NP č.472 > Téma číslaNa dosah lidíTomáš Havlín

Hranice mezi gaučovými mazánky a zvířecí chudinou v ulicích se rozmělňuje. Co na to uprchlá andulka?

„Kolik odchytneme psů? Nevím přesně, kolik týdně,“ hlásí zástupce ředitele městské policie v Ústí nad Labem Jan Novotný. „Ale my teď řešíme skoro spíš srny, které chodí do města za potravou a strkají hlavy do plotů – nemůžou pak tam ani zpátky. A nedávno jsme z centra vyháněli divočáky. Stádo jich běželo po Masaryčce.“

K hromadnému prasečímu náletu došlo v odpoledních hodinách pravděpodobně ze dvou směrů. Jeden z divočáků přitom zabrousil do večerky a další do čekárny polikliniky. „Za doprovodu veterináře jsme ho uspali,“ rekapituluje Bc. Novotný, „a ostatní jsme museli vytlačovat. Řve se přitom a tleská, na Střekově používají i majáky a houkačky. Ten z večerky utekl k řece pod Holoměří. Tam už jsou v lese.“

Střet z Ústí by neměl tolik překvapovat. Hranice mezi městem a přírodou, lidmi a dalšími tvory, je pomyslná a konfliktní zároveň. Jenže němé tváře přitom dost často tahají za kratší konec provazu, a tak mohou leckdy jen napjatě očekávat, co spadne od stolu.

 

Namísto supa

Skupinou nejvíc ohroženou zvířecím bezdomovectvím jsou patrně psi, globálně nejčastější návštěvníci zvířecích útulků. Udává se, že jen v USA zamíří každý rok do zvířecích azylů více než sedm milionů opuštěných zvířat, z toho více než polovinu tvoří právě nerozluční kamarádi člověka. Jenže kteří jsou ti psí „bezdomovci“? Jsou to jenom ti, které odložili jejich páni, anebo třeba i ti, kteří nikdy žádné neměli (anebo je krmí více lidí) a po zbytek času se potulují po okrajích lidské společnosti a živí se z jejích odpadků tak, jak to činili odedávna?

Velmi početnou populaci bezprizorních psisek najdeme třeba v Indii. Kdo se přitom omezí na domácí představu vyšlechtěných čistokrevných krasavců, nebo naopak rozpustilých kříženců s prosebným kukučem, může si při návštěvě tamních krajů snadno připadat jako v jurském parku. Neklamné znaky gaučového pohodlí a domestikace, jimiž jsou pohotové vrtění ocáskem, plachtící uši nebo dokonce kropenatá srst, berou v podmínkách sporého kontaktu s člověkem brzy zasvé a „vyděděný“ pes vypadá prostě jinak. Indie je také domovem tzv. párijského psa, ani vyšlechtěné rasy ani křížence, ale domorodého plemene, které následuje lidskou společnost už nějakých patnáct tisíc let a je předchůdcem slovutného australského dinga.

Rozšíření pouličních psů v Indii spadá do devadesátých let minulého století, kdy začala vymírat tamní populace supů. Mrchožravým ptákům, kteří se podobně jako psi drží u člověka, patřila v indické společnosti významná role. V zemi, která chová odhadem půl miliardy kusů skotu, ale jeho pojídání nábožensky zakazuje, plnili supi úlohu hlavního hygienika. Než se zjistilo, že za jejich úhynem stojí kravám ordinované protizánětlivé analgetikum Diclofenac, vymřelo mezi lety 1993 a 2002 více než 99 % supů bengálských a další dva druhy se přiblížily úplnému vymření. Jejich místo (kromě krys) ochotně zastali právě pouliční psi.

Nutno dodat, že čtyřnozí mrchožrouti a vysavače všemožných zbytků nemohou svým okřídleným předchůdcům náležitě konkurovat. Jestliže sup dokáže ve svých útrobách rozmělnit veškeré patogeny a stráví i to, na co jiná zvířata nemají žaludek, pes je rozený přenašeč, u kterého se žádná nemoc nezastaví. Odhaduje se, že jen v dvanáctimilionové Bombaji zemře ročně více než třicet pět tisíc lidí na vzteklinu. Ani to však neodradilo indickou vládu od toho, aby v roce 2001 zakázala zabíjení toulavých psů. Rovnováha je po „supí krizi“, jejíž následky stály Indii do loňského roku již 34 miliard dolarů, jen křehká. A vymizení pouličních psů by mohlo snadno znamenat, že je nahradí jejich divočejší příbuzní z venkova, kde se pro změnu začne častěji ohlašovat na návštěvu tygr.

