NP č.355 > ReferátŠerif se sovětskou vlajkouMilan Štefanec

Podněstří. Pokud se o této nikým neuznané enklávě v Česku vůbec ví, bere se pouze jako postsovětský skanzen. Při pohledu za propagandistické obrázky ovšem vidíme prazvláštní režim, ve kterém je největším podnikatelem prezidentův syn a členy opoziční komunistické strany zatýká policie.

 

Když jsem se poprvé v druhé polovině devadesátých let vydal autostopem do země, kterou jsem znal pod názvem Moldávie, věděl jsem o ní jen to, že v dobách Sovětského svazu patřila k největším sovětským pěstitelům a vývozcům výborného vína. Ve zpravodajství ČTK jsem o této zemi našel celkem 3 zprávy. Na hranicích Ukrajiny a Podněsterské moldavské republiky mě uvítal pohraničník v uniformě sovětské armády, který mě na hranici nechal více než hodinu čekat, než z hlavního města přivezli formulář pro registraci cizince. Když jsem nespal v přírodě a ubytovával se v soukromí či v hotelích, vždy jsem byl upozorněn, že teplá voda neteče, a od třetího patra nahoru už neteče kvůli katastrofálnímu stavu rozvodů voda žádná. Od té doby se toho v Moldavsku i Podněstří hodně změnilo. Vinice vykácené v důsledku Gorbačovova „suchého zákona“ už opět rodí kvalitní vína, vedle oprýskaných Dacií se po nekvalitních silnicích prohánějí i silná západní auta s černými skly, tradiční bazary a kiosky prodavající místní výrobky a výpěstky, doplňují i supermarkety s dovozovým zbožím. Přestože řada mých známých stále lokalizuje Moldávii do oblasti „kdesi v Rusku“, tato evropská země v mnohém není ani v Rusku, ale ani v Evropě. O Podněstří to pak platí ještě více.

 

REGION V POHYBU

Úzký pruh půdy, na kterém se nachází Podněsterská moldavská republika, měl bohaté osudy. Ve středověku patřil k litevskému velkovévodství, pak k Polsku – až do jeho rozdělení. Byl výspou carovy říše, po bolševické revoluci spadal pod sovětskou Ukrajinu. Za druhé světové války jej nejprve Sověti sloučili do Moldavské sovětské socialistické republiky spolu s Besarábií, již si ukrojili z rumunského území krátce po podepsání paktu Ribbentrop-Molotov. Následně, roku 1941, obsadili Podněstří Rumuni v rámci nacistické invaze do Sovětského svazu. Tehdy se pro něj začalo masivně užívat rumunské slovo Transnistria – a tehdy také na sever a východ oblasti deportovali nacisté 185 000 ukrajinských a rumunských Židů. Většina jich v tamních ghettech a koncentračních táborech zahynula.

Po válce byla Moldavská sovětská socialistická republika obnovena. Začaly masové (odhaduje se, že šlo až o 300 000 osob) deportace skutečných i domnělých odpůrců nového režimu na Sibiř a do Kazachstánu. S rozpadem Sovětského svazu a vznikem samostatného Moldavska na začátku devadesátých let přišel konflikt mezi prorumunskou většinou a mezi menšinou rusko- jazyčných obyvatel, žijících převážně na levém břehu řeky Dněstr. Už roku 1989 byla v Moldavsku uzákoněna jako hlavní jazyk moldavština, téměř identická s rumunštinou a psaná latinkou. Nejen proto začaly na počátku devadesátých let panovat reálné obavy z připojení Moldávie k Rumunsku a z šovinismu hlavních moldavských politických sil. Tyto obavy využil sovětský aparátčík Igor Smirnov, původem z Kamčatky, který na konci osmdesátých let organizoval stávkové hnutí za autonomii. V září roku 1990 došlo k vyhlášení nezávislé Podněsterské moldavské sovětské socialistické republiky a do jejího čela se krátce na to staví právě Smirnov. Když na jaře a v létě roku 1992 dojde k otevřené vojenské konfrontaci Podněstří se zbytkem Moldavska, zasahuje do dění 14. armáda ruského generála Alexandra Lebedě. Ta konflikt ukončí, uhájí existenci separatistického státu a také zajišťuje pozici Smirnova, který je až do dnešních dnů prezidentem takřka nikým neuznaného státu a zároveň kmotrem velkého byznysu.

