NP č.349 > Téma číslaVe jménu krizeMartina Křížková

V PLZNI SE SNAD VŠICHNI OPRAVDU SNAŽÍ. VEDENÍ MĚSTA SE ZAJÍMÁ O CIZINCE, NEZISKOVKY ROZŠIŘUJÍ
ČINNOST, DOKONCE I CIZINECKÁ POLICIE MÁ ZÁBAVNÉ PROGRAMY PRO DĚTI. PŘESTO NEBO PRÁVĚ
PROTO JE MĚSTO PŘÍKLADEM TOHO, JAK MOC SE ŽIVOTY CIZINCŮ V ČESKU VYMKLY Z KLOUBŮ.

 

Začíná to dopisem s hlavičkou cizinecké policie v Plzni. Sergej je rozčilený a trvá několik minut, než si sedne a přestane mávat papíry v ruce. V Plzni žije již několik let a cítí se tu doma. Stále je ovšem bez trvalého pobytu, který by mu dal jistotu. V Česku je na podnikatelském vízu. Stejně jako každý jiný musí platit zálohy na sociálním pojištění. Když ale loni na podzim odjel na tři měsíce na Ukrajinu, tak složenky neposílal. Po návratu se na sociálce dohodl, že vše dorovná do začátku dubna, ale mezitím se o jeho platby začala zajímat cizinecká policie. Ve schránce pak našel psaní, které ho tolik vyvedlo z míry. Cizinecká policie zahájila řízení vedoucí ke zrušení Sergejova povolení k dlouhodobému pobytu. Hrozí mu rychlý a nechtěný odjezd ze země. Nerozumí tomu, netušil, že by mohl mít takové potíže.

 

POLICIE ZAHAJUJE ŠETŘENÍ

Ilona Vaníčková, vedoucí kanceláře na cizinecké policii v Plzni, má svoji práci ráda a je to vidět. Spolu s tiskovou mluvčí Pavlou Lohrovou ochotně odpovídá a má připravené statistiky a grafy. „Vstup a povolování cizinců na území, kontrola dodržování pobytového režimu a pátrání po cizincích, kteří zde pobývají nelegálně,“ vysvětluje bez zaváhání náplň své práce. Sergej narazil na „kontrolu dodržování pobytového režimu“. Cizinci z tzv. třetích zemí (sem patří i Ukrajina), kteří u nás žijí delší dobu, musí mít platné vízum za určitým účelem, nad jehož dodržováním pak bdí cizinecká policie. Kdo je tu například jako student, nesmí podnikat, kdo je tu jako podnikatel, nesmí být zase zaměstnán. A kdo chce účel změnit, musí podat žádost. Ale zpět k Sergejovi. „Není mi známo, že by se cizinec mohl dohodnout na zpětné platbě sociálního pojištění. Pro nás je podstatné, že pokud ho neplatí, pak v podstatě nepodniká,“ říká Vaníčková. Podle ní tak může porušit účel pobytu – a cizinecká policie tím pádem zahájit šetření. „Posuzujeme to individuálně. Když byl někdo třeba nemocný a může to doložit, tak..,“ nechá viset ve vzduchu nedokončenou větu mluvčí Pavla Lohrová. Vedoucí Vaníčková ji doplňuje: „Neplacení dávek sociálního zabezpečení pro nás není důvod k vyhoštění, ale může vést k zrušení povolení k pobytu.“ Vyhoštění pro cizince znamená, že se do Česka a do zemí tzv. Schenghenského prostoru (většina států EU kromě Bulharska, Rumunska a částečně Irska) nepodívá několik let. Zrušení povolení k pobytu by tak fatální následky mít nemělo, ale získat znovu vízum je ve skutečnosti velmi komplikovaná záležitost, která může zabrat i roky.

