobou temna“, se zmanipulovanými procesy, mučením a pálením knih i lidí. K různě motivovanému očišťování společnosti a vymítání „zla“ z jejího středu však docházelo i později. Společenské vědy označují tyto situace pojmem morální panika. Ta je jakýmsi soudobým honem na čarodějnice moderními prostředky. Už se nezapalují hranice, obžalovaní se nepřiznávají na mučidlech a nepředčítá se z Kladiva. Jenže ze společnosti se vylučuje stále. Také dnes mohou být nositeli hrozeb nejrůznější „nevyhovující“ menšiny nebo jednotlivci, kteří bývají považováni za podezřelé z tajemného spiknutí se zlem.

Sociolog Stanley Cohen mluví o několika fázích, jimiž společnost zasažená morální panikou prochází. Její zrod souvisí s označením „lidového démona“ a vytvořením stereotypu, se kterým bude napříště spojován. Skutečnou příčinou je tu snaha posílit vlastní společenské postavení na úkor vybraného nepřítele. Ten je nejprve veřejně ztotožněn se zápornými vlastnostmi, jichž se pak jen těžko zbavuje. Morální panika se přitom může vztahovat i na skupinu osob, jež je spojena s vlastnostmi, se kterými nemá většina nositelů této nálepky nic společného. Řadě lidí se třeba s představou muslima automaticky pojí obraz terorismu a podobně se mohou ke slovu homosexuál přilepit obavy z nakažení virem HIV. Vytvořil se zde stereotyp, který zdůrazňuje hrozbu.

Následuje fáze rozšíření paniky. Média se hrozbě věnují mnohem častěji, než by odpovídalo jejímu významu; k tématu se vyjadřují společenské autority a tvůrci veřejného mínění. Často přitom platí i to, že čím je doba od zrodu paniky delší, tím je povolanost oslovovaných méně zřejmá. Palcové titulky zaplňují spekulace a tehdy se také otevírá prostor pro lidi, které sociologie označuje jako morální křižáky či morální podnikatele. Jde o ty, kteří mají ze zdůrazňování nebezpečí užitek – a zdaleka nemusí jít jen o peníze. Politické strany zdůrazňující svou zásadovost mohou lovit procenta podpory, některé nevládní organizace granty, jednotlivci slávu nebo lepší zaměstnání. „Frajeři roku“ mohou předvádět své svaly a odhodlanost.

Společenská poptávka je přitom striktně jednorozměrná a veřejnost se domáhá řešení: Zakázat! Vyloučit! Razantně zasáhnout! K prosazení tvrdých opatření mají ovšem stoupenci takového řešení jen omezený čas. Pozornost diváků se totiž nedá udržet věčně. Moderní společnosti vyhovuje rychlé střídání různě zaměřených panik, spíše než udržování obrazu jediného nepřítele. Má-li být protivník stále týž, musí se alespoň proměňovat jeho podoba. Zájem však častěji opadá, mnohdy v souvislosti se změnou společnosti, kterou si morální panika vynutí.

 

TALENT K NENÁVISTI

Vymítání politických protivníků dobře známe z dějin východního bloku, kde se stalinské procesy s „vnitřními nepřáteli“ příliš nelišily od inkvizičních procesů, včetně přiznání vynucených mučením. Morálním panikám se však v různé míře dařilo i na Západě. Symbolem podezíravosti a strachu se tu stala éra mccarthismu. Psal se únor 1950 a nepříliš známý republikánský senátor Joseph McCarthy pronesl řeč v městečku Wheeling v západní Virginii, kde jakoby mimochodem prohlásil, že ve vládě působí komunisté: „Mám tu v ruce seznam 205 lidí, o nichž se ví, že byli členy komunistické strany a kteří tam nadále pracují,“ řekl. Jeho hvězda brzy vylétla strmě vzhůru. Navzdory vyhýbavým odpovědím do médií (seznam rozvracečů národa zapomenutý tu doma, jindy zase v letadle), vznášel další obvinění. Největší problémy Ameriky podle něj spočívaly v podvratné činnosti občanů, které neváhal označovat za vlastizrádce.

McCarthy měl pro tyto výstupy talent. Věděl, jak během výslechů smést protesty předvolaných svědků a jak bezbranné lidi na veřejnosti ponížit. Významnou roli tu sehrála i masmédia, pro které kauza znamenala šťavnaté sousto. Morální panika zafungovala a novináři začali označovat za komunistu nebo přinejmenším „podezřelého“ kdekoho se sociálním smýšlením či levicovými názory. A někdy nebylo třeba ani to. V nemilosti se tak ocitli třeba herec Charlie Chaplin nebo fyzik Robert Oppenheimer. Skutečná role Josepha McCarthyho však nespočívala v odhalování nepřátel státu, ale ve vedení „politického“ boje. Jeho oběti byli totiž zpravidla spojeni s konkurenční Demokratickou stranou, jež pak strávila desítky let dokazováním toho, že její členové nejsou komunisté (ať už si pod tím slovem Američané představovali cokoli).

McCarthymu nakonec zlomil vaz střet se silnější mocí – vymstilo se mu, že zaútočil i na představitele armády. Jenže obava z vnitřních nepřátel ve společenském vědomí zůstala. Stoupenci sociálních hnutí či progresivních kulturních směrů byli dál srovnáváni se zločinci a nálepkováni jako nebezpeční nebo alespoň směšní a nevyzrálí. To se ale netýkalo jen Ameriky. Také jinde na Západě mohla společenská nesnášenlivost dosáhnout obrovských rozměrů. Když byly roku 1968 potlačeny studentské bouře ve Francii, vyšlo milion příznivců tehdejšího prezidenta de Gaulla do pařížských ulic. Skandovali tu mimo jiné slogan: „Pošlete Daniela Cohn-Bendita do Dachau.“ Terčem nenávisti se pro ně stal známý studentský vůdce s židovskými kořeny.