Moldavsko je poměrně malá země, má asi 4 miliony obyvatel, z toho v Podněstří jich žije něco přes půl milionu. Kromě konfliktu s Podněstřím měli separatistické tendence ještě Gagauzové, což je turkický národ žijící na území dnešního Moldavska. Tam se prozatím povedlo najít řešení v podobě určité míry autonomie. K úplnému vyhlášení nezávislosti tak v této části země nedošlo. Podněstří oproti tomu nezávislost vyhlásilo, má vlastního prezidenta, armádu, policii, ústavu a zákony. Platí dokonce vlastní měnou a funguje jako samostatný stát. Neuznává ji ovšem žádná jiná země světa kromě jiných mezinárodním společenstvím vesměs neuznaných republik, jako jsou například Jižní Osetie, Abcházie nebo Náhorní Karabach.

 

RADOSTNÁ (NE)ZÁVISLOST

Oficiální uznání neposkytlo odtržené republice ani Rusko. To ji přitom podporuje a využívá k tlaku na Moldavsko, ale i na Ukrajinu. V duchu stejné strategie ostatně až do konfliktu s Gruzií před dvěma lety neuznávalo Abcházii a Jižní Osetii, ačkoli je všemožně podporovalo. Také tehdy s jejich využitím vykonávalo tlak na Gruzii.

Rusku vyhovuje, když má ve svých strategických regionech neuznané republiky, pomocí kterých může vyvíjet tlak jak na tyto republiky samotné, tak především na jejich sousedy. Rusko přitom pomocí ekonomických i politických nástrojů trestá i sebemenší projevy samostatnosti u těchto zemí, které právě na idejích samostatnosti a nezávislosti vznikly. Závislost těchto republik na Rusku je jak politická, tak z velké části ekonomická. Například Podněstří žije z velké části z toho, že mu Rusko dodává velké množství zemního plynu. Platby obyvatel za plyn distribuovaný v Podněstří ale nejdou na účet distributora, ruského Gazpromu, ale na speciální účet v Podněsterské centrální bance, z něhož podněsterský režim hradí výdaje svého rozpočtu včetně jeho schodku. Jen dluh za ruský plyn činí přes 2 miliardy dolarů, což jsou téměř 4 tisíce dolarů na každého obyvatele Podněstří, včetně dětí.

 

ZBRANĚ, RUSKO, KAPITALISMUS

I v těch několika málo průvodcích, které o Moldavsku a Podněstří existují, si můžeme přečíst, že Podněstří je jakýsi skanzen Sovětského svazu a skutečně to tak může pro náhodného turistu vypadat, ovšem jen na první pohled. Když přijedete do Podněstří, uvidíte bývalé sovětské vlajky, státní vlajka je takřka stejná jako vlajka sovětské Moldávie. Potkáte sochy Lenina, transparenty se srpy, kladivy, rudými hvězdami, dýchne na vás atmosféra sovětské nostalgie. Po důkladnějším pohledu na fungování režimu ale zjistíte, že jste se ocitli v kapitalismu, jehož ekonomické nástroje jako rovnou 10% daň či privátně placené sociální služby by si jistě pochvalovala řada českých pravicových politiků a ekonomů.