 

ZACVIČIT SE A ODEJÍT

V celém Plzeňském kraji dnes žije dvacet pět tisíc cizinců, v samotné Plzni kolem třinácti. Podle Vaníčkové si během loňského roku mnoho z nich změnilo účel pobytu právě na podnikání. V Plzni je tak dnes pět tisíc podnikatelů a něco přes tři tisíce zaměstnanců. Cizinecká policie se rozhodla na nové podnikatele zaměřit – třeba právě zjišťováním, jak kdo řádně platí sociální pojištění. Důvod zvýšeného zájmu je jednoduchý. I v Česku nakonec politici pochopili, že ekonomická krize se nám nevyhne. Ministerstvo práce a sociálních věcí proto loni v březnu doporučilo úřadům práce „zvýšenou obezřetnost“ při vydávání a prodlužování pracovních povolení cizincům a tím ho prakticky zastavilo. Nejde o maličkost, protože na razítko z úřadu práce se váže samo povolení k pobytu – bez něj ho nelze ani získat, ani prodloužit. Úřady tak řeší krizi vzhledem k cizincům převážně tím způsobem, že mají neprodleně odjet a uvolnit pracovní místa pro nezaměstnané Čechy. „Snažili jsme se, aby snižování povolení bylo plynulé, jednak kvůli individuální situaci cizinců a jednak s ohledem na zaměstnavatele. Abychom je výpadkem zacvičené pracovní síly nějak neohrozili,“ komentuje situaci Magdalena Čadová z plzeňského úřadu práce. „Zacvičená pracovní síla“ ale často ještě během minulého roku práci měla. Loni byla nezaměstnanost v Plzni dlouho kolem čtyř procent, nyní je skoro na šesti a půl. To stále není hranice, u které by šli Češi houfně montovat televize. Plzeňský úřad práce tyto údaje podle Čadové neeviduje. Takže není jisté, kdo dnes v továrnách průmyslové zóny na Borských polích na okraji města vlastně pracuje: jestli Češi, kteří přišli o práci, Slováci, Poláci, Bulhaři a Rumuni, kteří se v Plzni začali stabilně objevovat už před lety, anebo ještě někdo jiný?

 

PODNIKATELÉ OD PÁSU

Agentury, přes které si továrny najímají cizince, totiž přišly s nečekaným řešením. Začaly ze svých zaměstnanců vyrábět podnikatele, kteří razítko od úřadu práce nepotřebovali. Většinou se jednalo o Vietnamce a Mongoly, které sem agentury přivezly v předchozích letech. Ti samí lidé, kteří v pondělí šroubovali u pásu jako zaměstnanci, u něj v úterý seděli jako podnikatelé. Obvykle o tom, na rozdíl od Sergeje, dlouho neměli ani tušení. Rozhodně ale nikam neodjeli. Obdobně reagovaly agentury i v případě, kdy se víza za účelem zaměstnání přestala vydávat na ambasádách. Někteří lidé sem proto už jako podnikatelé přijeli, ale zamířili přímo do továren stejně jako ostatní. „Všechno funguje na plné moce,“ vypráví Vasil v zakouřené restauraci blízko centra. Pětatřicetiletý vysokoškolák přijel z Ukrajiny již před sedmi lety a poslední čtyři roky žije v Plzni. Pracuje na stavbách. Už pár let je v družstvu (o jejich fungování viz rozhovor na str. 10), které „vlastní“ jeden člověk. Říká se mu stejně jako majitelům agentur, klient. Plnou moc mu podepsal hned, jak ho přijali do družstva a od té doby za něj klient všechno vyřizuje sám. Vasil mu za to stejně jako zbylí družstevníci platí. „Je to ale určitě lepší než dříve, kdy chtěli klienti pas,“ podotýká. Aktuální ceník vypadá například takto: prodloužení pracovního povolení na půl roku za šest tisíc korun (jinak se platí jen pět set korun za kolek), fiktivní místo bydlení, kde může být nahlášen, kolem pěti tisíc. Pokud bydlí na stejném místě, kde je nahlášen, ale majiteli bytu se to nezdá, tisíc korun za měsíc. Podnikatelské vízum, které na poplatcích stojí normálně do deseti tisíc, je za dvacet pět tisíc korun, změna účelu pobytu za třicet. Za to měl Vasil až do podzimu jistou práci. Nyní poprvé přes zimu žádná nebyla.

 

NIKDO SE NEBAVIL

Vasil nemá jistý plat. Dostává měsíčně kolem čtyř tisíc, tak aby pokryl nejnutnější náklady. Zbytek se vyplácí jednou ročně při odjezdu na Ukrajinu. „Klient si tak jistí, že nikdo neodejde, dotyční by přišli o peníze,“ vysvětluje. Když jede na Ukrajinu, klient si nechává dva měsíční platy v záloze. Vasil proto musí mít vedle práce pro klienta vždy ještě nějakou fušku, aby vůbec zaplatil bydlení. Pracuje někdy i šestnáct hodin denně. Pokud by chtěl družstvo opustit nebo měl úraz, může přijít o mnohem více než jen o peníze. „Nahlásí mě na úřadu práce nebo na cizině a přijdu o vízum,“ říká. „Mělo by to být postihováno jako obchod s lidmi,“ vysvětluje právník Matouš Jíra. České zákony za něj ale zatím považují pouze situace, kdy je člověku zadržován pas nebo je mu fyzicky bráněno, aby opustil místo práce. „Tohle je ale mnohem efektivnější. Všichni vědí, že klientům stačí nahlásit cizince úřadům,“ doplňuje Jíra a upozorňuje, že v zvlášť zoufalém postavení jsou Vietnamci. Dovezli je sem už s velkými dluhy a návrat zpět je pro ně takřka nemožný. „Klientský sytém je neštěstí,“ potvrzuje Ilona Vaníčková z cizinecké policie. Její úřad s ním ale nemůže prý nic dělat, dokud zákon umožňuje předávání plné moci. „Nemůžeme trestat někoho za to, že dá někomu peníze, aby za něj jednal a jiného, že je bere,“ dodává. Když odcházíme z budovy cizinecké policie, je na schodech najednou těsno, i když není úřední den. Od vchodu stoupá žena, na kterou pasuje popis jedné z plzeňských klientek. Jsou s ní dva muži. Ze dveří v mezipatře, kde se rozhoduje o pobytech, vybíhá zdejší zaměstnanec a kráčí jim vstříc s úsměvem na tváři. Žena ho zdraví jménem, on jí podá ruku. Ona mávne směrem ke dvěma cizincům ze svého doprovodu, všichni pokývají hlavou. Pak se zabere s úředníkem do hovoru a přesunují se do mezipatra. Vasil se domluví česky, takže si párkrát zkoušel vyřídit papíry sám. „Nikdo z úředníků se se mnou ale nebavil,“ ř íká. Tuší, že část peněz, které klientovi dává, jde na úplatky. Příběhy o korupci, jméno družstva ani jméno klienta zveřejňovat nechce. Bojí se. Výše popsanou scénu zažil v různých obměnách již několikrát sám. „Pořád na nás někdo v novinách ukazuje, že tu probíhá korupce, ale nejsou o tom žádné důkazy. My navíc přijímáme řadu preventivních opatření. Teď jsme například poslali do Prahy žádost o instalaci kamer, které jsou i se zvukem,“ brání úřad Vaníčková.

 

CIGARETU ZA MILION

Z nedostatku pracovního nasazení ovšem cizineckou policii nikdo v současnosti vinit nemůže. Kromě výměny informací zesílily i kontroly „v ulicích“. Prý aby cizin- ci dodržovali zákony a nepobývali tu třeba nelegálně. V Plzeňském a Karlovarském kraji bylo během ledna a února perlustrováno 6179 cizinců – dvakrát více než za první dva měsíce loňského roku. Šlo nanejvýš o drobné přestupky. „Cizinci se naučili, co mají mít v pořádku,“ zmiňuje spokojeně Vaníčková. Pokuty je přesto možné udělit prakticky za cokoli. Vasil si například nejde bez pasu a dokladu o zaplacení zdravotního pojištění ani zakouřit před dům. „Už se párkrát stalo, že někoho pokutovali, i když měl doklady třeba v šuplíku a stál u něj, protože je má mít vždy u sebe. Na ubytovny občas chodí i několikrát za sebou, protože vědí, že v tak krátkém čase si lidi nestačí dát věci do pořádku,“ vypráví. Sám dostal pokutu za to, že měl u sebe jen kopii dokladů – originály si nechtěl zničit při práci na stavbě. Někdy policii podle něj vadí i zlomený roh u pasu. Na blokových lístkách se objeví jen výše částky, ne provinění. Podle Vasila mají navíc cizinečtí policisté tendenci klonit se k horní sazbě za přestupek, což jsou tři tisíce korun. Vybraná částka na pokutách za první dva měsíce roku by tomu odpovídala. Od sedmi set padesáti sedmi hříšníků byl inkasován milion dvě stě tisíc. Je to opět jednou tolik, co loni. „Někdy nechápu, za jak skromné částky jsou tu někteří cizinci schopni přežít, když pořád musí někomu něco platit,“ poznamenává Matouš Jíra.

