NP č.349 > Dějiny přítomnostiProvokace jako umělecký žánrOndřej Slačálek

KDYŽ KONCEM LOŇSKÉHO PROSINCE OBLETĚLA PŘÁTELE I NEPŘÁTELE FILIPA SKLENÁŘE (OBOJÍCH
BYLO DOST A NE VŽDY BYLI K ROZEZNÁNÍ) ZPRÁVA, ŽE JEDENATŘICETILETÝ SPISOVATEL ZEMŘEL,
MNOZÍ TO POKLÁDALI ZA DALŠÍ JEHO MYSTIFIKACI. OČEKÁVALI, ŽE TŘEBA PŘIJDE NA VLASTNÍ
POHŘEB A VŠEM „TRUCHLÍCÍM POZŮSTALÝM" SE VYSMĚJE DO OBLIČEJE. NEPŘIŠEL.

 

Život a smrt Filipa Sklenáře

Po roce 1989 se v Česku rozmohla prapodivná vlna spiritualistického básnění, patrně i v reakci na potlačování tohoto proudu minulým režimem. Těm básním, obvykle krátkým a do sebe pohrouženým, dost často chybělo byť i jen jediné sloveso v aktivním tvaru, které by naznačovalo čin a aktivní přístup k životu. Filip Sklenář mezi básníky tohoto typu rozhodně nepatř il. Jeho básně navzdory občasné dekadentní stylizaci prozrazovaly člověka čilého a ironického, takového, který dokázal psát nejen verše, ale i dobře mířené invektivy a provokace. Spisovatel z Havířova prožil divoký život – ať už na svých cestách po Evropě a severní Afr ice, kdy se občas blížil bezdomovectví, nebo ve zralejším věku, kdy se věnoval psaní a snaze zakotvit v nějakém zaměstnání, což se mu i pro jeho (auto)destruktivní návyky nikdy nadlouho nezdařilo.

 

HODINY LITERATURY

Romantická postava básníka patří k nezbytnému inventáři středoškolských hodin literatury. Historky o „rozervanosti“ dávají aspoň trochu šťávy základní ose výkladu „kdy žil, kam patřil a co napsal“. Možná, že až nám jednou výuku češtiny znormalizuje státní maturita, budeme se těm starým dobrým hodinám jazyka a literatury skládat na pomník jakožto byť třeba i nezáměrně subverzním kurzům, jejichž prostřednictvím vstoupilo do našich životů otřásání hodnotami stability, měšťáckého štěstí a pořádku ve prospěch silného sebevyjádření a autentického prožitku. Jako vzory pro mládež tu jsou lidé, kteří zhusta kašlali nejen na svou kariéru (která se dnes stala modlou), ale i na dobré vztahy s okolím a poslušnost vůči dobovým normám. Správně pochopená literatura často učí podvracet. Filip Sklenář naplňoval představu romantického básníka bezezbytku, i když ji čerpal spíš z knížek než ze školních lavic. Patřil možná k posledním z těch, ke kterým ještě doléhal význam poezie a obraz básníka nezapadajícího do žádného řádu světa. To ale neznamená, že by byl romantickým mimoňem neschopným pochopit svou dobu. Naopak, k pichlavým provokativním výpadům, mezi jejichž oblíbené terče patřili zejména křesťané, účinně využíval internet. Demonstrativní bojovný ateismus byl ovšem jen jednou stránkou Sklenářova přístupu. Tu opačnou by patrně někteří noví čeští náboženští publicisté pojmenovali jako „duchovní hledačství“. Já raději ocituji Filipova přítele Fabiana Golga: „Jednou mi řekl, že jestliže Ježíš skutečně měl ty dlouhé zlaté vlasy a modré oči, jak je často zobrazován, pokusil by se s ním vyspat.“ Ještě jsme nemluvili o homosexualitě? Filip svou sexuální orientací rád provokoval, a to všechny – nejen homofoby, ale také gaye, kteří se v jednom příliš nelišili od homofobů: odlišnost chápali jako danost, jíž se člověk musí plně přizpůsobit a jasně si zvolit: buď-anebo. Jak sám říkal: „Trvale preferuji řízky, ale příležitostně si dám i roštěnku“… A najednou je ticho a člověk může jenom koukat do zdi. Filip není. Jde si zadat jeho jméno do googlu a číst si – ale jen něco. Kdo mohl tušit, že básník jednadvacátého věku využije inter- netu i k uspořádání své pozůstalosti a – aspoň tam, kde má věci pod kontrolou – své texty promaže. Některé už člověk nikdy nedohledá, z jiných zbudou jen torza a nekompletní linky. Filip kdysi odpověděl jednomu zasloužilému starci na otázku, co vlastně dokázal, výčtem „zásluh“, v němž smísil opravdové úspěchy (vydání knih apod.) s ironickým ohlédnutím za svým životem. Text je dnes nedostupný, jen pár vět z něj, obalených pohrdavou slovní vatou, cituje článek jakéhosi Břetislava Olšera. Avšak nejvíc odkazů vede k hádkám a urážkám. Je tu také hlasování o smazání hesla o Filipu Sklenářovi z české Wikipedie. Souzený se k chóru těch, pro které byl jen „jednou z mnoha pseudodůležitých postaviček českého Internetu“ příznačně sám přidal. Slova: „I já se domnívám, že Sklenář je bezvýznamný zoufalec na okraji společnosti, ne encyklopedické heslo...“ doplnil do diskuse ještě jako člen autorského kolektivu Wikipedie. Ještě než se s ním, jako s většinou kolektivů, v nichž se ocitl, rozhádal.

 

MAFIÁNŮV PROSTITUT?

Za autora má mluvit jeho dílo, říká poučka literárních vědců. V případě Filipa Sklenáře je to ale složité. Zůstalo něco básní a také román, o kterém autor doufal, že zahýbe českým světem a vyvolá kontroverzi. Červené dlaždice opravdu aspirovaly na skandál – fotka Sáry Saudkové na obálce spojuje nahotu s mírnou svatokrádeží a text nezklame. Příběh kněze zneužívaného mladistvým homosexuálním prostitutem je plný mistrovských nápadů, zároveň je ale místy znát, že jde o prvotinu, která zůstává pod vrcholem. A skandálnost? V době, kdy jsou podobné storky běžným mediálním chlebem? Kdeže… Román nakonec stejně skončil v levných knihách. Chtěl-li se Sklenář se svým románem dostat na první stránky novin a vyvolat rozruch, podařilo se mu to až s druhou knihou. Sklenář odjel na podzim roku 2005 za dobrodružných okolností na Seychelské ostrovy za uprchlým českým mafiánem Radovanem Krejčířem a zpracoval jeho nekonzistentní a nevěrohodné vyprávění o propojení byznysu a politiky v Česku do knižní podoby. Pod knihou nesměl být podepsaný. Když mu ale Krejčíř nezaplatil, pustil do médií celý příběh vzniku knihy asi půl roku po jejím vydání, čímž přispěl nejen k znevěrohodnění mafiánského bosse, ale pochopitelně také sebe sama. Britské listy, internetový deník a pro Sklenáře důležitá tribuna, s ním tehdy přerušily spolupráci, neboť na knihu sám napsal pochvalnou recenzi. Co bylo pro jednoho vtipnou mystifikací, představovalo pro jiné podvod a prostituování se… Jenže Filipovo opravdové dílo, to nejsou jeho knihy. Možná tím dílem je kniha, ale v tom případě taková, která teprve čeká na své sestavení – kniha, která vznikne z roztroušených básní, ale především článků, fejetonů, šlehů… Kniha, kterou sám Filip důkladně promazal a která se přesto nachází v archivech různých blogů, ale možná i internetových diskuzí a těch nemnoha časopisech, které s Filipem krátce či déle spolupracovaly. Většinou ovšem narazily na podobný problém – každý rámec, formát, zadání představovaly pro Filipa nepřijatelnou brzdu pro představivost. Nejlepší, ba nepřekonatelný, byl Filip tam, kde bylo vidět, že nepřemýšlí nad splněním redakční objednávky, ale píše jen tak, zadarmo a pro svou vlastní kratochvíli.

 