 

KOHO SE BOJÍME?

Vznikem morální paniky se mnozí začali zabývat také v souvislosti s hledáním vysvětlení nápadně odmítavých reakcí na alternativní životní styly mládeže. Bývalý režim v Československu byl kulturně xenofobnější než západní kapitalismus, a pronásledování vlasatců, útoky na undergroundovou hudbu či na punk patřily k sedmdesátým a osmdesátým létům stejně jako poštovní známky s Gustávem Husákem. Společnost 90. let tak přinesla výraznou změnu k lepšímu. Obliba skupin jako The Plastic People of the Universe začala patřit k dobrému tónu a koncerty zfotrovatěných punks či jejich mladých následovníků už pohoršovaly málokoho. Jenže když se na obzoru objevila nová, neznámá freetekno subkultura, nenechala na sebe morální panika dlouho čekat.

Televizní zprávy a novinové články referující o mladých lidech, kteří tančí na monotónní hudbu hluboko v přírodě, záhy vytvořily záporný stereotyp technaře: špinavý, hlučný a bezohledný asociál, patrně závislý na drogách. Zvlášť v souvislosti s největší letní freeparty Czechtek média důrazně recyklovala dvě témata: obtěžování „slušné a pokojné“ společnosti parazitující „špínou“ a volání po možném zásahu, který by tomu učinil přítrž. S morální panikou však jde ruku v ruce i popularizace a akce této subkultury začaly působit jako magnet. Jen malá část nově příchozích však chtěla vidět víc než jen médii vytvořený a pokroucený obraz, který je sem přivedl. Nezajímaly je hodnoty, názory ani důvody, které k takovému životnímu stylu vedly a významně ho spoluutvářely – jeli prostě konzumovat nespoutanou a bezohlednou zábavu.

S růstem počtu návštěvníků ale vzroste i zátěž pro jejich okolí. Opakovanému volání po zásahu, které přichází ze všech politických stran, záhy vyhoví dva premiéři: Stanislav Gross (tehdejší zásah policie ale pouze ukončí party, která směřuje k finále) a o rok později a mnohem důrazněji Jiří Paroubek. Ten se vehementně postaví za policejní zákrok, který v létě 2005 zamezí konání technoparty brutálním rozehnáním jejích účastníků. Ve svých článcích pak vysvětluje, že technaři nejsou „tančící děti“ (jak je začínají vykreslovat média pobouřená zásahem), ale „nebezpečně posedlí lidé s anarchistickými sklony“. Přenášejí prý vážné choroby a fetují. Paroubek se tak s patrnou snahou nasbírat politické body stává vůdčí postavou morální paniky namířené vůči technařům.

Jenže panika tohoto léta není jednosměrná. Pro liberálněji orientované lidi se symbolem represí stal právě ten, kdo se této role tak ochotně ujal: Jiří Paroubek. Postupně se začaly nabalovat i další důvody, proč Paroubka a potažmo celou levici nesnášet: chtěl zdanit bohaté, možná byl ochotný vládnout s komunisty… a měl bradavici na obličeji.

Odpor v českém veřejném prostoru narůstal: ant iparoubkovské internetové stránky, trička s jeho přeškrtnutým portrétem, samolepky a plata vajíček vyházených na jeho politických mítincích. Na prahu 21. století se překvapivě stal největší hrozbou pro demokracii předseda jedné z nejsilnějších demokratických stran. Zdá se, že zejména poslední volby se pro řadu mladých voličů staly referendem o odstranění čarodějnice. Jenže strany, které si zvolili jako vymítače, jim nepřinesou pouze konec Jiřího Paroubka. Spolu s ním dojde také k zavedení školného, zvýšení počtu nejistých pracovních míst a k většímu zatížení ekonomickými riziky. U toho však už patrně budou sekundovat nové čarodějnice. Jejich vytvoření je koneckonců tak snadné.

 


autor / Andrea Novotná VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Jaroslav Fiala VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Naše dnešní revoluce / Tomáš Havlín, Andrea Novotná > NP č.371 > Téma čísla Po revoluci v listopadu 89 jsme už žádnou další nečekali. Dějiny přece už skončily, říkalo se. Dvacet let poté jsme svědky další mobilizace - tahle revoluce je ovšem konzervativní. Představujeme některé její projevy.   číst dále Česká práce / Martina Křížková, Andrea Novotná > NP č.379 > Reportáž Lidé, kteří stojí za masivním zneužíváním zahraničních dělníků v českých lesích, se zapletli již dříve ve Vietnamu. Podvod, na který upozornil Nový Prostor letos v lednu, tentokrát však přímo z Hanoje.   číst dále Vítejte ve válce nového typu / Jaroslav Fiala, Andrea Novotná > NP č.351 > Téma čísla „Dochází ke ztrátám na životech, takže v této fázi hry není čas na lehkovážnost," řekl veterán z Perského zálivu, americký generál Norman Schwarzkopf. Jako odborník na simulace vojenského výcviku chtěl ukázat, jak těžké je dnes odlišit virtuální realitu od skutečného boje. Kdo však dokáže ze současných konfliktů vytěsnit pach krve?   číst dále Na okraji zájmu, v centru dění? / Andrej Bakšiš, Andrea Novotná > NP č.398 > Téma čísla Bude tomu dvacet let od summitu v Riu a jeho závazků k trvalé udržitelnosti. Můžeme zavzpomínat, nebo se zeptat: Ukázala se pozornost k životnímu prostředí jako trvale udržitelná?   číst dále
celý archiv