Je březen 1971 a v malostranském divadélku Orfeus, později normalizačním podniku Rubín, recituje muž s pisklavým hláskem své verše. Verše jsou to nekompromisní – reagují na odsouzení disidenta Petra Uhla a jeho přátel z Hnutí revoluční mládeže. Publikum poslouchá urážky na adresu lidí, kteří se přizpůsobili normalizačnímu režimu. Autor se vysmívá jejich hodnotám: práci, penězům, myšlenkám na potomstvo, autům, chatám… Se slovy „tady máte svou posvátnou stokorunu / kterou jsem ušetřil ze svého šestistovkového důchodu,“ vyndává stovku s obrazem budovatelské dvojice a zapaluje ji. Jiřina Šiklová v publiku křičí: „Ale Zbyňku, to je ničení peněz, za to tě můžou zavřít.“ Básník je v ráži a neposlouchá. „Tady máte mou prdel,“ recituje dál. „Můžete si tam všichni vlézt,“ říká a vystrkuje na obecenstvo holou zadnici.
Vyjádření solidarity s odsouzenými tehdy v Praze mnoho nebylo. Jenže týž Petr Uhl, kterého měl Egon Bondy plná ústa a se kterým ještě v listopadu 1989 společně založili Levou alternativu – hnutí za demokratický a samosprávný socialismus, jej poznal i z jiné stránky. Hned následujícího roku měl možnost listovat svazkem, který si o něm vedla StB jako o svém spolupracovníkovi. A básníkovi údajně tehdy řekl, že pokud se bude politicky angažovat, tyto informace zveřejní.
HLÁSÍM SE DO VĚZENÍ
Bondyho spolupráce je obestřená záhadami. Ví se, že Bondy jako psychicky nemocný člověk mohl být velmi zranitelný. Při listování tím, co se dochovalo ze spisu, má čtenář občas pocit, že čte text sociálních pracovníků, kteří si pochvalují, jak spolupráce rozvíjí u problémového občana Fišera ty správné vlastnosti pro začleňování do společnosti. A z druhé strany, Bondy někdy o svém „agentství“ mluvil způsobem, který připomíná špionážní romány. Prý udělal postupně z některých estébáků ještě před osmašedesátým přesvědčené maoisty. Režim mu to ovšem vrátil – spolupráce v následujících letech už byla vynucená...
Cesta do středního proudu v politice tak zůstala Bondymu uzavřená i v novém režimu, to ale neznamená, že se v devadesátých letech neangažoval. Ekologové, radikální levičáci, novodobí androši všeho druhu – ti všichni se s ním setkali. Často se zdálo, že se je snaží radikalizovat, domýšlet jejich postoje. Anarchistům doporučil pozornost vůči feminismu, ekologickým aktivistům zdůrazňoval, že vytváření velkých organizací namísto akčních skupin je cesta ke zkornatění. Překvapilo však, že už v roce 1990 Bondy podpořil ty, proti kterým předtím čtyřicet let bojoval. K velké nevoli mnoha bývalých přátel ostře odmítl pokusy zakázat komunistickou stranu. „Hlásím se do vězení,“ napsal s tím, že stane-li se komunismus trestným, chce jako celoživotní marxista okamžitě do žaláře. Komunistickou stranu dokonce podpořil ve volbách v roce 1992 – prý mu sice není sympatická, ale nyní jako jediná v dané chvíli představuje zásadní opozici. Ostatně, už v sedmdesátých letech napsal: „Ještě deset let bude trvat tento patriarchální režim StB / a pak nastane čurbes / až roznesou SSSR na kopytech / Tak proč bych nesměl chlastat / když potom to už vůbec nebude k žití / když horempádem poletíme do západního Německa / abychom i u nás měli rezervní armádu nezaměstnaných / aby taky u nás se předobře měla elita / a aby i u nás byl každý kdo si dovolí politicky myslet / označen za kurvu komunistickou jíž se má zavřít huba.“
PARODIE A ALTERNATIVY
Vystoupení proti antikomunismu mohlo vzdáleně připomenout dávné vystoupení proti stalinistickému antisemitismu – vždy s těmi, kterým hrozí represe. Když ale Bondy promlouval na sjezdech KSČM s projevy o plánech finanční oligarchie na globální genocidu nebo když po jeho smrti recitovala jeho verše soudružka Švorcová na Prvním máji, působilo to jako parodie. Jenže když The Plastic People of the Universe zpívali americkému prezidentovi Clintonovi nebo na shromážděních za zákaz komunistické strany, nebyla to parodie ještě horší?
Bondy zůstal na straně těch slabších. Jistě, nemá smysl si ho idealizovat. Ano, autor té spousty úžasných textů byl i vyšinutý, psychicky nemocný člověk s množstvím toho, co se označuje jako „charakterové vady“. Je zřejmé, že jeho pronikavé analýzy změn z let 1948 i 1989 byly obaleny množstvím zjednodušujících, mylných postřehů a ideologického balastu. A je pravda, že člověk, který rozhodující měrou přispěl k utváření podzemních společenství, zároveň spolupracoval s tajnou policií a udával jí. Je to ale právě tak pravda jako to, že miliony „slušných lidí“, kteří se nikdy neušpinili, prožili naprosto nudné životy, vždy se mýlili jen „dobově správně“ a masově (a právě v důsledku toho dokázali nejvíc ublížit) a nic zajímavého po nich nezůstalo. Je to právě jejich nudná, měšťácká xenofobie, ať už dýchá ze stránek normalizačního tisku jakékoli doby a politického směru, co alternativy všeho druhu ubíjelo.
Autor je spolupracovník redakce.
