NP č.354 > Téma číslaSvět tekuté práceJaroslav Fiala

Nižší platy, méně výhod a větší míra nejistoty. Podle sociologů vstupujeme do éry, v níž berou představy o stabilním zaměstnání za své. Bude přitom ještě možné zachovat sociální stát? A co dalšího z toho pro nás vyplývá?

 

Kdo má stálou práci, bude možná přecházet od jednoho krátkodobého zaměstnání k druhému; dřív než si myslí. Proces nahrazování tradičních pracovních míst jednorázovými nákupy výkonu a dalšími neplnohodnotnými formami práce, ke kterým na Západě dochází už řadu let, postupně přichází i k nám. Nese se přitom na pozadí slov o flexibilitě a zeštíhlení sociálního státu, jež zní na první pohled logicky: v době krize je třeba šetřit, ohlídat si dluh a zatočit s „černými pasažéry“. Jenže to je jen jedna část příběhu. V té druhé se skrývají oprávněné obavy z hrozby, která může přerůst v nepěknou šlamastyku. Vypadá to totiž na velmi rychlou jízdu, při které nebude snadné udržet se v sedle.

 

PRACUJÍCÍ CHUDINA

Evropský sociální stát vzešel z negativních zkušeností minulého století: mohutných společenských otřesů, Velké hospodářské krize a nástupu fašismu a stalinismu. Jeho smyslem bylo zajistit ochranu pracujících, snížit nezaměstnanost a pomoci neprivilegovaným vrstvám zvýšit jejich životní úroveň. Jenomže ekonomika, která dnes dosahuje globálních rozměrů, znesnadňuje kontrolu nad hospodářským vývojem i vlastním přerozdělením uvnitř států. Na celosvětové úrovni vypadá situace tak, že devadesát procent bohatství planety zůstává v rukou jednoho procenta jejích obyvatel a přístup k polovině všech investic se týká jen čtrnácti procent. Přitom se nezdá, že by se tato přehrada měla v dohledné době snížit. Nejde tu totiž jen o předěl mezi chudými a bohatými zeměmi, ale také o rostoucí rozdíly uvnitř vyspělých států samotných.

Sociolog Jan Keller v této souvislosti hovoří o „nové chudobě“. Ta je masová a postihuje ekonomicky nejvyspělejší země, které v posledních letech zaznamenávají prudký propad životní úrovně: „Sociální výtah, který po druhé světové válce vynášel dělníky do pater středních vrstev, se zastavil a posledních dvacet až třicet let nabral opačný směr – začal svážet potomky středních vrstev dolů.“ V rámci firem stoupá nerovnost mezi manažery a řadovými pracovníky, a zároveň, dodává Keller, před touto chudobou už „nechrání práce“: „Nová chudoba má podobu pracující chudoby. Člověk sice práci má, její dočasný charakter a mizerná odměna za ni mu však neumožňují vymanit se z bídy.“

Na vině je jev, kterému se začalo říkat prekarizace práce. Jedná se o nahrazování plnohodnotného pracovního poměru „atypickým“: jednorázovým nákupem služby, různými částečnými úvazky a dohodami o provedení pracovního výkonu. Potíž je v tom, že takováto práce obvykle sestává ze souboru nižších výdělků, minimálního přístupu k rekvalifikacím a dalším zaměstnaneckým výhodám. Jestliže člověk v minulosti vystudoval, získal velmi pravděpodobně stálé místo a díky sociálnímu státu, kterému platil odvody, i vyžití v období nezaměstnanosti a důchodu. Naproti tomu se dnes většina nových pracovních míst v Evropě stává „neplnohodnotnými“. Na vrcholu pomyslného žebříčku se nachází Holandsko, kde je podíl takto atypicky zaměstnaných 45 procent, pozadu nezůstává Německo s 35-40 procenty, stejně jako další země západní Evropy. U nás se podle odhadů jedná o 13-14 procent míst; lze ovšem očekávat, že toto číslo naroste.

