NP č.349 > Téma číslaNěco dlužímeMartina Křížková

Přišli k nám za prací, kterou nikdo jiný nechtěl dělat. Dostali se do pasti složené ze zákonů, klientského systému a korupce. Je krize a měli by zase jít. O pracovní migraci do Česka s Martinou Hánovou.

Jak vypadaly nábory cizinců na práci v Česku v jejich domovských zemí?

Když se člověk například ve Vietnamu rozhodl, že by chtěl pracovat v České republice, našel si vhodného zprostředkovatele, který od něj vzal potřebné dokumenty a všechno za něj v Česku díky plné moci vyřídil. Povolení z úřadu práce, potvrzení o ubytování, zajištění zdravotního pojištění a další. Většinou se papíry vyřizovaly hromadně pro více lidí najednou. V Hanoji pak zase někdo jiný obstarával víza .

 

Kolik se za to platilo?

V období největšího rozmachu kolem patnácti tisíc dolarů u lidí z Vietnamu. Loni šla částka trochu dolů. Na Ukrajině, která je blíže, se platilo kolem dvou tisíc, v Mongolsku také kolem dvou tisíc. Průměrný příjem ve Vietnamu je přitom na lepších pozicích sto dolarů měsíčně. Lidé zastavovali nemovitosti, půjčovali si. Celé širší příbuzenstvo se skládalo na dva lidi, kteří budou vysláni do České republiky a finančně zajistí rodinu. Vietnamský stát odchody podporoval například státními půjčkami, protože se zdálo, že je to ekonomicky výhodné.

 

Člověk se zadlužil a přijel do Česka, co se s ním dělo dál?

Když zůstaneme u Vietnamců: přiletěl do Ruzyně, vyzvedl ho člověk, kterého v životě neviděl a sdělil mu, že částka, kterou zaplatil, není konečná, protože padla na vízum, tlumočníky a letenku, takže má ještě další dluh tisíc dolarů třeba za účetnictví, který musí splácet a bude mu strháván z platu.

 

Doklady měl ale v pořádku?

Ne vždy. Vydávání víz bylo totiž pomalejší než hlad po pracovní síle. Agentury měly poptávku od fabr iky a byly tlačeny, aby k nějakému datu dodaly třeba dvě stě lidí. Jinak by si koncový zaměstnavatel najal dělníky od někoho jiného. Žádná z agentur pod takovým tlakem nedokázala pracovat čistě a nechat třeba ještě čtrnáct dnů, měsíc lidi sedět doma, dokud vše nebylo opravdu formálně v pořádku.

 

Dotkla jste se konkurence mezi jednotlivými zprostředkovateli, jak vypadala praxe?

Vedle agentur tu vždy existovala i družstva. V době největšího boomu mezi lety 2006 a 2007 zjistili lidé, kteří je ovládali, že je daleko lepší, nevozit lidi přímo, ale prostě je přetáhnout od agentur. Nabídli jim pět korun na hodinu navíc a za zády agentury jim během dvou, tří týdnů vyřídili nové pracovní povolení. Cizinci byli najednou u nich. Koncový závod má ale smlouvu s agenturami a nemůže vzít lidi z družstva. „Majitelé“ družstev tedy zašli za agenturou, u které ještě před dvěma týdny cizinci pracovali, a pronajali jim je nazpět. Agentura to musela přijmout. Nešlo přijít třeba do Panasonicu a říct: „Promiňte, mně sebrali sto padesát lidí, já vám je teď nemůžu dodat.“ Pro továrny určovala počet cizinců výroba. Do roku 2007 pořád stoupala, potřebovaly lidi rychle, nezaměstnanost byla malá, Češi navíc nechtěli za daných podmínek v podobných provozech pracovat.

 

IDEÁL NEODPOVĚDNOSTI

Kdy vznikla první družstva a jak fungují?

Zakládali je hlavně lidé ze zemí bývalého Sovětského svazu, kteří přišli před deseti, patnácti lety, dobře se adaptovali a zjistili, že v dovozu a zaměstnávání cizinců je spousta peněz. Tohle je obchod, který předčí i „lehké topné oleje“. Se zaměstnáním přes agentury je ale spojeno hodně papírování, byrokracie a úplatků. Zákon ovšem umožňuje získat vízum za účelem účasti v právnické osobě, tedy v družstvu, a získat jej bylo jednodušší. Pro úřady práce je navíc mnohem těžší zamítnout povolení k práci pro družstvo, protože podmínkou je stát se členem. Žádný Čech dobrovolně nevstoupí například do ukrajinského družstva. Místo se pak může obsadit cizincem. Družstva navíc mají smutnou výhodu, že nepodléhají klasickým pracovně-právním vztahům. Nejsou potřeba pracovní smlouvy a když to trochu přeženu: lidé mohou pracovat i pětadvacet hodin denně a jako odměnu jim stačí dát deset korun za měsíc. Nedostávají totiž mzdu, ale odměnu družstva. Pro toho, kdo družstvo ovládá, je to ideální stav. V první fázi se družstevníky stávali většinou Ukrajinci, pak se přidali i další rusky mluvící a nyní tu operují i vietnamská družstva.

 

Koncoví zaměstnavatelé ale spolupracují s agenturami?

Zákon to umožňuje. Družstva půjčují lidi agenturám, agentury dávají lidi do továren.

 

Mají koncoví zaměstnavatelé odpovědnost vůči cizincům, kteří u nich pracují?

Z hlediska našeho zákona ne.

 

Vraťme se k našemu hypotetickému migrantovi z Vietnamu. Již je v továrně, jak se mu žije?

Něco dlužíme Pracuje dvě stě čtyřicet až dvě stě sedmdesát hodin měsíčně. Vydělává dvanáct tisíc, z toho platí čtyři tisíce za ubytovnu, tři za jídlo v práci a dva tisíce splácí jako dluh agentuře. Ze zbytku posílá podstatnou část do Vietnamu. Lepší agentury vymyslely perfektní věc: měly ubytovnu, kterou si pronajaly, v ní lidi, které vlastními autobusy vozily do fabriky a zpět, samozřejmě nikoliv zdarma, a aby lidem zajistily i „volný čas“, tak si vedle ubytovny udělaly i hernu, kde jim zahraniční dělníci jejich peníze zase vrátili. V okamžiku, kdy přišla krize, neměli tito lidé našetřeno vůbec nic.

 

Zahraniční dělníci platí ale za mnohem více než jen příjezd, ubytovnu a obědy. Jak je to možné?

Díky klientskému systému. Neznalosti jazyka, zákonů a prostředí. Všechny potřebné dokumenty vyřizuje zprostředkovatel z agentury či družstva: prodlužování pobytu, nová pracovní povolení, návštěvy u lékaře, pojištění, za vše se platí. Platilo se i za možnost dostat se do návratových programů. Například za potvrzení, že cizinka nebo cizinec dostali výpověď, bez něj by nebyli do návratu zařazeni, ale to jsou věci, které ti lidé běžně nemají vůbec k dispozici. Určitou roli v tom hraje i jistá netrpělivost jednotlivých úředníků jednat s lidmi, kteří nemluví plynně česky, komplikovaná legislativa a korupce. Obecně lze říci, že bez pomoci nemá cizinec šanci si spoustu věcí sám vyřídit.

 

Jak spolehlivé je zaplatit zprostředkovateli například za vyřízení dokumentů?

Běžně se stávalo a stává, že agentura platí za zaměstnance zdravotní pojištění jen dva tři měsíce, a pak ho odhlásí, i když člověk pro ni stále pracuje. Nebo mu „zapomene“ prodloužit vízum či pracovní povolení.

 

STOUPAT A KLESAT

Co se stalo, když přišla krize?

Její pozvolný příchod byl znát už na konci roku 2008. Bylo zřejmé, že výroba nepůjde tak nahoru jako v předešlých letech. Koncoví zaměstnavatelé to vyřešili tím, že jako první vyhodili agenturní zaměstnance. V té chvíli se nezvýšila nezaměstnanost a bylo to pohodlné i pro úřady práce. Dál ale zůstávali na nedobrovolném neplaceném volnu, nikdo nevěděl, jak dlouho bude krize trvat. Tehdy se začaly rozmáhat práce na černo. Nikdo nemohl předpokládat, že lidé budou půl roku sedět na ubytovnách. Byl to takový impuls: proč by mělo padesát Vietnamců jen tak nic nedělat, když mám hektar pole a potřebuji sklidit brambory?

 

Co pro cizince práce na černo konkrétně znamená?

Přicházeli o pocit bezpečí, přestávali jim vyplácet plat, nebo se snížil pod minimální mzdu. Lidé se nemohli vůbec bránit, protože když by si chtěli stěžovat, tak se to podepíše na jejich vízu. Agentura je jednoduše nahlásila na cizinecké policii, tím končí a to platí dodnes. Vlastně se tu rozjela otrocká práce ve velkém.

 

Kdo za toto okrádání zahraničních dělníků vlastně může?

Umožnila to naše děravá legislativa. Hodně na tom profitovali jejich krajané, ale nejen oni. Bylo to pohodlné i pro české firmy, i když věděly, že družstva nebo agentury mají lidi nelegálně. V té době byly kontrolní mechanismy téměř nulové, nikdo to neřešil. Ale v období krize začaly problémy vyplouvat na povrch, začali se objevovat lidi, kteří nepracovali a kteří měli hlad. Státní správa zareagovala tím, že pracuje efektivněji. Snížil se počet pracovních povolení a dá se předpokládat, že i povolení k pobytu.

 

Počet cizinců, kteří sem přišli za prací, by se tedy měl v krátké době snížit?

Tak nějak, i když těžko odhadnout, zda ve skutečnosti odejdou nebo tu zůstanou nelegálně. Ti lidé nechtějí odejít, mají tu již své vazby. Možná je to řešení pro stát, ale potom by se nemělo mluvit o integraci…

 

Ale o vykořisťování?

Ano.

 

Mohlo vše probíhat jinak?

Nemyslím si, že by se vše stalo proto, že bychom byli tak hloupí a neuvědomili si možné následky. Prostě jsme je neřešili. Bylo to jednodušší a dobře se na tom vydělávalo. Všichni předpokládali, že lidé sem přijedou, vydělají si a odjedou. Byla to naivní představa. Existovaly ale varovné signály. Lidé, kteří měli zkušenosti s evropskou migrací, říkali: „Pozor, vy sem vozíte lidi, ale neřešíte, že zde budou určitou část života žít a už nebudou chtít nebo nebudou mít možnost se vrátit zpátky.“ Pro ně je Česká republika domov. Snaží se pochopit zákony, zůstat tu a zařadit se. Nechtějí být vnímáni jenom jako levná pracovní síla, která pomůže státu, když zrovna stoupáme, a pak odejde pryč, když zrovna klesáme. My jim teď něco dlužíme.

 

Martina Hánová (1978) Studovala sociální práci na Západočeské univerzitě v Plzni. Po škole pracovala v neziskovém sektoru a ve státní správě. Od roku 2008 se věnuje problematice migrace, v září 2009 založila neziskovou organizaci Kontaktní centrum pro cizince, jež poskytuje zejména terénní poradenství.

 


autor / Martina Křížková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv