NP č.349 > Kultura | Výtvarné uměníDva klíče z klíčové sochyJiří Ptáček

Když Jiří David vyjde do ulic, nevrací se s prázdnou. Jako klaun předvádí starou show, ale opět přicházejí ovace. Lidé milují "uličníka".

 

Jeho nové dílo ve veřejném prostoru ohlašovaly sdělovací prostředky měsíce dopředu. Jiří David pracuje na šestimetrové soše z klíčů, prozrazovaly, a přinášely vizualizaci zahaleného objektu ve společnosti autora. Okolo Klíčové sochy se vyvolávalo očekávání jako kolem nového modelu auta. Devátého března byla slavnostně odhalena a „cílovou skupinu“ bezesporu zaujala. Jiří David je zpátky v ulicích, v nichž zažil tolik úspěchů. Z jiného úhlu pohledu je jeho dílo zklamáním.

 

KLÍČ PRVNÍ

Klíčová socha je často dávána do souvislosti s dvěma Davidovými staršími díly, neonovým Srdcem nad Pražským hradem a neonovou trnovou korunou Záře nad Rudolfinem. Mohlo by to vypadat, že je spojují hlavně umístění na veřejných prostranstvích a monumentální rozměry. Sedmimetrová Klíčová socha (nakonec vyšší než bylo avizováno) je ale blízká oběma dřívějším z důležitějšího důvodu – kvůli autorově umělecké strategii. Má podobu vertikálně napsaného slova „revoluce“, kdy váha výše položených písmen drtí ta spodní. Její konstrukce je obložena 85 tisíci klíči sebraných ve veřejné sbírce. Jak autor uvedl: „Chtěl jsem zkusit, zdali lze kreativně a smysluplně ztvárnit dvacetiletou reflexi po 17. listopadu, aniž bychom sáhli po něčem prvoplánovém: například sebrané klíče naložit na náklaďák a shodit je třeba „pod Stalinem“ do Vltavy nebo před vládou, pod balkón na Jiřském náměstí Pražského hradu anebo je roztavit do jednoho bloku pro Albertov, případně ten blok zakopat pod Blaník, pod Říp a podobně.“ Davidova představa o jiném než prvoplánovém vyznění díla se skrývá v jím často používaném slově „ambivalence“ (dvouznačnost). Klíčová socha není „osobitý příspěvek k diskusi o dvaceti letech od sametové revoluce“, jak uvádí promo materiály, protože nic osobitého či osobního nevyslovuje. Naplnit významy ji mají teprve ti, kteří o ní budou mluvit a psát. V tomto ohledu Jiří David nespoléhá na postoj obsažený v díle samotném, ale na působivost vlastní pověsti provokatéra a diskutéra. Nelze mu to zazlívat, jen několik málo výtvarných umělců si to může dovolit. Každopádně jde o stejnou strategii jako u srdce a trnové koruny. Všem známý symbol klíčů, spojených pro jistotu se slovem revoluce, způsobují povšechnou „sametovou“ asociaci. To ostatní je na nás, případně na další diskuzi s autorem. V rámci Davidovy tvorby Klíčová socha kopíruje strategie děl předešlých.

 

KLÍČ DRUHÝ

Naopak nová je pro Davida otevřená spolupráce s nadnárodní korporací. Tisíce klíčů sebral mobilní operátor Vodafone v rámci vlastní kampaně, nabídl je Davidovi a financoval výrobu i propagaci sochy. Dalo se čekat, že tato spolupráce vyvolá rozruch. Slouží David propagaci obchodní značky? Přestože reklama vtrhla do české kultury už na počátku 90. let, kdy jí své image začaly propůjčovat známé tváře, což vyvolalo velké debaty i žárlivost, aby dnes po nějaké jogurtové herečce neštěkl pes, ve výtvarném umění se něco podobného neodehrálo. Je namístě připomenout, že v tomto ohledu chrání uměleckou svobodu neexistující poptávka. Jiří David je jeden z mála, na koho lze reklamní byznys navázat. Také v tomto ohledu se však David snaží o dvojí hru – o svoji ambivalenci. Vymínil si, že Klíčová socha nebude použita v reklamní kampani. Bez komentáře nechal fakt, že už takhle je součástí rafinovanějšího druhu reklamy. Vodafone o akci pravidelně informuje a žádný novinář se o něm nezapomene zmínit. A je to pochopitelný projev mecenáše sledujícího vlastní zájmy. David přivírá oči nad sebou samým. Staví se jako nezávislý umělec a za reklamu označuje jen její nejokatější podobu. Jenže je pravděpodobnější, že to dělá schválně: klidně působí naivně nebo trochu nemorálně, jen když to otevře nové pole k diskuzím. Také to je podstatou zklamání. Starý pes se novým kouskům nenaučil.

 


autor / Jiří Ptáček VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv