NP č.354 > Téma číslaKdyž zaměstnavatel zdivočíMartina Křížková

Všichni zaměstnavatelé určitě nechtějí porušovat práva zaměstnanců. To ale neznamená, že to pro ně není poměrně výhodné pokušení. S labutí písní odborů mizí i tradiční ochrana pro slabšího z obou stran. Jenom zákony prostě nestačí.

 

Před hlavní branou je pouze uniformovaná ochranka a dva mlčky pokuřující muži, kteří až doteď v oranžových vestách poklízeli prostor před areálem. Skoro letní slunce se opírá do asfaltu a odráží se po stovkách z všudypřítomných automobilových zrcátek. Na parkovištích před vchodem i za ním stojí vyrovnané řady vozů jako tichá armáda. Obklopují nízké šedivé haly, mezi nimiž se až do chvíle, kdy se v nošovické Hyundai střídá směna, nepohne na ploše dvě stě šedesáti hektarů ani noha. Kromě továrny, prázdných aut zaměstnanců i těch, které tu právě vyrobili, je možné už jen v dálce vidět kroužit poštolku, slyšet žáby a obdivovat kachní pár na nedaleké kaluži. V podhůří Beskyd, jen kilometr od chráněné krajinné oblasti, je před koncem pracovního týdne skoro až idylicky krásně.

Krátce před půl třetí se scéna prudce mění. K bráně začínají přicházet první lidé. Nejprve po jednom, po dvou. Muži, ženy, převažují mladší, někteří stále v bílých podnikových montérkách, většina bez. Ochranka se snaží namátkou kontrolovat tašky odcházejících. Po chvíli je ale jasné, že její úloha je spíše symbolická. Během deseti minut jsou lidí stovky. V atmosféře připomínající konec školního vyučování, jenomže teď s podivnou příměsí organizované dospělosti, se valí ke svým autům či na malé autobusové nádraží zřízené speciálně pro ně. Trvá to skoro půl hodiny, než všichni projdou. Náhlý výskyt života v tak velkém rozsahu je fascinující. Auta i autobusy směrem na Frýdek Místek, Ostravu nebo Olomouc se rozjedou. Jakmile jsou pryč, nastane znova ohlušující kontrolované ticho. Před bránou zbude pouze uniformovaná dvojice, pokuřující muži v barevných vestách někam zmizí.

 

BEZ ČASU NA CUKROVÍ

Loni na začátku prosince, rok poté, co byla slavnostně spuštěna sériová výroba, zastavili právě tady ti samí zaměstnanci, kteří právě prošli branou, živelně práci. Hned nato odbory vyhlásily stávkovou pohotovost.

„Byli jsme prostě unavení,“ popisuje situaci dělník z finální montáže, kde vše začalo, Gabriel Pleška a pokračuje: „Jeli jsme už třetí měsíc na dvouhodinové přesčasy po skoro každé směně.“ Po krátkém výpadku loni na jaře kvůli krizi, kdy musela automobilka propouštět, se trh stabilizoval a objednávky šly zase nahoru. V Nošovicích nestíhali, a tak nutili zaměstnance do přesčasů. Ti se báli o zaměstnání, takže kývli. „Jednali jsme kvůli tomu s vedením, ale do žádné akce jsme jít nechtěli, mysleli jsme, že nás lidi nepodpoří,“ doplňuje kolegu předseda místních odborů OS Kovo Radek Kuchař.

Nošovická průmyslová zóna byla postavená nikoliv na zelené louce, ale na polích po místním slavném zelí. Pár kilometrů za městem, bez existujícího dopravního spojení. Každé zdržení v práci znamená často kromě únavy i další komplikace. „Chybějí spoje, takže někdo se najednou dostal až v osm,v devět večer domů a v šest ráno už měl být zase v práci,“ dodává Pleška s tím, že hranice trpělivosti se snižovala s blížícím se Štědrým dnem. Hrozilo, že lidé nebudou mít čas ani napéct cukroví na svátky.

Továrna od začátku trpí velkou pracovní fluktuací. Za necelé tři roky existence jí prošlo již šest tisíc zaměstnanců. Podle Plešky obvykle člověk vydrží těžkou práci v automobilce Huyndai jen pár měsíců. V současnosti v šedých halách montuje přes dva tisíce lidí. Odborářů se z nich stalo i díky časté obměně zaměstnanců do Vánoc pouze tři sta. Že v Nošovicích vůbec nějací jsou, ale bylo loni v prosinci důležité. Mohli začít okamžitě jednat. Mimo jiné i o tom, aby narušitelé z finální montovny nemuseli hradit ušlý zisk. Jejich počínání by se totiž jinak dalo vyložit jako stávka na divoko, tedy bez odborů a tudíž bez příslušné ochrany zákonů.

 

JE IN BÝT OUT

S přerušením výroby a značnou medializací, hodiny navíc velmi rychle skončily. Do Huyndai přišli v lednu kontroloři z inspektorátu práce a slovy Šárky Urbančíkové z oblastního ředitelství „zjistili vážná pochybení mimo jiné i v nedodržení stanovených podmínek pro nařízení práce přesčas“. Majitelům továrny hrozí až dvoumiliónová pokuta. Do OS Kovo vstoupili další lidé a odbory vyjednaly mnohem lepší kolektivní smlouvu než loni. Má dojít i na zvýšení platů, protože v Nošovicích je mají stále v průměru o deset tisíc nižší než třeba ve Škodovce. I tak je ale Pleška k dalšímu vývoji skeptický: „Jsem také od Nového roku v odborech, ale moc nevěřím, že se něco dlouhodobě příliš změní. Zahraniční majitelé sem přišli kvůli levné pracovní síle. Pokud by měli zlepšovat pracovní podmínky a zvedat platy, vyplatí se jim spíše odejít,“ myslí si.

Oba dělníci z automobilky také nevědí, jak dlouho nečekané odborové angažmá jejich spolupracovníků vydrží. Než Radek Kuchař do Huyindai nastoupil, poslali ho jako jednoho z mála na půlroční školení do mateřského podniku v Koreji. Po návratu měl velet obráběcím strojům na lisovně, nakonec tam ale myl formy a dnes je rád, že je v údržbě. Když totiž zjistil, jaká je realita továrny na severní Moravě, ve svých třiadvaceti založil odbory. Podle jeho slov pak už jen díky tomu pracovně klesal níž. „Díky zákoníku práce jsou vedoucí odborů o něco více chráněni, ale ústrkům ze strany zaměstnavatele se občas nevyhnou,“ dokresluje situaci Aleš Kroupa z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí. Podle všeho ale ještě větší problém než schválnosti vedení továrny může pro Kuchaře a Plešku představovat postupné opadnutí zájmu o odbory. Jejich kolegové by tak totiž jen kopírovali celoevropský trend.

 

BEZ ŘEŠENÍ?

Kroupa mluví o obecném příklonu k individualizaci, tlaku globalizace a přesunu značného množství lidí z velkých podniků do oblasti služeb, kde jsou zaměstnavatelé menší a síly zaměstnanců roztříštěnější. Odborářů tak ubývá všude. U nás ještě ale hraje roli zatím nepřekonané trauma z ROH a obecně nechuť vystupovat veřejně. „Na příkladu Řecka je vidět, že i když už v odborech není tolik lidí jako dříve, stále je podporují, to zde není,“ říká sociolog Kroupa. Rozdíly jsou i v poměru k číslům. Dneska je pokryto kolektivní smlouvou asi deset procent českých zaměstnanců, což je méně než půlka počtu z roku 2002. Ve stejné době ale bylo pod ochranným deštníkem kolektivních smluv přes šedesát procent zaměstnaných v Německu a skoro sto procent ve Švédsku.

Individualizace ovšem neznamená, že lidé mají šanci se v případě potřeby bránit. „Prostě mě to rozčiluje,“ vysvětluje čerstvá penzistka Jana Batíková donkichotské zápolení, se kterým se již roky pouští do sporů s malými plzeňskými provozovnami.

Začalo to jejím nejmladším synem. Vyučil se kuchařem. Když si hledal práci, několikrát narazil. Propustili ho bez výplaty na konci zkušební doby nebo mu na smlouvu napsali jen minimální mzdu a zbytek mu slíbili dávat na ruku, ale nedali. Případně musel pracovat úplně bez smlouvy i několik měsíců.

Jana Batíková, sama majitelka penzionu, si nejdříve myslela, že je chyba v něm. Pak ovšem začala mluvit se svými známými a zjistila, že se jedná o rozšíření praktiky. S pár přítelkyněmi se proto již před lety rozhodly něco udělat. Píší pravidelně dopisy poslancům a senátorům, snaží se upozorňovat úřady práce, když zjistí konkrétní chyby. Dokonce si podaly i inzerát, aby se jim lidé sami hlásili. Sama ale přiznává, že nejsou příliš úspěšné. „Když jsme to zkoušeli s inspektoráty práce a dali jim i podrobné informace, obvykle se nechaly zaměstnavateli odbýt jednoduchou vytáčkou. Například, že na place nejsou jejich zaměstnanci, co roznáší pití a jídlo beze smlouvy, ale jejich známí, co jim zdarma pomáhají,“ tvrdí Batíková. Podle Kroupy je to i tím, že jsou inspektoráty trvale personálně podceněné, a tak nemají šanci podobné věci pořádně řešit.

 

ROKY V KRUHU

Bez funkčních odborů pak zbývá jediná šance a tou jsou soudy. Což je ovšem v českých podmínkách kalvárie na dlouhé lokte. Uvažuje se sice o zavedení pracovních soudů, které by podobně jako třeba v Německu mohly rychle řešit spory mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, zatím je to ovšem pouze možná hudba budoucnosti. „Když se vám to stane několikrát za sebou, jako mému synovi, cítíte se pak umlácení a frustrovaní, můžete se pak bez vlastního zavinění točit v kruhu i několik let,“ říká Jana Batíková. Na námitky, že na to dotyční nemusí př istupovat, odpovídá jednoduše s tím, že kdo chce práci, ten si v určitých oborech už prostě dnes nemůže moc vybírat a zaměstnavatelé to vědí. „Jednou jim to prošlo, tak se toho teď drží,“ myslí si Batíková.

„Nabrali tři stovky lidí a zrychlili linku,“ popisuje zatím konečnou reakci českého vedení v automobilce Huyndai na hromadné zrušení přesčasů Radek Kuchař. Podle něj tři sta lidí není dost a pro zaměstnance to znamená, že pracují ve větším tempu. Po pěti měsících se znova objevuje první práce navíc, i když jí není tolik, co dříve. „Prostě to zkoušejí,“ glosuje situaci Pleška.

 


autor / Martina Křížková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Svět tekuté práce / Jaroslav Fiala > NP č.354 > Téma čísla Nižší platy, méně výhod a větší míra nejistoty. Podle sociologů vstupujeme do éry, v níž berou představy o stabilním zaměstnání za své. Bude přitom ještě možné zachovat sociální stát? A co dalšího z toho pro nás vyplývá?   číst dále Mák a afghánský obchod / Martin Malý > NP č.354 > Pošli to dál Německý prezident Horst Köhler nečekaně oznámil, že opouští úřad. Před měsícem totiž v rozhlase prohlásil, že „pro zemi orientovanou na export, jako je Německo, je občas nutné nasadit vojáky k obhajobě vlastních zájmů, například volných obchodních cest“.   číst dále Facebookový detox / Tomáš Havlín > NP č.354 > Pošli to dál Mít skeptický názor na Facebook se stalo nejpozději s volbami stejně in, jako mít u něj otevřený účet. Odvaha ale leží někde jinde: kolik znáte lidí, kteří dokázali ze sociálních sítí vyplavat?   číst dále Místo, kde křesťané a muslimové hledají společnou řeč / Tomáš Halda > NP č.354 > Reportáž Osmdesát kilometrů na sever od Damašku se na jednom z horských svahů ukrývá byzantský klášter Mar Músa. Opuštěnou stavbu znovuobjevil italský kněz Paolo Dall´Oglio, který tu s pomocí evropských dotací a podporou syrské vlády otevřel centrum, jehož posláním je mezináboženský dialog. V neuralgickém bodě planety tak vznikl jedinečný projekt, jenž přitahuje velkou pozornost.   číst dále
celý archiv