Pragmatismus podněsterských vládců se projevuje i ve vztahu ke komunistické symbolice státu. Bývalý předseda parlamentu Ševčuk to formuloval následovně „Naše symboly pocházejí z dob založení země a zejména pro starší lidi mají význam. Ale víme, že do dnešní doby se taková image už moc nehodí. Pokud nás svět uzná, změníme je.“ Zastánci privatizačních procesů by mohli na Podněstří ocenit i to, že v této zemi si skrze hlavní podniky vládnoucí vrstva zprivatizovala takřka celou republiku. Například dominantní soukromá firma Sheriff ovládá skoro všechno, co produkuje nějaký zisk – od výroby alkoholu přes kabelovou televizi, benzínové stanice, hrací automaty až po mobilní síť či reklamní agenturu. Firma Sheriff má kromě příznačného názvu i přímé napojení na politickou moc. Firmu založili dva členové speciálních služeb, společnost je napojená na prezidentova syna Vladimíra Smirnova, kter ý je zároveň šéfem celní služby. Kromě ekonomiky a politiky, f irma ovládá i informační zdroje (vlastní kabelovou televizi, reklamní agenturu a vydavatelský dům). Místní lidé mi popisovali, že když jeden ruský televizní kanál začal kritizovat Podněstří za to, že neplatí za ruský plyn, kabelová televize Sheriff tento kanál ze svého vysílání vyřadila.

Ačkoliv životní úroveň lidí v Podněstří není vysoká, Podněstří jako stát není žádná chudá zemička. Právě v této části bývalé Moldavské sovětské socialistické republiky zůstala velká část moldavského průmyslu. Moisés Naím ve své Černé knize globalizace označuje Podněstří také za globálního hráče v oblasti ilegálního obchodu. Z tohoto území totiž proudí do světa velké množství zbraní – min, protitankových střel, kulometů, raketometů či granátů a to jak pozůstatků po Rudé armádě tak nově vyrobených. To je vedle ruské podpory významným faktorem umožňujícím přežití podněsterského režimu.

 

BEZ OPOZICE

V Podněstří probíhají volby, kterých se ale neúčastní mezinárodní pozorovatelé a ani nemohou. Tím by totiž uznali nezávislost Podněsterské moldavské republiky. Přicházejí jen pozorovatelé z ostatních neuznaných republik. Podle mých informací od obyvatel Podněstří nejsou tyto volby spravedlivé a demokratické. Například v televizi běží jen volební propaganda vládnoucího režimu. Některé otázky jsou navíc mimo volební spor, např. nezávislost Podněstří. Tu uznávají i všechny opoziční strany. Podněsterský režim není vojenskou diktaturou, ale rozhodně není demokratický. Prezidentem je už skoro dvacet let Igor Smirnov.

Do určité míry funguje tolerovaná opozice. Existují asi dvě tištěná média, kde zaznívají kritické hlasy. Ovšem vzhledem k tomu, že Podněstří má pouze asi půl milionu obyvatel, je velmi jednoduché kontrolovat takřka všechny, kdo se na jeho území pohybují. Pokud například přijede cizinec, tak je velice bedlivě sledován jeho pohyb, je podrobován neustálým registracím, úřady zjišťují, kde pobývá, u koho žije, jak dlouho apod.

Na pompézních oslavách 65. výročí konce druhé světové války mě v průběhu asi dvaceti minut kontrolovali dva policisté a jeden příslušník ministerstva vnitra. Během té krátké doby byli schopni zjistit, jestli jsem přijel do republiky sám, kde jsem se ubytovali a kam plánuji jet. Teprve později jsem se dozvěděl, že i zástupci nevládní organizace, za kterou jsem přijel, absolvovali v minulých dnech hned několik výslechů na místní tajné službě KGB (která se nyní jmenuje MGB – Ministerstvo státní bezpečnosti). Režim má prostředky k účinné kontrole opozice.

 

KLEC PRO NOVINÁŘE

Dech minulosti jsme mohli cítit v souvislosti s kauzou arménského novináře žijícího v Podněstří Ernesta Vardanjana. Ten byl zadržen na začátku dubna tohoto roku, předtím psal pro ruský zpravodajský server Nový region. Kromě stručné informace o jeho obvinění ze špionáže neposkytovaly podněsterské úřady o celém případu žádné zprávy. Proti jeho věznění se vyjádřili představitelé Evropské unie, USA i Ruska.