 

CO BUDE POTOM?

„Kromě toho, že se migrace směrem sem vymkla kontrole, si myslím, že na příliv pracovníků ze zahraničí nebyla připravena legislativa,“ upozorňuje Zuzana Slezáková, koordinátorka plzeňského magistrátu pro migraci. Podle ní je navíc problém, že cizinci, i když jsou vyhoštění nebo jim je zrušen pobyt, u nás dále zůstávají a dostávají se tak ne vždy vlastní vinou do nelegality. „Říkáme si, co se stane, bude-li cizinecká policie hromadně rušit dlouhodobé pobyty lidem, kteří tu mají podnikatelské vízum,“ dodává Slezáková. Právě na podobné otázky chtělo město Plzeň najít odpověď již před dvěma lety. Vedení radnice iniciovalo mimo jiné schůzky všech zúčastněných institucí i neziskovek. Podle Slezákové nejprve kvůli obavám ze zvýšení kriminality cizinců po první vlně propouštění. To se naštěstí nepotvrdilo. Setkávání se ale úspěšně rozběhla. Ilona Vaníčková a Pavla Lohrová si spolupráci také pochvalují. Vypadá to paradoxně, ale zdá se, že právě díky nim našel Sergej ve schránce svůj smolný dopis. Předávání informací mezi sociálkou a cizinou je poměrně nová záležitost. Podle Vaníčkové funguje hlavně díky tomu, že se všichni začali potkávat a říkat si, co se děje. Tím se ovšem lidé z cizinecké policie možná sami dostávají na křehkou hranici zákona.

 

CESTA CIZINCE

„Nezpochybňuji teoretickou oprávněnost žádosti na Českou správu sociálního zabezpečení ze strany cizinecké policie, pokud má odůvodněnou pochybnost, že určitý konkrétní cizinec skutečně neplní účel svého pobytu, ale takové podezření musí nejprve sama něčím doložit. Nestačí říct, že předpokládá, že by to tak mohlo být,“ vysvětluje právník Jíra. Zákony na ochranu osobních údajů a podmínky mlčenlivosti u těch institucí, ve kterých se informace o lidech shromažďují, mají podle něj svůj dobrý důvod. „Jinak bychom se vraceli mentálně před rok 1989, kdy se sbírali všechny informace na všechny,“ říká Jíra. Když někdo jednou nezaplatí za popelnice, také nikdo nezačne vyšetřovat, zda bydlí podle řádné nájemní smlouvy a zda na ní má vůbec nárok. Jinými slovy se dle něj cizinecká policie uvedeným postupem při spolupráci se sociálkou dopouští toho, co vytýká cizincům a kvůli čemu jim chce rušit pobyty. Tedy obcházení zákona. Tlak na to, aby cizinci nyní odcházeli, je velký. Skrytě tu však byl přítomen vždy. Na alternativu chybí politická vůle. „Co však chybí především, je veřejně artikulovaný jasný názor, zda tu cizince chceme nebo ne a co s těmi, co už tu jsou,“ dodává Jíra. Cizinecká policie v Plzni v současnosti připravuje díky svým preventivním programům hru pro děti s názvem Cesta cizince. České a cizinecké děti se mají potkat na jednom místě a české si mají vyzkoušet, co všechno si musí rodiče jejich vrstevníků vyřídit, když tady chtějí být. „Žádost o pracovní povolení a oběhání všech úřadů,“ vypráví s úsměvem Ilona Vaníčková a pokračuje: „Aby děti věděly, jak je to pro cizince složité, když tady chtějí žít.“ Křestní jména a reálie vedoucí k identifikaci cizinců vystupujících v tomto textu byly změněny.

 


autor / Martina Křížková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv