NP č.350 > ReportážZa posledním sněhemTomáš Havlín

Z polabské nížiny vyráží do brzkého rána modrý transit. Míří do Krkonoš a sedí v něm pět dětí. Romských. Jedou na lyže, to je přece normální...

 

S přibývajícími metry nadmořské výšky se v autě rozjíždí zábava. Časný budíček je zapomenut. Společné zpívání v autě, do toho se nikdy nechce všem, ale dvanáctileté Evě se stejně starou Kristýnou to alespoň chvíli vydrží.

„Na nápad vozit děti na hory jsme přišli s přítelkyní před třemi roky. Byli jsme na výletě a zdálo se nám, že zatímco dříve jezdili na hory běžní lidé, dnes je to záležitost pro bohaté sjezdaře v drahých kombinézách,“ vypráví zatím Tomáš, který pracuje jako terénní sociální pracovník pod městským úřadem v Neratovicích. Od té doby s ním bylo na horách asi třicet dětí. Původně to byl takový paradoxní cyklus: cesty hradilo město z částky, kterou do rozpočtu přisypávají provozovatelé hracích automatů. Na výlet pak jeli mimo jiné i děti těch rodičů, kteří zmíněné automaty nakrmili...

Zdá se, že slovní fotbal definitivně převálcoval v autě kolektivní zpěv. Sedmileté Jiřince, která loví z paměti aspoň jména svých kamarádů, sice moc nejde, ale zato ožívá Milan, který zatím spíš mlčel u okýnka. Slovy jako je „svoboda“ provádí odvážné výpady do oblasti abstraktních pojmů. Teplota se ještě zvýší, když se začne hrát na dvě poslední písmena. Jsou to chytré děti, a tak člověka zarazí, že jenom dvě z nich nechodí na zvláštní školu.

To už jsme ale v serpentinách, stoupáme až uši zaléhají. Sníh je! Rokytnice nad Jizerou, konečná stanice. O vystupování prosit netřeba.

 

PRINCEZNA DNE

Děti jsou oblečené tak porůznu. Mají na sobě, co zdědily nebo co si popůjčovaly jejich mámy. Vypomoct může i Tomáš. „Něco jsme dostali darem,“ říká. Neznamená to ovšem, že by na každého vyšel padnoucí overal. V záloze jsou sice nějaké rukavice, ale jezdit se bude i v džínách a v minulosti prý došlo i na tepláky.

Lyže nemá nikdo, a tak míříme nejdřív do půjčovny. Arzenál přeskáčů a sjezdovek v podkrovní místnosti dokazuje, že designéři zimních sportů neberou peníze nadarmo. Děti mají oči navrch hlavy, ale na styl není moc času. Nahlásit velikost nohy, výšku a vše je připraveno. Záhy se zmítají na lavicích ve snaze natlačit se do škrpálů, které jako by vypadly ze sci-fi filmu. Scéně dominuje Jiřinka. Nejen, že pomáhá ostatním s obouváním, prostě jí to celé vyšlo a k červené kombinéze vyfasovala padnoucí červené přeskáče. Má to sladěné. O tom, kdo je dneska za princeznu, nemůže být pochyb.

 

KOHO BAVÍ SLALOM

Tomáš objednal dopředu lyžařského instruktora. Když jeli na hory poprvé, měl trochu obavy. Dětem je potřeba vše trpělivě vysvětlit, navíc „jinak“. Jsou z chudých rodin, na horách nikdy nebyly, znají je maximálně z televize, a tak ani nevědí, co je to vlek, lyžím neochvějně říkají „brusle“ a dobře míněná rada „stoupni si kolmo ke svahu“ u nich naráží na neporozumění. „Nakonec to ale bylo skvělé. Dostali jsme instruktora Přemka, který to s nimi uměl – měly ho za hrdinu. Když jsem odcházel, slyšel jsem ho, jak se baví s přáteli. Hodně si to pochvaloval. Prý je lepší mít romské děti, které jsou nadšené z hor a mají zájem, než znuděné malé Holanďany, které jejich rodiče odložili do kurzu lyžování,“ vzpomíná Tomáš.

Jestli se mu Přemek zapsal do paměti, na dnešní instruktorku zcela určitě zapomene. Skupinka za ní vyráží do svahu náročným stromečkem s velkým elánem a soustředěním, ale to brzy přejde. Instruktorka se představí, pak rozhodí na zem pár fosforeskujících kuželů a předvede slalomovou „koloběžku“. A teď vy. Děti se jí na dráze srážejí, ona s nimi moc nemluví a chová se, jako by čekala ještě na někoho jiného, kdo to vezme za ní. Hlad po „opravdovém“ šusu z kopce je navíc příliš velký. Revoluce se chopí Jiřinka. Rovná si lyže a odvážně se pouští ze svahu. Výuka skončila, jde se jezdit.

 

TEST JMÉNEM VLEK

S Milanem stojíme ve frontě na pomu. Ani jednomu z nás není příliš dobře. Jeho už základní výcvik moc nebavil. Byl předem přesvědčený, že „mu to nepůjde“ a při pauze na čaj se zdálo, že už se na kopec nevrátí. Mně se zase oživují vzpomínky na dětské zápasy s kotvou a katastrofické scénáře lyžaře taženého vlekem za nohu uhlazenou stopou – k pobavení všech přítomných.

Do první řady tak vstupujeme s respektem. Vlekař je trpělivý. Není to hned napoprvé, ale. ..A!...a jedeme nahoru. Uklidnění, podpořené monotónním vrčením vleku a šustěním lyží, je oboustranné. Milan se trochu rozpovídá. Na horách je poprvé a líbí se mu tady. Domů se netěší. V pokoji je se sestrou a s tou se často perou.

Dolů už to jde lépe, ač je Milan pomalejší. Je hodně na sněhu a nechce se mu zvedat. Kolem nás prosviští skupinka „talentů“. Eva, které bylo špatně, ale už se vrátila, druhý Milan, jenž zjevně spojil rychlost s jinošskou prestiží a jednoduše nadaná Kristýna. Na lyžích předtím nikdy nestáli, ale na vleku už jezdí sami a dolů jen s minimálním doprovodem.

Stačí ale pár jízd a i Milan se zlepšuje. Plužení už mu jakžtakž jde a objevují se náznaky obloučků. Když se ale přiblíží čtvrtá hodina, kdy vlek zavírá, nastane chvíle pro souboj Milanů. Ten dosud méně odvážný povolí kolena a pomyslnou cílovou čárou dole u bufetu prosviští jako první. Jen září. „Nejdřív mi to nešlo, ale pak jsem se naštval,“ vysvětluje proměnu.

Podle Tomáše bývají děti někdy tak hin, že by na sjezdovce klidně zůstaly i bez vleku a nahoru šlapaly pěšky. Dnes to tak úplně není. Začalo lehce sněžit a pár posledních sjezdů bylo pro dětské obličeje bez brýlí trochu náročných. Vracíme lyže, je čas se balit.

 

SMAŽÁK JE KRÁL

Do restaurace v Železném Brodě přijíždíme kolem půl šesté. I to je pro děti poprvé - „jíst venku“ a nechat se obsluhovat je pro ně nezvyklé. Předčítání z jídelního lístku a rozhodování trvá celkem dlouho nato, jak je objednávka nakonec jednoduchá. Převládá klasický smažák s hranolkami. Děti se o všechno přirozeně dělí, stejně jako předtím pod sjezdovkou na svačině. Fascinuje je lahvička od džusu Cappy. Když dojedí, odnesou talíře do kuchyně a prosí číšníka, jestli by jim je nevymyl a nedal s sebou. Vymyl a dal, takže mají aspoň něco na památku.

Skutečnost, že nakrmené dítě spí, si musím zapamatovat. Už je tma a v autě je cestou domů klid. Jen Milan se na sjezdovce trochu rozpovídal, a tak ještě vykládá, co viděl za horory, jaké hraje videohry a že ho baví gangstarap. Za chvíli ale také usne.

Děti, které Tomáš vezme na hory, za ním pak celý rok běhají a ptají se, kdy pojedou znova. Někdy jim stačí říct, že je léto, a to ani na horách sníh není. Jindy je ale třeba být konkrétnější a přiznat, že kapacita je omezená a musí se dostat na další. „Někdy mám pochybnost, jestli je fér je tam brát. Uvidí něco, co se jim líbí, ale je to jen na jediný den. Pak už se do hor možná nikdy nepodívají,“ uvažuje Tomáš. Na příští zimu už ale plánuje další výlety. Tentokrát hromadné a alespoň na prodloužený víkend.

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Co čekat od psychoterapie? / Zbyněk Vybíral > NP č.350 > Téma čísla Psychoterapie není ani psychologie, ani psychiatrie, ani šamanismus. Není to grafologie, věštění z karet, ani diagnostika. O co se tedy jedná?   číst dále Jak se vyznat v mlze / Ester Danelová > NP č.350 > Téma čísla Psychoterapie je na světě už víc než sto let a miliony lidí o ní přesto nevědí skoro nic. Stejně jako nerozlišují mezi hurikánem a tornádem, neznají ani rozdíl třeba mezi kognitivně behaviorální a attachmentovou terapií. A doopravdy není důvod... dokud nezačnou potřebovat pomoc.   číst dále Sama mezi vztahy / B. Krčmářová, Zuzana Brodilová > NP č.350 > Rozhovor V rozhovoru bývá většinou jasně dané, kdo se ptá a kdo odpovídá. Někdy se ale stane, že se role během chvíle otočí. Když mluvíte s terapeutkou, je třeba zůstat ve střehu...   číst dále Doučovací kurz živočichopisu / Jan Stern > NP č.350 > Fejeton Milí žáci, v dnešní době zostřeného boje o zaměstnání je třeba se neustále vzdělávat. Nový Prostor vám podává pomocnou ruku a zvláště na této stránce, jak jste jistě již zaznamenali, si můžete pravidelně doplnit kvalifikaci způsobem, jaký jinde nenajdete. Naše postgraduální vzdělávací kurzy jsou natolik výjimečné, že dle mnohých nelze poznatky z nich v běžné realitě vůbec uplatnit. Natolik jsou luxusní a specializované.   číst dále
celý archiv