Až v polovině května byla na hlavním podněsterském televizním kanálu odvysílána asi čtyřicetiminutová reportáž, natočená ve stylu domácího videa. Na jedné straně seděl obviněný novinář, vedle něho pravděpodobně příslušník MGB v kožené bundě. Novinář odříkával do kamery své přiznání o tom, jak se dostal do Podněstří, jak začal pracovat, jak ho zverbovaly moldavské tajné služby, jak měl na půdě OSN poškodit zájmy Ruska a podobně. Celé tohle od pohledu naučené vystoupení bylo zahájeno i zakončeno vstupem ministra státní bezpečnosti Podněstří Vladimira Anťufejeva, bývalého oficíra sovětských speciálních jednotek OMON, člověka hledaného v minulosti Interpolem za kriminální činnost spáchanou v Lotyšsku na začátku devadesátých let. Tento ministr, který je také na seznamu nežádoucích osob vydaném EU, vysvětlil, že zadržený novinář se má ve věznění více než luxusně, má na cele ledničku i televizi s 15 programy, dostává denně čerstvé noviny a chodí na procházky a že bezpečnostní orgány se starají také o bezpečnost jeho ženy a rodiny. V závěru vystoupení pak varoval všechny Podněsterce, aby nejezdili do Moldavska byť i jen do nemocnice, za návštěvami nebo do škol, protože jakmile tam jedou, tak se mohou stát agenty moldavské tajné služby…

Mluvil jsem s místními, kteří se obávají, že zadržení novináře a celé divadelní představení v televizi s jeho přiznáním může předznamenávat represe vůči dalším lidem, kteří z Podněstří odjíždějí do Moldavska. Konflikt Moldavska a Podněstří byl ostatně ukončen jen příměřím, ale stále není vyřešen. Hranice mezi Podněstřím a Moldávií je ovšem celkem otevřená, jezdí tam autobusy, spousta Podněsterců studuje v Moldavsku na univerzitě, případně jezdí za známými, do nemocnic a podobně. Panují obavy, že podněsterský režim se bude snažit izolovat Podněstří od Moldavska už i proto, že v Moldavsku došlo při minulých volbách ke změně politické konstelace. V současné době vládne pravicovější a více prozápadní vláda, jejíž vztahy s podněsterským režimem rozhodně nejsou přátelské.

 

KDO JE VÍCE ŠKODOLIBÝ

Když jsem byl na konci devadesátých let v Podněstří poprvé, dostal jsem se tam, aniž bych si toho všiml, jel jsem vlakem a nebyly tam žádné hraniční kontroly.

Režim na hranicích byl velice volný. Před asi třemi, čtyřmi lety se naopak zpřísnil. Na to, aby se cizinec dostal do Podněstří, potřeboval mít pozvání nějaké osoby ověřené místními orgány, na hranicích byly zdlouhavé kontroly. Dnes je situace někde mezi. Hranice sice je propustná, ale všichni projíždějící jsou podrobováni registraci. Zajímavý je postoj moldavských služeb, které dříve na podněsterské hranici neměly svoje hlídky. Moldavci tehdy říkali: „My vlastně tuhle hranici neuznáváme, tak proč bychom tu hlídkovali?“ V současné době tam ovšem pohraničníci jsou, takže člověk, který projíždí těmito hranicemi, prochází podněsterskou a nezřídka i moldavskou kontrolou. Tyto dva vedle sebe fungující režimy si navzájem dělají různé schválnosti, jejichž obětmi a rukojmími se stávají občané obou zemí. V minulosti například mezi Moldavskem a Podněstřím fungovala železnice, která tyto země spojovala. Podněsterský stát si ale svoji část železnice dlouhou několik desítek kilometrů, znárodnil. A lidé tak proto musejí při přejezdu vlaků mezi zeměmi (s výjimkou mezinárodních rychlíků) přestupovat a přecházet pěšky mezi nově vybudovanými hraničními nádražími podněsterské a moldavské železnice.