 

Soška pro štěstí

Podobně jako v Indii má i v Rusku soužití člověka a volně pobíhajících psů letitou a nepřerušovanou tradici. Moskevští psi byli náležitě literárně opracováni již v devatenáctém století a později dokonce přispěli k dobývání vesmíru, když se odchycená pouliční fenka Lajka prokázala při testech jako nejvhodnější adept na cestu sputnikem do vesmíru. Příhodná hodina pouličních psů pak nastala v devadesátých letech, kdy se v rozpadajícím Sovětském svazu zbortily společenské struktury a hospodářství se ocitlo v kolapsu. Do opuštěných továren na předměstí se nastěhovali čtyřnozí chlupáči dotvářející kolorit města.

Podle Andreje Pojarkova z moskevského Institutu ekologie a evoluce je na městských psech na první pohled zajímavá jejich inteligence a schopnost adaptace na okolní prostředí. Psi se například dobře naučili orientovat v prostoru, pohybují se společně s davy lidí, ale i samostatně přecházejí na zelenou. Skupina asi čtyřiceti psů se navíc údajně naučila dojíždět do centra za potravou metrem. Pokud nezaspí a nepřejedou, dokážou spolehlivě nastoupit a vystoupit na naučené stanici.

Také v dalších ohledech se pouliční psi naučili zvyšovat své šance na přežití a nalezení potravy. Volně žijící smečky tak například zjistily, že roztomilá štěňata spíše vyžebrají od lidí něco k snědku, a tak je vysílají na štafl. Důležitá je také komunikace mezi smečkami. Zde se ukazuje, že dominantní nejsou ti nejsilnější, ale spíš nejchytřejší, kteří dokážou vhodně manévrovat. Vydávají se na návštěvy jiných smeček a opět se vrací zpět, čímž je zachováván smír důležitý pro všechny strany.

Moskvané si již na své společníky zvykli, často je krmí a mají je rádi. Pobouřeně také reagují na každý akt, který by měl domovské právo psů v Moskvě zpochybnit. Zatím nejznámější případ pochází z roku 2001, kdy Julia Romanovová, dvaadvacetiletá žena na procházce se svým stafordem, ubodala šesti ranami kuchyňským nožem psíka Malčika, jenž asi tři roky živořil ve stanici metra Mendělevskaja. Zatímco Romanovová skončila na rok na psychiatrii, Malčik se stal psím mučedníkem. V roce 2007 mu Moskvané ve vestibulu stanice metra nechali vztyčit bronzovou sochu a dodnes si ji chodí pohladit pro štěstí.

Podobně jako v Indii je zabíjení psů také v Moskvě zakázané. Podle Andreje Pojarkova, který studuje pouliční psy již třicet let, se za tu dobu jejich populace ustálila. Je jich zhruba třicet pět tisíc a tento počet, pevně svázaný s množstvím dostupné potravy, se výrazně nemění. Psi se naučili s člověkem žít a k občasným pokousáním sice dochází, ale ty mívají často na svědomí spíše psi zatoulaní z lesů nebo zapuzení statusoví psi, jež se nedokážou vyrovnat se ztrátou misky.

 

Kultura podpory

Rozšíření volně pobíhajících městských psů v podmínkách úpadku není jen záležitostí Moskvy. Během poslední finanční krize v roce 2008 ho zažili například v americkém Detroitu, kde podle konzervativních odhadů volně žije několik tisíc psů. Pro některé rodiny, jež během krize přišly o práci, nemohly si dovolit platit bydlení a musely se odstěhovat, se domácí přítel stal zbytnou či neudržitelnou položkou. Postapokalyptická představa desítek tisíc psů prohánějících se ve smečkách prázdnými domy je možná nadsazená. Oškubaný Detroit ale nemá nazbyt na péči o opuštěná zvířata, a tak je více než sedmdesát procent zvířat, která se do městského útulku dostanou, obratem zabíjeno. Kritickou situaci se snaží napravit téměř tři stovky skupin dobrovolníků, avšak i ty hlásí stav přetížení.