Zastánci takové práce říkají, že se jedná o nevyhnutelný trend, který skýtá nové možnosti, více volného času a motivuje k větším výkonům. Týká se často mladších lidí, studentů, čerstvých absolventů škol, nebo matek s dětmi. Má to však háček. Z počtu atypických pracovních míst vyplývá, že neplnohodnotná práce se stále více týká také starších živitelů rodin, kterým de facto nic jiného nezbývá. Co z toho vyplývá? Záleží samozřejmě na výši daného příjmu, ale při několika pracovních úvazcích může vzít volný čas za své. „Zajímavé je i to, že se zvyšování motivace týká třeba žen, ale ne manažerů s plnohodnotnou prací. Ti být takto motivováni nemusí,“ podotýká Jan Keller. Hlavním důsledkem pro společnost je pak to, že z prekarizované práce plynou nízké odvody na veřejné výdaje (především na systémy všeobecného důchodového pojištění). Pokladna sociálního státu se v takovém případě rychle vyčerpává.

 

PŘEŽRANOST, NICOTA A PŘEROZDĚLENÍ

Ve vášnivé předvolební atmosféře se zejména pravicové strany předháněly o to, která z nich ušetří víc peněz. Ponecháme-li stranou složenky pro voliče, často padaly výroky o tom, že sociální stát je příliš zneužíván „flákači“ a někteří lidé jsou „přežraní“. Nahlédneme-li však do statistik, vidíme, že veřejné výdaje na sociální a zdravotní služby se v Česku pohybují pod úrovní zemí Evropské unie. Podíl hrubého domácího produktu na těchto výdajích činí ve státech EU průměrně přes 26 procent, u nás je to jen 18,5 procenta. Je sice fakt, že tyto podíly v posledních letech narůstají, jenže zároveň klesá výše sociálních dávek vzhledem k průměrné mzdě. Sociologové říkají, že stárnutí populace i větší podíl „atypické práce“, která je nestálá a málo placená, zvyšuje počet oprávněných žadatelů o dorovnání v podobě příspěvků z veřejných rozpočtů. A zdá se, že tento trend bude pokračovat. Skutečné výdaje na „flákače“ (černé pasažéry v systému) přitom podle střízlivých odhadů zabírají jen půl procenta nákladů na sociální účely.

„Bohužel, novináři v České republice často selhávají a veřejnost je uváděna v omyl,“ říká ekonom Petr Gočev z Centra pro ekonomické a sociální strategie Univerzity Karlovy. „Běžné je například otiskování public relations článků soukromých důchodových fondů, založených na lživém argumentu, že přechod od průběžného k fondovému financování důchodů představuje řešení fenoménu stárnutí populace,“ dodává. Přitom u nás neexistuje fundovaná veřejná debata na téma sociálního státu: „Teoreticky nepodložené soudy, podle nichž je veškeré přerozdělování nelegitimní a podkopává prosperitu, jsou v převaze. To vede k názoru, že progresivní zdanění je trestáním úspěšných ve prospěch líné většiny, která z krátkozrakého prospěchářství volí levicové strany. Podle této mytologie nakonec závistivá nemakačenka spláčou nad výdělkem, neboť všichni schopní chlebodárci houfně prásknou do bot. V této souvislosti se dokonce začínají – naštěstí jen v rovině snů – objevovat úvahy o odbourání všeobecného volebního práva, aby si snad lůza neublížila hloupou volbou levicových stran,“ míní Gočev.

 

INVESTICE VS. TERČE

Argument, proč mnohé politiky přerozdělování ekonomickou efektivitu posilují, je přitom nasnadě: „Pokud není základní životní úroveň garantována všem, dochází k plýtvání potenciálem neprivilegovaných vrstev populace. I chudší domácnosti mají mít možnost investovat – především do rozvoje svých dětí.“ Jedním z důvodů odmítání sociálního státu v České republice je podle Gočeva averze ke státní byrokracii, která veřejné prostředky ve značné míře promrhává a vynakládá na zkorumpované projekty. Řešením by mohla být jistá forma kontroly těchto zdrojů zdola: „Uvažujme třeba o zavedení demograntu,“ říká. „Jedná se o jednorázovou částku, kterou by člověk dostal po završení dospělosti a využil by ji na investici do vzdělání, zřízení živnosti nebo pořízení bytu.“ Gočev v tom vidí jednu výhodu: „Jelikož se jedná o nárokovou částku, není tu prostor pro zvýhodňování a korupci. Prostředky na vyplácení této částky by bylo možné získat seškrtáním výdajů, které podporují investice jen ve ztenčené míře po oklice přes kapsy soukromých firem a úředníků, a zavedením progresivní dědické daně.“

Ačkoli dnes v otázce podobných návrhů nepanuje shoda, bez kompenzací jsou vyhlídky do budoucna nejisté. Vstoupíme-li do světa „atypické práce“ společně s prohlubováním rozdílů mezi bohatými a chudými a redukcí sociálního státu, může dojít ke zformování zvláštního typu společnosti. Na jedné straně se sníží platy a zvýší rizika pro řadové zaměstnance, kteří budou minimálně chráněni a vystaveni zátěži. „Vzhledem k tomu, že státem vybudovaná ochrana je postupně demontována a že odbory a další nástroje kolektivního smlouvání postupně slábnou, je zcela na jednotlivci, aby hledal řešení společenských problémů – ačkoli je pro takový úkol vybaven naprosto neadekvátními prostředky a možnostmi,“ píše v knize Tekuté časy proslulý polský sociolog Zygmunt Bauman. V takovém případě, předpokládá, nebude možné garantovat sociální práva a v lidech naroste frustrace. Cílem jsou pak vždy ty nejsnadnější zástupné terče: chudí, sociálně vyloučení a „nepřizpůsobiví“ všeho druhu. To funguje dokonale. Kolikrát už jsme to ostatně v poslední době slyšeli?

 


autor / Jaroslav Fiala VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Pošlete pryč své vojáky! / Markéta Vinkelhoferová, Jaroslav Fiala > NP č.373 > Dějiny přítomnosti Bývá přirovnávána ke známé barmské disidentce Su Ťij, ve Velké Británii obdržela cenu Anny Politkovské a západní média ji považují za jednu ze sta nejvlivnějších osobností loňského roku. Kdo je ta odvážná Afghánka, o které v Česku není moc slyšet?   číst dále Odhalování zločinů nedělá z člověka antisemitu / Markéta Vinkelhoferová, Jaroslav Fiala > NP č.377 > Rozhovor Komiksového kreslíře a novináře Joe Sacca jsme potkali v Miami, kde představoval svou knihu Gaza: Poznámky pod čarou dějin. Vypadal docela jinak než postava v brýlích bez očí s masitými rty, známá z jeho komiksů. V následujícícm rozhovoru jsme se věnovali hlavně Palestině.   číst dále O mostech mezi hudbou a lidmi / Markéta Vinkelhoferová, Jaroslav Fiala > NP č.379 > Téma čísla Spojení hudby a nejmodernějších technologií může vyústit do vzniku pozoruhodných nástrojů, léčby těžkých nemocí i poznávání sebe sama. Americký skladatel Tod Machover se o to pokouší už řadu let v sepjetí s vírou v lidskou tvořivost a změnu k lepšímu.   číst dále

Nejčtenější články z tohoto čísla

Nová doba porodní / Alexandr Budka > NP č.354 > Rozhovor Ivana Königsmarková byla u nás jednou z prvních, kdo měl odvahu asistovat u domácích porodů. Bývá proto často skandalizována a osočována z návratu do překonané minulosti. Mnohem více jí ale jde o budoucnost, ve které se porody budou odehrávat bezpečně a s respektem k ženám, novorozencům a všem jejich mnohostranným potřebám.   číst dále Mák a afghánský obchod / Martin Malý > NP č.354 > Pošli to dál Německý prezident Horst Köhler nečekaně oznámil, že opouští úřad. Před měsícem totiž v rozhlase prohlásil, že „pro zemi orientovanou na export, jako je Německo, je občas nutné nasadit vojáky k obhajobě vlastních zájmů, například volných obchodních cest“.   číst dále Uvolnění / Jan Stern > NP č.354 > Fejeton Milí obyčejní lidé, tak jsem se vám dočetl, že existují celebrity, jimž se platí za to, že přijdou na večírek. Prý je to pro jeho pořadatele velká reklama, když se k němu přijde najíst a napít ten pan Uhrančivý, co před deseti lety hrál v jedné pohádce, a slečna Modrooká, co snad kdysi taky v něčem hrála, ale hlavně je velmi odvážná, protože nafotila sérii „odvážných fotografií“ (patrně při závalu v čínském dole).   číst dále Facebookový detox / Tomáš Havlín > NP č.354 > Pošli to dál Mít skeptický názor na Facebook se stalo nejpozději s volbami stejně in, jako mít u něj otevřený účet. Odvaha ale leží někde jinde: kolik znáte lidí, kteří dokázali ze sociálních sítí vyplavat?   číst dále
celý archiv
//