Mezi Moldavskem a Podněstřím zuřil také spor o uznávání registračních značek na automobilech. Podněsterci mají svoje vlastní espézetky, Moldavsko hrozilo, že lidé s podněsterskou SPZ nebudou vpuštěni do Moldavska a naopak. Tomu se naštěstí podařilo zabránit. Další spory se týkají například služby v ozbrojených složkách. Pokud člověk žije v Podněstří, má samozřejmě z hlediska podněsterských zákonů povinnost nastoupit do podněsterské armády, ale v případě, že to udělá, tak se podle moldavských zákonů, které vzhledem k mezinárodnímu právu platí i na území Podněstří, vlastně stává členem nezákonné vojenské skupiny a může za to být i odsouzen.

Dalším problémem je třeba fakt, že pokud dochází k porušování lidských práv na území Podněstří a lidé se odvolávají například k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku, tak žalují Moldavsko které většinou tyto soudy prohraje, ale není schopno zjednat nápravu, protože na území Podněstří nemá žádnou pravomoc. A takových problémů najdete celou řadu. Když máte například diplom, že jste vystudoval podněsterskou státní univerzitu, tak je velice těžké se domoci toho, aby vám tento diplom byl uznán někde jinde než v Podněstří. Dopis s nalepenou podněsterskou poštovní známkou také jinam než do Podněstří nikdo nedoručí.

 

NEZISKOVKY PŘI ZEMI

Spektrum nevládních organizací nebo nějakých opozičních hlasů je celkem pestré, ale má své místní zvláštnosti. Z hlediska opozičních politických stran je zajímavé, že významnou část opozice tvoří Podněsterská komunistická strana, a to přesto, že vládnoucí režim v Podněstří bývá považován v Evropě za skanzen komunismu. Je to další doklad toho, že sovětofilní ideologie je jen vnější fasáda, komunistická strana je opoziční stranou, některé její mítinky rozhání policie, členové jsou za svoji politickou činnost zatýkáni (podobně je tomu i u komunistické strany v Bělorusku).

Většina nevládních organizací i v případě, že jsou kritické k režimu se nezaměřuje na celkovou kritiku systému, ale spíš na konkrétní jevy. Kritizují třeba to, že se režim špatně stará o životní prostředí nebo o invalidy, válečné veterány. Se systémovou kritikou ale vystupují spíše jednotlivci z těchto nevládních organizací či nezávislí žurnalisté. Jistým vyjádřením protestu bylo, když některé školy začaly v Podněstří vyučovat moldavštinu v latince. Tady je ovšem možná potřeba krátký exkurz. V dobách Sovětského svazu se moldavština, což je jazyk velice podobný rumunštině, začala psát azbukou. Dnes se moldavština píše azbukou pouze v Podněstří, v samotné Moldávii se píše latinkou. I na území Podněstří ovšem existovaly školy, které vyučovaly moldavštinu v latince. Byl to takový svérázný způsob protestu, který ovšem měl značné následky. Školy byly likvidovány, několikrát do nich vpadla ozbrojená komanda, odvlekla učitele, zničila vybavení a podobně.

Protestovat je v Podněstří velice složité kvůli míře kontroly ze strany státu. Navíc podobně jako u politických stran, i v neziskovém sektoru převládá názor, i když není sdílen stoprocentně, že by Podněstří mělo být samostatné a fungovat jako nezávislý stát.

 

OTEVŘENÁ BUDOUCNOST

Další vývoj nejvíc záleží na postoji Ruska, na tom, jak výhodné bude pro Rusko takový režim udržovat. Mezi bývalým vedením Moldavska a Podněstří sice docházelo k celé řadě setkání, mírových jednání a konferencí, ale většinou se dohodly jen různé detaily, jako řešení situace kolem zmíněných poznávacích značek aut apod. K zásadnímu řešení nedošlo. V Podněstří za dvacet let vyrostla nová generace lidí, kteří ho považují za svůj vlastní stát. Režimu se povedlo vybudovat jejich novou identitu, takže velká část z nich se označuje za Podněsterce, neříkají, že jsou Moldavani, Rusové nebo Ukrajinci. Moldavsko, při jednáních navrhovalo Podněstří určitou míru autonomie, ale většinou to naráželo na nezájmem. Zajímavý byl předvolební návrh bývalého moldavského premiéra a předsedy moldavských sociálních demokratů Dumitru Braghişe, který navrhl, že když Rusko tolik stojí o Podněstří a Moldavsko z Podněstří kromě problémů v současné době nic nemá, že by moldavský stát mohl území Podněstří Rusku pronajmout, a to na dobu třiceti let.

Pokud by Podněstří ztratilo ruskou politickou i ekonomickou podporu, je jasné, že by se tamní režim položil velmi rychle. Bude ovšem také záležet na tom, jak se vyvine životní úroveň v Moldavsku jako takovém. Když se podíváme na různé neuznané republiky ve světě, tak hodně daleko k usmíření došli na Kypru. Tam po dlouhých desetiletích otevřeli hranice mezi tureckým Kyprem a jeho řeckou částí, dochází k výměně lidí, setkávají se prezidenti a dohadují se, jakým způsobem by se Kypr mohl sjednotit. A myslím, že vedle důvodu časového (od turecké invaze na ostrov uběhlo již 36 let) je významný také faktor ekonomický. Severokyperská turecká republika zjistila, že přestože funguje dlouhá desetiletí samostatně, tak její životní úroveň je stále výrazně nižší než v řecké části Kypru. To, že Severní Kypr oficiálně uznává pouze Turecko, mu způsobuje problémy například v oblasti turismu, na kterém vydělává hlavně řecká část ostrova.

Oproti tomu Moldavsko je nejchudší zemí Evropy. Pod hranicí chudoby zde žije třetina obyvatel. Čtvrtina Moldavanů odchází za živobytím do zahraničí. Na jejich výdělcích jsou závislé nejen rodiny, ale celá země – 37 % hrubého domácího produktu totiž tvoří peníze zasílané domů pracovními migranty. Pokud jednou Moldavsko bude pro obyvatele přitažlivější například tím, že se tam budou proplácet důchody, zvýší se platy, sníží míra korupce, bude tam svobodnější nejen ekonomická ale i politická situace, může se stát zajímavější i pro část Podněsterců.

 

Autor působí v Nezávislém sociálně ekologickém hnutí – NESEHNUTÍ.

 


autor / Milan Štefanec VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Zlo, koště a bradavice / Andrea Novotná, Jaroslav Fiala > NP č.355 > Téma čísla Primitivové a rozvraceči versus normální a slušní lidé. Rozdělování společnosti na nesmiřitelné tábory obvykle provázelo hledání vnitřních nepřátel. Také současné hony na čarodějnice však mají své inkvizitory a oběti, jejichž role se mohou velmi rychle proměňovat.   číst dále Markétino probuzení / Zuzana Brodilová, Jan Kaňák > NP č.355 > Ženská stránka "Je 31. května 2111, 8:45 ráno. Všem občanům. Za 20 minut zahajujeme pracovní proces. Těšíme se na vaši přítomnost na pracovištích. Opakuji. Je 31. května a za 19 minut zahajujeme pracovní proces," zahlásila 3D tvář moderátorky z několika elektronických ploch rozmístěných na malém libeňském náměstí.   číst dále Koho ještě půjde prodat? / Jaroslav Fiala > NP č.355 > Pošli to dál Je to místy překvapivě rychlé. Zástupci povolební koalice jsou ponořeni v jednáních o další podobě této země a práce jim jde od ruky: „Nepůjde jen o to, že se změní například vzdělávací systém, musí se změnit společnost,“ řekla odstupující ministryně školství Miroslava Kopicová. A jaké mají být základy této změny?   číst dále Neuvěřitelná lehkost miliard / Martina Křížková > NP č.355 > Pošli to dál Toho dne se sešly dvě zprávy. V Paříži byla vydražena soška hlavy ženy od malíře a sochaře Amadea Modiglianiho za více než miliardu korun. V Karlových Varech zase demonstrovali hudebníci z místního symfonického orchestru.   číst dále
celý archiv