Zprávy o přetíženosti útulků a dobrovolnických skupin zaznívají i z Česka. Nadace pro ochranu zvířat ve své statistice uvedla, že v roce 2010 se v obecních útulcích nacházelo 5800 zvířat, což znamenalo třicetiprocentní nárůst oproti předchozímu roku. „Od té doby se ale situace stabilizovala a čísla se spíš snižují,“ říká vedoucí útulku v pražské Troji Václav Steinbauer. „Krom toho však u nás zaznamenáváme třeba psy ze Slovenska, kde není žádný zákon na ochranu zvířat a odchycená zvířata se mohou rychle zabíjet, nebo z Maďarska, kde je to podobné.“

Podle Steinbauera trojský útulek ročně přijme zhruba tři tisíce psů a patnáct set koček. Výjimkou nejsou ani módní koně, hadi, pavouci, dohromady jde zhruba o devadesát druhů. „A čísla si dovolím říct, že máme nejlepší v Evropě,“ říká vedoucí útulku. „Devadesát procent nalezených zvířat se vrací ke svému majiteli. A těm, která jsou opuštěná docela, pomůže každý milý článek v médiích. Lidi se pak začnou ozývat, taková je tady kultura.“

Náklonnost k němým tvářím se podle Steinbauera projevuje i tehdy, když zrovna nejde o zvířata, která mají pána. V Česku nenarazíme na volně pobíhající psy, zato zdivočelé kočky živé díky armádám starostlivých babiček, jsou tady doma. „Na přání městských částí je odchytáváme a kastrujeme. Už při odchytu na nás ale leckdy dohlížejí paní, které kočky krmí,“ směje se Steinbauer. „My je pak vykastrujeme a vrátíme zpátky. To není kočka domácí, ale zdivočelá kočka, která je zvyklá na svoji popelnici. Když je zavřená, rozjedou se jí všechny nemoci a brzo pojde.“

 

Když vypukne radiace

Jestliže je pro zdivočelou kočku takový stres být zavřená v kleci, jaké je to pro domácí zvíře, když se ocitne bez domova? Jaká je životní perspektiva ulétnuté andulky?

„Na takové otázky není jednoznačná odpověď,“ tvrdí profesor Ivan Horáček z katedry zoologie pražské Univerzity Karlovy. „Mezi zvířaty je obrovská individuální variabilita, dispozice k přežití, to máte stejné jako u lidí. Jsou lidi, kterým když zavřou hospodu a doma nebudou mít vytopeno na dvacet dva stupňů, tak vydrží měsíc. Ale jsou jiní, kteří si takových věcí ani nevšimnou a čím je něco bizarnější, tím jsou nadšenější a tím větší mají radost ze života.“

Profesor Horáček tak upozorňuje na skupinu papoušků, která se před lety uchytila v Posázavských lesích, naučila se vytahovat semena ze šišek a díky tomu přežila i tuhou zimu. „V devadesáti devíti procentech případů na nic nepřijdou, ale jindy se rozkoukají, využijí něco, co nikdo nevyužívá a to nastartuje radiaci. Galapážské pěnkavy jsou takový vykřičený případ. Obecně ale platí, že najdete stejně tolik argumentů pro to, že ta zvířata šanci mají, jako že ji nemají. A to rajcovní z hlediska života spočívá v tom, že to zůstává otevřené.“


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Chybí tady uvolněnost / Tomáš Havlín > NP č.380 > Rozhovor Pod ženským jménem se skrývá muž. Aramisova je režisér, který si postupně vydobývá renomé. Hovořili jsme spolu o festivalu v Cannes, Věře Chytilové i ponožkách za dvacku z Holešovické tržnice.   číst dále Dějiny jednoho domu / Tomáš Havlín > NP č.378 > Dějiny přítomnosti Než upadl do stádia klinické smrti, nabídl mi zkušenost života v komunitě. Jako centrum spolkového dění ovšem sloužil už dávno. O kom je řeč? O Dělnickém domu na Spolkové, slavném brněnském „téhácéčku“.   číst dále Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále Uvolněný Toxxx / Tomáš Havlín, Lukáš Rychetský > NP č.362 > Rozhovor Proslavil se jako člen kapely Supercrooo, která rozhodila pravidla českého rapu. Od té doby patří k stálicím hiphopového nebe: Hugo Toxxx. Pro některé barvotiskový pozér, pro jiné nejlepší český MC. Sám rapuje: "Jednoznačnost je největší klam..."   číst dále Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále Tichý vítr z hor / Tomáš Havlín, Alexandr Budka > NP č.383 > Rozhovor Jaromír Švejdík je na první pohled nenápadný člověk. Ale při bližším ohledání za ním stojí nejen kapela Priessnitz a netrpělivě očekávaný Alois Nebel, ale v jistém smyslu i celý „magický“ Jeseník.   číst dále Bezdomovcem v zemi samurajů / Tomáš Havlín > NP č.379 > Rozhovor Předtím, než se šla Kajoko Jakuwa podívat na stávku odborářů, sešli jsme se k rozhovoru v jedné pražské kavárně. Má bezdomovec duši? A může být samuraj?   číst dále
celý archiv