ŽIVOT JAKO DOBRODRUŽSTVÍ

„Říkají vám, abyste se styděli za všechny svoje takzvaný nedostatky. Tvrdím opak. Styďte se za svoje ctnosti, za svoje úspěchy se styďte, za zdraví svých děcek se propadejte hanbou. Když pochopíte moji řeč, nepřijdete sice do žádného království, ale aspoň neumřete jako cyničtí idioti,“ napsal Filip Sklenář a tato slova si vetknul do záhlaví posledního ze svých blogů. Byl to provokatér a nonkonformista – ale důsledný. Ačkoli jej někteří škatulkovali k anarchistům a vcelku s gustem nám svého času přispěl do časopisu A-kontra pěkným článkem proti novému papeži, jeho odmítnutí jakéhokoli stereotypu a jakéhokoli stáda se nezastavilo u žádného ismu. Krátce před smrtí šokoval řadu svých přátel, když napsal, že asi bude volit křesťanské demokraty… Je příznačné, že čtyři nejdůležitější nekrology napsali Sklenářovi lidé sice spojení s českým prostředím, ale zároveň z něj vybočující: emigranti Jan Čulík a Ross Hedviček, čechobrazilec Fabiano Golgo a česká Židovka Věra Tydlitátová. Možná to je náhoda, ale zdá se, že Sklenářovo životní gesto mělo přitažlivost pro lidi, kteří vědí, jaké je být cizincem. U Sklenáře nešlo o pouhou pózu. Zcela materiálně vzato: nemohl najít práci. A když už nějakou našel, brzy ji zase ztratil. Čerstvé naštvané reakce, které každého provokatéra potěší a představují pro něj důkaz dobře vykonané práce, se začaly usazovat jako nepřátelství a nenávist, jako atmosféra, ve které není k dýchání. A pak dostali mnozí blízcí i vzdálení známí Filipa Sklenáře jednou před Vánoci přání, které mohlo být vánoční, ale zarazilo vřelostí tónu i jistou osudovostí – autor jako kdyby účtoval se svým vztahem k tomu kterému známému. O pár dní později se mu zastavilo srdce… Filipe, sakra vím, že jsme měli vědět, že je něco v nepořádku. Že to nejde svádět na vzdálenosti, ochladlé vztahy ani nic jiného. Sledoval jsem tě z povzdálí… a nikdy se nedokopal ti napsat, co pro mě tvoje psaní znamenalo. A teď? Teď člověk může jenom litovat – anebo napsat na jinou, méně zajímavou, ale přece jen případnou adresu… „Věc: Petice Adresát: Editoři Wikipedie Vážení, jak asi víte, zemřel na sklonku roku 2009 spisovatel Filip Sklenář. Své zásluhy shrnul sám svým neopakovatelným způsobem, když napsal např. „Dokázal jsem se pomilovat s klukama a holkama všech ras a nechytit u toho ani rýmu...“ či „Dokázal jsem nenaplivat svému otci do tváře, když ležel paralyzovaný mrtvicí a konečně nepředstavoval žádnou hrozbu…“ Myslíme si, že autor Červených dlaždic, knihy o Krejčířovi a bezpočtu básní a článků si heslo na Vaší internetové encyklopedii zcela jistě zaslouží, možná mnohem více, než některé veličiny, které jej tam mají, přičemž se lze oprávněně domnívat, že si je vytvořili sami překopírováním textu ze svého oficiálního sívíčka. Doufáme proto, že politováníhodné vymazání Filipa Sklenáře z hesel ve Vaší encyklopedii bude co nejdříve napraveno…“ Kdo se přidá k petici?

Autor byl v letech 2006-2007 redaktorem Nového Prostoru.

Na internetových stránkách www.novyprostor. cz jsou ve formátu pdf dostupná i čísla Nového Prostoru s příspěvky Filipa Sklenáře (jedná se o čísla 274, 276, 278, 280 a 284).

 


autor / Ondřej Slačálek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Sklapněte, elity! / Ondřej Slačálek > NP č.475 > Téma čísla Politická korektnost začala připomínat lovnou zvěř. Vyskytuje se ale vůbec v našich lesích, nebo po ní zástupy myslivců střílí nazdařbůh? číst dále Vousaté strašidlo / Anastasie Molozina, Ondřej Slačálek > NP č.438 > Téma čísla Alexandr Dugin je dnes v západním tisku trochu za superstar. Stal se jí paradoxně díky těm, kdo na něm chtějí ukázat odpornost a nebezpečnost současného Ruska. Jeho jméno se zasvěceně zmiňuje na znamení, že novinář rozumí dnešnímu dění na východě. číst dále Žijeme v zajímavých časech / Jaroslav Fiala, Ondřej Slačálek > NP č.390 > Rozhovor Slovinský filozof Slavoj Žižek je pro mnohé ukázkou toho, že levice dokáže být pohotová a sexy. Autor desítek knih, bývalý disident a dnes účastník radikálních demonstrací dokáže zaujmout. Položit mu v rozhovoru otázku často znamená říct si o kratší přednášku. Nad dopolední kávou došlo na Havla, sociální rozdíly i počítačové programátory.   číst dále Prasklinou v betonu / Ondřej Slačálek > NP č.471 > Dějiny přítomnosti Když 9. ledna zemřel na rakovinu Filip Fuchs, vzpomínalo se na něj různě – jako na legendu hardcorové scény autora knihy o českém punku před rokem 1989, ekologického aktivistu… Pro jiné byl především právníkem, který uspěl v zápase s exekutory. Dali jsme slovo těm, kteří ho dobře znali. číst dále
celý archiv