NP č.353 > ReportážProtidrogové centrum jako terčDalibor Zíta

Obyvatelé SMíchova v okolí parku Na Skalce mají obavy. Bojí se přlivu narkomanů. Podle těch nejčernějších vizíse do této oblasti začnou stahovat uživateé drog z celé Prahy a znepříjemní lidem život v už tak drogami hodně zamořené lokalitě. Někteří se obávají natolik, že neváhají rozbíjet okna kontaktnímu centru Sananim, které sem přesídlilo z Prahy 7, a psát výhrůžné anonymy.

 

Kontaktní centrum Sananim, zkráceně Káčko, je v současnosti největším poskytovatelem takzvaných služeb „harm reduction“ u nás. Služba je to v rozvinutých evropských zemích poměrně nepostradatelná, ale často špatně přijímaná. Pro ty, kterým tento pojem nic neříká: jde o práci s drogově závislými, výměnu použitých injekčních stříkaček za nové, ale také o poradenství a o snahu směřovat „klienty“ k léčbě. Díky těmto metodám se Sananimu a dalším podobným organizacím daří velkou měrou přispívat ke snížení rizika šíření žloutenky, HIV a dalších onemocnění jak mezi narkomany, tak následně i mezi většinovou společnost. Česká republika tak není v podobné situaci jako třeba Ukrajina, kde je v současné době virem HIV nakaženo obrovské množství obyvatel.

Podle dostupných údajů z roku 2008 zahájilo odvykací léčbu v různých zařízeních sto čtrnáct klientů Sananimu, což je v průměru asi dva týdně. Káčko ale v současnosti čelí velkým problémům. Nesmí totiž provozovat svou činnost ve svých vlastních prostorách na Praze 5, které v únoru zakoupilo, a jeho pracovníci už několik týdnů musí měnit použité stříkačky z dodávky zaparkované před domem přímo na ulici. Navíc čelí útokům, které byly popsány v úvodu článku. Kromě rozbitého okna samotného Káčka někdo dvakrát rozbil okno i oné dodávce, pracovníci našli na dveřích přilepený vzkaz : „Vypálíme vás!“ a v dopisní schránce se objevují sprosté anonymní výhružky. Celé okolí centra někdo posprejoval hanlivými nápisy a pod peticí požadující zavření Káčka se už sešlo 750 podpisů.

 

OTEVŘENÁ DROGOVÁ SCÉNA

O situaci už informovaly televize i zpravodajské servery a deníky, ale stručná rekapitulace neuškodí. Káčku skončila nájemní smlouva na Praze 7 a tamní radnice se rozhodla ji neobnovit pro údajné stížnosti sousedů na narkomany pohybující se v okolí. Sananim má sice pravidla, která zakazují klientům aplikaci drogy v okolí centra a jeho pracovníci chodí dvakrát denně vysbírávat injekční stříkačky, ale přeci jen se viditelnému pohybu drogově závislých v okolí asi nedalo zabránit. Co by tedy v této situaci bylo logičtějšího, než se přesunout na místo, kde už se závislí tak jako tak dlouho pohybují, kde je takzvaná „otevřená drogová scéna“, což znamená, že se tam drogy dealují i aplikují běžně? Sananim prý oslovil různé městské části s žádostí o poskytnutí nových prostor, ale odpověděla pouze jedna, bohužel příliš vzdálená od centra, kam jednoduše není reálné, že by narkomané dojížděli. Nakonec tedy Sananim požádal město o grant a získal jeden milion korun na nákup nových prostor. Praha 5 se s problémem narkomanie potýká léta, a vhodný nebytový prostor se našel hned vedle parku Na Skalce.

Sananim ihned po podpisu kupní smlouvy informoval městskou část Prahy 5 a později i stavební úřad, se kterým konzultoval možné stavební úpravy. Podle vyjádření Sananimu v odpovědi stavební úřad pouze uvedl, že ohlášení ani stavební povolení není třeba. Kde tedy vzniknul problém?

Tady je na místě i kritika vůči K centru, zjevně totiž podcenili komunikaci se svým budoucím okolím. Obyvatelé okolních domů se totiž dobře znají a když zjistili, kdo bude jejich nový soused, vyděsili se. Založili občanskou iniciativu a sepsali petici, která burcovala slovy „Bém a Jančík se chystají stavět centrum pro narkomany přímo před parkem s dětským hřištěm, nedaleko školy“. Podpisová akce vyústila v demonstraci před novým Káčkem.

Sananim podobné reakci mohl zkusit předejít. Jak to vypadá, na místní scéně totiž už prověřoval zhruba měsíc před přistěhováním, a jeho spolupracovníci vysbírávali množství injekčních stříkaček v okolí. Kdyby zahájili informační kampaň a tuto činnost prezentovali svému okolí už předem, přijali by je místní třeba trochu jinak.

 

KOMU VADÍ KÁČKO?

Bohužel je před volbami a je obecná zkušenost protidrogových center, že v tomto období se pokaždé ocitnou pod trochu větším tlakem. Nevoli musí nyní čelit i uznávaný Drop-in a jeho metadonový program, nedávno se do něj opřela strana Věci Veřejné a natočila o něm jedno ze svých neblaze proslulých videí na youtube, ve kterých členové takzvaných hlídek Věcí Veřejných obtěžují lidi, kteří se jim zdají být „nepřizpůsobiví“.

Protesty obyvatel z okolí parku Na Skalce vyslyšela radnice Prahy 5 a začala situaci „řešit“. Místo navštívil jak starosta Jančík, tak radní pro bezpečnost Milan Kudrys. Vzápětí do Káčka začaly chodit nečekané návštěvy, napřed s panem Kudrysem přišli hygienici, ti však nakonec ani nevstoupili dovnitř. Potom následovaly návštěvy z odboru životního prostředí a již zmíněného, doposud bezproblémového stavebního úřadu. Ten reagoval na ohlášení, podle kterého Sananim v objektu provádí stavební úpravy v rozporu se zákonem. Z těch se nakonec vyklubala pouhá jedna sádrokartonová příčka, o které navíc Sananim tvrdí, že už v objektu byla a „nedovolenou stavební úpravu“ tak provedl už předchozí majitel. Přesto to vedlo k okamžitému zákazu činnosti ke dni 14. 4., Sananim dále může vykonávat v objektu jen administrativu. Káčko kontrovalo tím, že se odvolalo a začalo měnit použitý injekční materiál přímo na ulici vedle parku. To byla na jednu stranu jediná cesta jak pokračovat v činnosti, jejíž přerušení může znamenat v konečném důsledku i obecné ohrožení, na druhou stranu to přililo olej do ohně.

Zajímaly nás i hlasy odpůrců. Jedním z aktivních autorů petice je pan Jaromír Obadala. Ze dveří domu vyšel vysoký muž s poněkud nervózním hlasem a odhodlal se promluvit si se mnou na mikrofon. Z rozhovoru vyplynulo, že v něm má Káčko nesmiřitelného protivníka a stejně tak i narkomané. V jednu chvíli se hrdě postavil před pomník uprostřed parku a prohlásil : „Na tom pomníku je napsáno,že roku 1989 (omyl v datu je autentický) tento park věnoval rytíř Eduard Doubek městu Smíchov. Já bych byl strašně nerad, kdyby na tom pomníku bylo napsáno, že roku 2010 primátor Prahy JUDr. Pavel Bém věnoval tento park drogově závislým.“

Během rozhovoru vysvětloval, že se obyvatelé obávají, že se Sananimem přijdou stovky drogově závislých, a že nesouhlasí s jeho umístěním v rezidenční čtvrti blízko parku, nedaleko školy a školky. Vždyť „ za svojí situaci si každý může sám, jestli jsou narkomani bráni jako nemocní, to je jen věc názoru lidí, kteří je léčí. To je spojitá nádoba, na jedné straně jsou dealeři drog, pak narkomané, kteří do toho spadnou vlastní hloupostí. A pak je druhá strana a to jsou ti, kteří se snaží je léčit, a do té plynou milionové dotace. To není v řádu statisíců, to je v řádu milionů za rok, co tyhle organizace dostávají na léčbu.“

Pozoruhodné je, že dotace a finanční podpora Sananimu trápí i městské úředníky, například již zmíněného předsedu bezpečnostního výboru Prahy 5 Milana Kudryse.

Podle něj je Káčko bezpečnostní riziko tím, že přitáhne do oblasti drogově závislé. Na námitku, že ti už tady přeci jsou, kontruje pozoruhodným tvrzením. Drogová scéna na Smíchově je podle něj proto, že zde působí MUDr. Sikora, který se věnuje toxikomanii a alkoholismu a předepisuje závislým subutexovou terapii, ti si tento lék určený k substituční léčbě pořizují v místní lékarně a poté ho nelegálně přeprodávají a zneužívají nitrožilně.

Pan Kudrys má pravdu v tom, že Subutex je skutečně narkomany stále více zneužíván místo opiátů a heroinu. Může ale někde skutečně vzniknout drogová scéna jen kvůli jedinému doktorovi? Podle Mílana Kudryse se situace uklidní jakmile doktor Sikora zmizí, a městská část prý bude jednat o tom, aby přesídlil do jiné části. Jedním dechem ale dodává, že o doktora, který předepisuje Subutex na Praze 5, stojí, zatímco o Sananim ne. Co by tedy K centrum mělo dělat? To je prý jejich problém, chtějí dělat dobro na úkor někoho jiného a hned se dostává ke známé písničce: „Já je podezírám, že je to dost velkej kšeft, ta práce s drogově závislými. Když se jen kouknete, kolik dostávaj dotací, jak z hlavního města tak z centrálních úřadů, tam proteče nepředstavitelné množství peněz a výsledky nejsou nijak valné.“ Dvacet let práce Sananimu a vybudování ucelené sítě preventivních a léčebných služeb celkem jedenácti zařízení se tedy v očích pana Kudryse scvrkává na pobírání dotací.

Po zmínce o útocích na Sananim napřed bezpečnostní odborník Kudrys prohlásí, že je to jejich problém a mají se obrátit na policii. Vzápětí ale dodává, že Sananim podle něj lže. A za lež označuje i tvrzení Sananimu o tom, že vysbírávají injekční stříkačky a jejich počet šel do stovek. „Když vidíte ten park, to by na každém metru čtverečním musela být jedna, dvě,“ říká.

 

NA NEPŘÁTELSKÉM ÚZEMÍ

V K centru nám Gabriela Koryntová ukazuje záznamy, které si Sananim vede z každé sběrné akce. Do okolí Káčka chodí jeho pracovníci sbírat stříkačky dvakrát denně, někdy nenajdou vůbec nic, někdy i devět stříkaček. Sběr před otevřením Káčka ale prý nedělali oni, ale terénní pracovníci Sananimu. Nejčastější sběry byly asi na třech místech a jednalo se i o stříkačky, které se na místě pod sněhem válely celou zimu a sbíraly se během delšího časového období. Všechno je patřičně zdokumentované.

Při pohledu na jednoho z narkomanů, měnícího si v autě před Káčkem do připraveného batohu na tři sta stříkaček, zásobu pro tři lidi na měsíc, se nešlo ubránit úvahám, jestli by zákonodárci neměli konečně povolit zřízení takzvaných „šleháren“, kde by si mohli narkomané drogu aplikovat pod dozorem a nenechávali tak zbytečně infekční materiál na ulici. Ředitelka Sananimu Martina Richterová- Těmínová k útokům na K centrum dodává: „Z mého pohledu psychoterapeuta je to zajímavá situace. Obecné nastavení okolí se velmi radikalizuje a pak se může najít nějaký jedinec, který se dopustí násilnosti, protože bude mít pocit, že to dělá pro to společenství. Myslím, že to v České republice známe, je to podobné i s útoky na romské osady. A přemýšlím o tom, jak se tady žije třeba rodičům, jejichž dítě bere drogy, jsou už dost nešťastní a najednou žijí i v pro ně nepřátelském území.“

K centrum dostalo od Prahy 5 nabídku, že jeho nový objekt město vykoupí zpět. Ještě před uzávěrkou tohoto čísla nebylo jasné, zda Sananim na návrh přistoupí, ale už teď je zřejmé, že by z toho pro něj vyplynuly další problémy, delší přerušení činnnosti a nutnost složitého hledání nových prostor.

Zájemcům o problém doporučujeme blog paní ředitelky na blog.aktualne.cz se zajímavou diskusí. Autor je externí redaktor Českého rozhlasu a hudebník.

 


autor / Dalibor Zíta VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Chvála neslušnosti / Petr Pospíšil > NP č.353 > Téma čísla Pro hospodské a novinářskéhlídače morálky je Egon Bondy prostě „estébák“. Pro jiné zase člověk vyšinutý, zmítaný maniodepresivní psychózou. A pro další velký básník, spisovatel, myslitel. Čím z toho byl doopravdy? Bezpochyby vším.   číst dále Legenda o lumpenproletáři / Ondřej Slačálek > NP č.353 > Téma čísla Ne každý autor má štěstí na editora. Bondy ovšem našel člověka, který o jeho texty pečuje s až pietní úctou a ároveň mu to nebrání v kritickém přístupu a snaze, jak sám říká, občas chránit dílo před samotným autorem. S Martinm Machovcem jsme si povídali v jeho břevnovském bytě, který se už v osmdesátých letech stal úkrytem Bondyho archivu před tajnou policií.   číst dále Chlapec a zvláštní příběhy / Petr Pospíšil > NP č.353 > Rozhovor Když se vnuk druhorepublikového a exilovéhoministra a posléze emigranta Ladislava Feierabenda rozhodne natočit o svém dědečkovi film, může to dopadnout všelijak. Tomovi Feierabendovi, americko-francouzskému filmaři, se ale podařilo uniknout nástrahám a natočit silnou výpověď. O rodinných legendách, dětství v Americe i studené válce...   číst dále Štvanice / Jan Stern > NP č.353 > Fejeton Milí strávníci, jel jsem onehdy metrem a přistoupila dívka s batohem na zádech, který si nesundala, naopak jeho prostřednictvím málem sundala mne. Jako správný nevrlý dědek-aktivista, jímž jsem od svých dvaceti let, pronesl jsem dostatečně hlasitě poznámku, že slušní lidé poté, co vstoupí do vozu MHD, sundají svou batožinu, aby neohrožovali spolucestující. Dívka však odvětila dotazem, proč raději nesundám svůj batoh já, což mne opravdu dopálilo, neboť narážky na svou nadváhu nesnesu.   číst dále
celý archiv