NP č.354 > Téma číslaSvět tekuté práceJaroslav Fiala

Nižší platy, méně výhod a větší míra nejistoty. Podle sociologů vstupujeme do éry, v níž berou představy o stabilním zaměstnání za své. Bude přitom ještě možné zachovat sociální stát? A co dalšího z toho pro nás vyplývá?

 

Kdo má stálou práci, bude možná přecházet od jednoho krátkodobého zaměstnání k druhému; dřív než si myslí. Proces nahrazování tradičních pracovních míst jednorázovými nákupy výkonu a dalšími neplnohodnotnými formami práce, ke kterým na Západě dochází už řadu let, postupně přichází i k nám. Nese se přitom na pozadí slov o flexibilitě a zeštíhlení sociálního státu, jež zní na první pohled logicky: v době krize je třeba šetřit, ohlídat si dluh a zatočit s „černými pasažéry“. Jenže to je jen jedna část příběhu. V té druhé se skrývají oprávněné obavy z hrozby, která může přerůst v nepěknou šlamastyku. Vypadá to totiž na velmi rychlou jízdu, při které nebude snadné udržet se v sedle.

 

PRACUJÍCÍ CHUDINA

Evropský sociální stát vzešel z negativních zkušeností minulého století: mohutných společenských otřesů, Velké hospodářské krize a nástupu fašismu a stalinismu. Jeho smyslem bylo zajistit ochranu pracujících, snížit nezaměstnanost a pomoci neprivilegovaným vrstvám zvýšit jejich životní úroveň. Jenomže ekonomika, která dnes dosahuje globálních rozměrů, znesnadňuje kontrolu nad hospodářským vývojem i vlastním přerozdělením uvnitř států. Na celosvětové úrovni vypadá situace tak, že devadesát procent bohatství planety zůstává v rukou jednoho procenta jejích obyvatel a přístup k polovině všech investic se týká jen čtrnácti procent. Přitom se nezdá, že by se tato přehrada měla v dohledné době snížit. Nejde tu totiž jen o předěl mezi chudými a bohatými zeměmi, ale také o rostoucí rozdíly uvnitř vyspělých států samotných.

Sociolog Jan Keller v této souvislosti hovoří o „nové chudobě“. Ta je masová a postihuje ekonomicky nejvyspělejší země, které v posledních letech zaznamenávají prudký propad životní úrovně: „Sociální výtah, který po druhé světové válce vynášel dělníky do pater středních vrstev, se zastavil a posledních dvacet až třicet let nabral opačný směr – začal svážet potomky středních vrstev dolů.“ V rámci firem stoupá nerovnost mezi manažery a řadovými pracovníky, a zároveň, dodává Keller, před touto chudobou už „nechrání práce“: „Nová chudoba má podobu pracující chudoby. Člověk sice práci má, její dočasný charakter a mizerná odměna za ni mu však neumožňují vymanit se z bídy.“

Na vině je jev, kterému se začalo říkat prekarizace práce. Jedná se o nahrazování plnohodnotného pracovního poměru „atypickým“: jednorázovým nákupem služby, různými částečnými úvazky a dohodami o provedení pracovního výkonu. Potíž je v tom, že takováto práce obvykle sestává ze souboru nižších výdělků, minimálního přístupu k rekvalifikacím a dalším zaměstnaneckým výhodám. Jestliže člověk v minulosti vystudoval, získal velmi pravděpodobně stálé místo a díky sociálnímu státu, kterému platil odvody, i vyžití v období nezaměstnanosti a důchodu. Naproti tomu se dnes většina nových pracovních míst v Evropě stává „neplnohodnotnými“. Na vrcholu pomyslného žebříčku se nachází Holandsko, kde je podíl takto atypicky zaměstnaných 45 procent, pozadu nezůstává Německo s 35-40 procenty, stejně jako další země západní Evropy. U nás se podle odhadů jedná o 13-14 procent míst; lze ovšem očekávat, že toto číslo naroste.

Zastánci takové práce říkají, že se jedná o nevyhnutelný trend, který skýtá nové možnosti, více volného času a motivuje k větším výkonům. Týká se často mladších lidí, studentů, čerstvých absolventů škol, nebo matek s dětmi. Má to však háček. Z počtu atypických pracovních míst vyplývá, že neplnohodnotná práce se stále více týká také starších živitelů rodin, kterým de facto nic jiného nezbývá. Co z toho vyplývá? Záleží samozřejmě na výši daného příjmu, ale při několika pracovních úvazcích může vzít volný čas za své. „Zajímavé je i to, že se zvyšování motivace týká třeba žen, ale ne manažerů s plnohodnotnou prací. Ti být takto motivováni nemusí,“ podotýká Jan Keller. Hlavním důsledkem pro společnost je pak to, že z prekarizované práce plynou nízké odvody na veřejné výdaje (především na systémy všeobecného důchodového pojištění). Pokladna sociálního státu se v takovém případě rychle vyčerpává.

 

PŘEŽRANOST, NICOTA A PŘEROZDĚLENÍ

Ve vášnivé předvolební atmosféře se zejména pravicové strany předháněly o to, která z nich ušetří víc peněz. Ponecháme-li stranou složenky pro voliče, často padaly výroky o tom, že sociální stát je příliš zneužíván „flákači“ a někteří lidé jsou „přežraní“. Nahlédneme-li však do statistik, vidíme, že veřejné výdaje na sociální a zdravotní služby se v Česku pohybují pod úrovní zemí Evropské unie. Podíl hrubého domácího produktu na těchto výdajích činí ve státech EU průměrně přes 26 procent, u nás je to jen 18,5 procenta. Je sice fakt, že tyto podíly v posledních letech narůstají, jenže zároveň klesá výše sociálních dávek vzhledem k průměrné mzdě. Sociologové říkají, že stárnutí populace i větší podíl „atypické práce“, která je nestálá a málo placená, zvyšuje počet oprávněných žadatelů o dorovnání v podobě příspěvků z veřejných rozpočtů. A zdá se, že tento trend bude pokračovat. Skutečné výdaje na „flákače“ (černé pasažéry v systému) přitom podle střízlivých odhadů zabírají jen půl procenta nákladů na sociální účely.

„Bohužel, novináři v České republice často selhávají a veřejnost je uváděna v omyl,“ říká ekonom Petr Gočev z Centra pro ekonomické a sociální strategie Univerzity Karlovy. „Běžné je například otiskování public relations článků soukromých důchodových fondů, založených na lživém argumentu, že přechod od průběžného k fondovému financování důchodů představuje řešení fenoménu stárnutí populace,“ dodává. Přitom u nás neexistuje fundovaná veřejná debata na téma sociálního státu: „Teoreticky nepodložené soudy, podle nichž je veškeré přerozdělování nelegitimní a podkopává prosperitu, jsou v převaze. To vede k názoru, že progresivní zdanění je trestáním úspěšných ve prospěch líné většiny, která z krátkozrakého prospěchářství volí levicové strany. Podle této mytologie nakonec závistivá nemakačenka spláčou nad výdělkem, neboť všichni schopní chlebodárci houfně prásknou do bot. V této souvislosti se dokonce začínají – naštěstí jen v rovině snů – objevovat úvahy o odbourání všeobecného volebního práva, aby si snad lůza neublížila hloupou volbou levicových stran,“ míní Gočev.

 

INVESTICE VS. TERČE

Argument, proč mnohé politiky přerozdělování ekonomickou efektivitu posilují, je přitom nasnadě: „Pokud není základní životní úroveň garantována všem, dochází k plýtvání potenciálem neprivilegovaných vrstev populace. I chudší domácnosti mají mít možnost investovat – především do rozvoje svých dětí.“ Jedním z důvodů odmítání sociálního státu v České republice je podle Gočeva averze ke státní byrokracii, která veřejné prostředky ve značné míře promrhává a vynakládá na zkorumpované projekty. Řešením by mohla být jistá forma kontroly těchto zdrojů zdola: „Uvažujme třeba o zavedení demograntu,“ říká. „Jedná se o jednorázovou částku, kterou by člověk dostal po završení dospělosti a využil by ji na investici do vzdělání, zřízení živnosti nebo pořízení bytu.“ Gočev v tom vidí jednu výhodu: „Jelikož se jedná o nárokovou částku, není tu prostor pro zvýhodňování a korupci. Prostředky na vyplácení této částky by bylo možné získat seškrtáním výdajů, které podporují investice jen ve ztenčené míře po oklice přes kapsy soukromých firem a úředníků, a zavedením progresivní dědické daně.“

Ačkoli dnes v otázce podobných návrhů nepanuje shoda, bez kompenzací jsou vyhlídky do budoucna nejisté. Vstoupíme-li do světa „atypické práce“ společně s prohlubováním rozdílů mezi bohatými a chudými a redukcí sociálního státu, může dojít ke zformování zvláštního typu společnosti. Na jedné straně se sníží platy a zvýší rizika pro řadové zaměstnance, kteří budou minimálně chráněni a vystaveni zátěži. „Vzhledem k tomu, že státem vybudovaná ochrana je postupně demontována a že odbory a další nástroje kolektivního smlouvání postupně slábnou, je zcela na jednotlivci, aby hledal řešení společenských problémů – ačkoli je pro takový úkol vybaven naprosto neadekvátními prostředky a možnostmi,“ píše v knize Tekuté časy proslulý polský sociolog Zygmunt Bauman. V takovém případě, předpokládá, nebude možné garantovat sociální práva a v lidech naroste frustrace. Cílem jsou pak vždy ty nejsnadnější zástupné terče: chudí, sociálně vyloučení a „nepřizpůsobiví“ všeho druhu. To funguje dokonale. Kolikrát už jsme to ostatně v poslední době slyšeli?

 


autor / Jaroslav Fiala VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Žijeme v zajímavých časech / Jaroslav Fiala, Ondřej Slačálek > NP č.390 > Rozhovor Slovinský filozof Slavoj Žižek je pro mnohé ukázkou toho, že levice dokáže být pohotová a sexy. Autor desítek knih, bývalý disident a dnes účastník radikálních demonstrací dokáže zaujmout. Položit mu v rozhovoru otázku často znamená říct si o kratší přednášku. Nad dopolední kávou došlo na Havla, sociální rozdíly i počítačové programátory.   číst dále Amerika za katrem / Jaroslav Fiala, Markéta Vinkelhoferová > NP č.403 > Téma čísla Spojené státy jsou zemí s největším počtem vězňů na světě. Vězení představuje instituci, která výrazně ovlivňuje tamní společnost, ekonomiku i kulturu. Jak funguje v praxi?   číst dále Životopis konzervy / Jaroslav Fiala > NP č.341 > Dějiny přítomnosti Na první pohled se může zdát, že konzervování potravin patří k výdobytkům moderní doby. Potřeba zásobovat rostoucí populaci koncentrovanou ve velkoměstech však nebyla jeho hlavním důvodem. Lidstvo uchovávalo potraviny od úsvitu civilizace kvůli přežití v nepříznivých podmínkách. Dlouhodobou tradici má například sušení, mražení a kvašení.      číst dále Generace „zbytečných“ / Jaroslav Fiala > NP č.381 > Pošli to dál Když dnes mladí lidé v chudinských britských čtvrtích rabují obchody, mohou nám tím ukázat předzvěst blízké budoucnosti.   číst dále Svobodní excenrici a pravidla sexu / Jaroslav Fiala > NP č.363 > Téma čísla Hippies s dnešními beznadějnými singels nespojuje jen možnost střídat partnery a bezstarostná chuť experimentovat. Co všechno ve skutečnosti obnáší život v síti netradičních vztahů?   číst dále Tužme se! / Jaroslav Fiala > NP č.343 > Dějiny přítomnosti Známé pořekadlo praví, že ve zdravém těle sídlí zdravý duch. A jednou z cest, jak dosáhnout fyzické i duševní kondice, je otužování. Po řadu staletí tvořilo součást lidského života. Teprve nedávno se ovšem stalo vědecky uznávanou metodou, stejně jako populární sportovní disciplínou.   číst dále Když chybí sny / Jiří Růžička, Jaroslav Fiala > NP č.425 > Dějiny přítomnosti Řekne-li se ostalgie, leckdo si vybaví nekritické vzpomínání na bývalý režim, anebo dokonce nebezpečí „ztráty paměti“ (té správné). Je tomu ale opravdu tak? O čem vypovídá obliba kultury z dob reálného socialismu? číst dále Na tom sakra záleží / Jaroslav Fiala, Markéta Vinkelhoferová > NP č.389 > Téma čísla Kde hledat naději v nejistých časech? Rakouský režisér Paul Poet nabídl odpověď na festivalu dokumentárního filmu v Jihlavě. Jeho snímek Stát jsem já ukazuje život v nezávislých společenstvích, kterých je na světě už několik stovek.   číst dále

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv