NP č.353 > FejetonŠtvaniceJan Stern

Milí strávníci, jel jsem onehdy metrem a přistoupila dívka s batohem na zádech, který si nesundala, naopak jeho prostřednictvím málem sundala mne. Jako správný nevrlý dědek-aktivista, jímž jsem od svých dvaceti let, pronesl jsem dostatečně hlasitě poznámku, že slušní lidé poté, co vstoupí do vozu MHD, sundají svou batožinu, aby neohrožovali spolucestující. Dívka však odvětila dotazem, proč raději nesundám svůj batoh já, což mne opravdu dopálilo, neboť narážky na svou nadváhu nesnesu.

 

Nicméně, po příchodu domů, poté, co jsem před zrcadlem zjistil, že batoh už nelze zatáhnout ani na deset vteřin, neboť poté hrozí zadušení, přehodnotil jsem svou dosavadní teorii o zvláštním zakřivení páteře, jež poněkud vychyluje mé masivní břišní svalstvo kupředu, stejně tak jsem jako neudržitelnou odmítl teorii o bublinkách z perlivé vody, které mne nafukují, a musel jsem zkonstatovat, že má nadváha již není „decentní a elegantní“, jak jsem psával do seznamovacích inzerátů, ale stala se jaksi hrubě faktickou. A tehdy jsem došel k onomu šílenému rozhodnutí zhubnout, v tu chvíli stal jsem se postmoderním Evropanem, čili zoufalým štvancem. První dieta, která mne zaujala na lesklé stránce jakéhosi křídového magazínu, byla dieta jahodová. Nutno říci, že byla velice účinná. Již po dvou dnech na jahodách klesla váha o solidní tři kilogramy. Nebylo divu. Ze záchodu jsem prakticky vůbec neodcházel a kontinuální průjem zajišťoval, aby v mém těle nezůstalo nic nadměrně dlouhou dobu. Potřeba dojít do práce mne však nakonec přeci jen přiměla jahodovou kůru přerušit a po prvním obědě v závodní jídelně mé tělo uložilo do zásob pro jistotu pět kilo, patrně poděšeno úbytkem z jahodových lázní. Vyslyšel jsem tedy rady jisté hollywoodské herečky a nasadil dietní trhák desetiletí, dietu vajíčkovou. Komfort se prudce zvýšil. Po střevních problémech ani památky, stal se ze mne znovu spokojený muž. Pravda, přibral jsem další dvě kila a můj lékař mne upozornil, že mi záhadně vzrostla hladina cholesterolu v krvi, nicméně z určitého úhlu byla vajíčková dieta nesmírně regenerující, neboť má pohlavní bujnost začínala připomínat blahé časy počátku puberty, kdy mne vzrušil i pohled na dráždivě červenou sedačku v tramvaji. Ovšem právě proto jsem také nakonec musel vajíčkový život opustit, neboť u mne prudce poklesla schopnost soustředění, čehož neklamným znamením bylo, že jsem jisté spolupracovnici zalichotil slovy „máš hezkou šukni“ a na poradě jsem oblažil šéfa zvěstí „poptávka opět poklesba“. Pak samozřejmě nemohlo přijít na řadu nic jiného než dělená strava. Její účinky nemohu dostatečně vynachválit. Obě ztracená kila jsou mým největším triumfem během celé hubnoucí anabáze, byť ztráta váhy byla svého druhu záhadou, uvážím-li, že dělená strava prakticky ukončila mé vyměšování. Festovní čtrnáctidenní zácpa mne tak přeci jen odradila od té skvostné metody, neboť po ranním pocitu vyprázdnění se mne začalo poněkud stýskat. Rozhodl jsem se, že to vezmu konečně vážně a začala má makrobiotická éra. V té jsem se opravdu našel. Nikdy jsem se necítil tak lehce a povzneseně jako tehdy. A když říkám povzneseně, myslím to doslova. Můj střevní systém totiž zvýšil produkci plynů tak, že by Gazprom zblednul závistí. Památného 14. dubna jsem se v Praze na Národní třídě dokonce na tři vteřiny vznesl, čímž jsem se přiblížil svému dávnému vzoru Janu Tleskačovi, přičemž jsem se obešel dokonce i bez kola. Ovšem, zatímco Tleskač vyvolal závist starého Mažňáka, i kolem mne se brzy vyrojili všelijací mažňákové, kteří mi začali mé úspěchy závidět. Zejména moji spolupracovníci svými všelijakými dárkovými baleními tabletek Rennie či kmínu prokazovali svoji nepřejícnost. Musel jsem nakonec ustoupit tlaku davu a veškeré cizrny, mungo fazolí a dalších výbušnin jsem se odřekl. Nezbylo než se obrátit k vědě. Během krátké doby jsem nastudoval, co jsou to nenasycené mastné kyseliny, seznámil své cévy s rutinem, na tričku jsem nosil nápis „omega 3“, betakarotén se stal mým druhým nejlepším kamarádem, antioxidanty prvním a na Facebooku jsem založil skupinu „Glutaman horší než Taliban“. Řeknu vám, že studium bylo tak náročné, že jsem z toho opravdu málem zhubl. Ovšem poté, co jsem zjistil, že jídlo se stalo mým jediným koníčkem a četbu Fausta plně nahradila četba etiket na potravinách, zahodil jsem nakonec kalorickou i lipidovou kalkulačku, uzavřel smír se sacharidy a regredoval zpět do pozice moderního Evropana, konzumujícího poněkud bezhlavě. Dodat mohu snad jen to, že během své zasvěcovací cesty jsem přibral 8 kilogramů a na Facebooku mám dnes skupinu „Jo-jo efekt zvedne ti náladu lépe než go-go šou a hu-hu koktejl dohromady“. Jsem tam sám a jsem spokojený.


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Chlapec a zvláštní příběhy / Petr Pospíšil > NP č.353 > Rozhovor Když se vnuk druhorepublikového a exilovéhoministra a posléze emigranta Ladislava Feierabenda rozhodne natočit o svém dědečkovi film, může to dopadnout všelijak. Tomovi Feierabendovi, americko-francouzskému filmaři, se ale podařilo uniknout nástrahám a natočit silnou výpověď. O rodinných legendách, dětství v Americe i studené válce...   číst dále Legenda o lumpenproletáři / Ondřej Slačálek > NP č.353 > Téma čísla Ne každý autor má štěstí na editora. Bondy ovšem našel člověka, který o jeho texty pečuje s až pietní úctou a ároveň mu to nebrání v kritickém přístupu a snaze, jak sám říká, občas chránit dílo před samotným autorem. S Martinm Machovcem jsme si povídali v jeho břevnovském bytě, který se už v osmdesátých letech stal úkrytem Bondyho archivu před tajnou policií.   číst dále Nelegálem díky státu / Martina Křížková > NP č.353 > Pošli to dál Příběh konkrétního pana X se nikdy nestal, ale v současnosti se v nespočetných variantách odehrává po celé zemi. Pan X pracuje už několik let v menším podniku v západních Čechách. Dělá poměrně jednotvárnou práci. Trvalo mu však pár měsíců, než ji dokonale zvládnul. Nedá se říci, že by majitelé firmy pana X vyloženě zbožňovali, ale jsou rádi, že pro ně pracuje.   číst dále Příliš velký zádrhel informací / Jaroslav Fiala > NP č.353 > Téma čísla Život bez zájmu o druhé, kde jsme jen každý sám za sebe vydáni všanc ekonomickým výpadkům a ekologickým katastrofám. Bondyho ideologická vize, nebo předzvěst blízké budoucnosti, ve které budou lidská svoboda a důstojnost k smíchu? A proč to celé brát vážně?   číst dále

Nejčtenější články autora

Singl drama / Jan Stern > NP č.456 > Fejeton Kdybych byl Američan a psal o životě třicátníků, co jsou singl, budu mít jednou týdně sloupek v New York Times, za který si po třech letech pořídím vilu v Malibu. číst dále Peklie, peklíčko / Jan Stern > NP č.458 > Fejeton Já jako fejetonista nejsem k ničemu zavázán. Na rozdíl od svých kolegů nejsem povinen zaznamenávat podstatné rysy epochy. Když chci, můžu psát klidně o beďarech. A můj pravidelný čtenář ví, že chci nezřídka. Leč občas se v epoše utrhne cosi tak podstatného, občas mineme tak epochální civilizační milník, že mi to nedá a začnu se hnípat v něm, namísto v pupíncích. A dnes je právě ta chvíle. Nemohu totiž nezaznamenat, že do našeho světa sestoupilo takřečené selfie, neboli selfíčko. číst dále Údery otevřenou dlaní / Jan Stern > NP č.460 > Fejeton Existují teorie pravící, že východní bojová umění vznikla tak, že Číňané zkopírovali chvaty vojáků armády Alexandra Velikého při jeho východním tažení. Jenže zatímco Sašovi hošani v boji muže proti muži protivníka prostě flákli nebo kopli, východní lid přiváděl drobnými úpravami dalších a dalších kopií původního originálu bojové chvaty k dokonalosti a takto vzniklo karate, kung-fu, judo a já nevím, jak se ještě všechno to vznešené bitkaření jmenuje. Východní lidy jsou zkrátka v kopírování mistři. číst dále Košatéři, končíme! / Jan Stern > NP č.462 > Fejeton Existuje takový hezký obrat: nemoc z povolání. Vymysleli ho kvůli učitelkám, ale ono z každého povolání člověk dříve či později onemocní. číst dále
celý archiv