NP č.349 > Reportណivot je politickej činBob Kuřík

DO KOMORNÍHO SÁLU SE Z NOTEBOOKŮ POUŠTÍ PRVNÍ TÓNY ŠÍLENÉ, ALE PŘESTO AŽ STROJOVĚ ČISTÉ MUZIKY. PROJEKTOR VYSÍLÁ VIZUALIZACE NA PLÁTNO ZA HUDEBNÍKY. SNÍMÁ I JE. TÓNY SE MÍSÍ S OBRAZCI – FILTREM JSOU UMĚLCI NA PÓDIU. PERFORMANCE, OSVĚTLENÁ PROJEKTOREM, SE VE STÍNECH ODRÁŽÍ DO OBRAZCŮ NA ZDI. TYPICKÉ BÍLÉ KOSTÝMY NADOSAH. MIDILIDI ZVOU PUBLIKUM ROŽNOVSKÉHO KLUBU VRAH NA CESTU DO VLASTNÍHO IMAGINÁRIA.

 

Začátek března ve valašském podhůří Beskyd. Ani velice nejarní počasí nezabránilo desítkám lidí, aby se večer sjeli do osmnáctitisícového Rožnova pod Radhoštěm a jali se šlapat cestu do mírného kopce, lemovanou čerstvě postavenými domky místních zbohatlíků. Na okraji nového a již druhého Beverly Hills, jak se čtvrtím nových luxusních domů v Rožnově říká, se totiž nachází – v prostorách bývalého JZD – klub Vrah. Ten večer v něm hrála i skupina MidiLidi.

 

Z VRAHA PRO ČESKÉHO LVA

Díky tomu, že elektronický experiment Midi- Lidi se stal známým, se na Vrahu schází opravdu originální směsice. Do prostoru depresivních obrazů a politických stencilů na stěnách, brikolážně uspořádaného foyer, alternativních časopisů, otrhaných triček s punkovými nápisy a vybledlého oblečení ze second-handů vplouvají vyvoněné svetříky, lesklé kozačky, drahé účesy a značkové oblečení. Téměř polovina lidí je na Vrahu úplně poprvé. Nové hvězdy táhnou. Vrah ale nepozval MidiLidi kvůli jejich současné slávě, vzájemné vazby jsou hlubší. Jejich desku s názvem „Hastrmans, tatrmans & bubáks“ vydával letos v únoru ve vydavatelství Malárie nestor české alternativní scény a jeden ze zakladatelů Vraha Martin Valášek. Jak sám říká: „My se známe s MidiLidi mnohem déle. Hrajou u nás už snad potřetí, poprvé v roce 2004, a vystupovali zde i s předchozími projekty jako např. divadlo Beruška. Přestože jsou Midi-Lidi známí jako Brňáci, do Brna se všichni tři členové přistěhovali. Dva z Valašska. Prokop Holoubek z Hranic na Moravě a Petr Marek ze Vsetína.“ Prostor Vraha je zaplněn necelými sto čtyřiceti platícími návštěvníky. Každý někoho zná. Někteří si prohlíží obrazy z aktuální výstavy Martina Froulíka. Všichni se drží vevnitř. Venku kraluje opět nelítostná zima, navíc je po desáté hodině a od doby, kdy se kolem Vraha vyrojila nová čtvrť obytných domků, je potřeba udržovat noční klid. S prvními tóny se většina návštěvníků přesouvá do sálu. Trvalá punková výzdoba zdi za pódiem v podobě nápisů „Mikrofon je naše bomba“ či „Čas začít hasit co nás nepálí“ je překryta bílým plátnem. Všechny tři hudební spolky totiž kombinují muziku s vizuálním doprovodem. Po brněnském elektropopu PzH a skvělém švédském osmibitovém elektronickém postpunku Fucking Werewolf Asso se na „prknech, která neznamenají nic“, jak se s oblibou v punkových kruzích říká, formují MidiLidi. S prvními tóny a obrazci zhasíná světlo v sále a publikum se mění v jednolitou tančící masu. Tóny i obrazce sladěné s řádícími performery u laptopů i s komorní atmosférou útulného sálu evokují v lidech prapodivné taneční kreace. Vrahu vládne kraf twerkovská elektronika. V sále stoupá teplota. Vře to. Po několika desítkách minut set kapely končí. Roztančená a lehce upocená těla posluchačů se nechtějí vrátit do normálu a volají po přídavku. Úspěšně. Dva songy navíc a konec. Na další den si MidiLidi jedou do Prahy převzít Českého lva – za hudbu k filmu Protektor.

 

DEN POTÉ

Den po koncertě se na místo činu vracím – v euforii ze zážitku, s ucházejícím pískáním v uších a lehkou kocovinou. Otevírám dveře a do nosu mě praští typicky pokoncertní zápach a „bordel“. S kamarády jdeme sesbírat odpadky, roztřídit je do košů, vytřít podlahu, prázdné láhve vrátit do beden, plné bedny prázdných láhví odnést z baru do skladu, vysypat popelníky a umýt nádobí. Kamarádi jsou s úklidem na řadě – na Vrahu funguje rotující systém. Já jsem příslib úklidu směnil včera za vstup na koncert. „I bez peněz se dá na Vraha vlézt,“ mám-li si pomoci pozměněným rčením. Peníze na Vrahu mají jinou hodnotu: jsou nezbytné na chod klubu, ale nejsou cílem. Proto člověk může směnit své dovednosti, znalosti, pracovní schopnosti i volný čas či chuť, aniž by byl nucen vytáhnout poloprázdnou peněženku. Realita je podle zkušeností lidí z Vraha ale taková, že lidé nejsou zvyklí na jinou než na čistě peněžní směnu. Ač se peněz nedostává, pořád jsou nejpohodlnější. Ke konci úklidu, když den se střídá s nocí, se do Vrahu postupně trousí členové kapely Uštkni na pravidelnou zkoušku. V Rožnově byla vždy hudba klíčovou součástí punkové kontrakultury. Osobitý styl s jedovatými, poetickými texty dokonce dostal vlastní název – rožnovská škola. „Do umývání nádobí mi hraje soukromý koncert,“ říkám si spokojeně a přemýšlím nad tím, že deset let Vraha uběhlo jako voda. „Jaktože koncerty na Garáži, které se v roce 2000 přelily do prostoru jménem Vrah, a vlastně celá alternativní kultura na Rožnovsku má tak silnou a trvalou stopu v porovnání s jepičím životem desítek jiných alternativních projektů, jež vznikly a záhy zanikly v Česku?,“ ptám se sám sebe. Na originální tváři a vytrvalosti se podepsaly zejména dva momenty – zkušenost s „bolševikem“ a povaha maloměsta.

 

„TEN, CO BĚŽÍ ZA TEBOU, JSI TY!“

Lidé, kteří tvoří kostru dnešního Vraha, přicházeli v roce 1989 do týnejdžrovského věku nebo v něm už byli. Pár jich už studovalo na vysoké škole. S minulým režimem si užili svoje. Martin Valášek začal pořádat první punkové koncerty již v druhé polovině osmdesátých let, od počátku let devadesátých spravuje nejstarší punkové vydavatelství Malárie. V rozhovoru pro punkový zin Hluboká Orba z roku 2006 vzpomíná na problémy s policií za svých studentských let v Brně: „My jsme dělali koncert, takový festival (Na Rockovů notečku, pozn. autora)… měl být oficiálně v domě kultury, který zakázali, protože zrovna ten víkend měl přijet do Brna Husák… Oni to brali jako že to je schválně na ten víkend, aby byla nějaká disidentská provokace… Z Prahy…(k nám jely) čtyři kapely, sehnaly si autobus, už byly na dálnici do Brna, tehdy mobily nebyly. Tak jsme … na tom kulturáku napsali, že festival se nekoná, že není povolen, a lidem, co jsme znali, jsme řekli, že koncert je přesunut do klubu. Samozřejmě, že jsme museli pozvat i ty tajné… lidi, co se pohybovali v undergroundu a o kterých se tak nějak vědělo, že bonzujou a když mu neřekneš, tak to je jasné, že on se tam dostane nějak jinak nebo že se vetře. Koncert probíhal celkem zdárně až do chvíle, kdy přijeli tajní…oni se ptali furt co a jak, sondovali… přijeli podruhé, zas něco… a pak potřetí už přijeli přímo s antonem a prostě to zrušili.“ Valášek byl spolu s dalšími dvěma organizátory vyhozen ze školy, na odvolání je ale po měsíci přijali zpět. Pro začínající rožnovské punkáče nebyl bolševik ničím lákavý, naopak. Punkem se jasně vymezili, zejména proti všudypřítomné ideologizaci každodenního života. Vůdčí postava tehdy se rodícího rožnovského punku Ondřej Pekárek to trefně glosuje slovy: „bolšán politicky angažoval i hajzlpapír“. Díky osobní zkušenosti s tím, kam až se může ideologie vetřít, se jedním z určujících rysů rožnovské scény stala nekompromisní kritika ideologií a zejména ideologizace punku. Navzdory tomu, že různé ideologie k mnoha punkovým proudům patřily, a to i v Česku. Slova na papíře, která tvoří ideologický systém, jsou bez chyb. Nikoli ale člověk, jemuž je vlastní nedokonalost a chyby. Zde leží hlavní rozpor mezi ideologií a člověkem. Paradox, na kterém ztroskotal minulý režim. Zůstat radikálně politický, kritický a přesto neideologický se „Vrahounům“ podařilo důrazem na vazbu slov a činů: „Nedokážeš-li se chovat a jednat s lidmi podle toho, co říkáš, což samozřejmě bolí, pak o tom raději nemluv.“ V návaznosti na vše prostupující bolševický systém udávání, který shrnul Egon Bondy (sám po jistou dobu spolupracovník tajné policie) slovy „obyvatelstvo je tradičně tak profízlované, že jeden udávaje druhého prostřednictvím třetího už udává sám sebe“, ani nepřekvapí, že lidé z Vraha považují za jednu z nejdůležitějších hodnot důvěru mezi lidmi, respektive to, „že člověku věříš, můžeš se otočit zády a on ti nevrazí kudlu do zad“. Kde a jestli vůbec se člověk narodí, to si nevybere, jak ale se svým životem naloží, záleží rozhodující měrou na něm. Kritickým se člověk nerodí, ale stává, a právě proto je život, bez nadsázky a patosu, nekonečným bojem – politickým činem, protože největším nepřítelem je člověk sám sobě. A proto by měl začít u sebe a pustit se do boje, jež nezná konce, jen smrt. I proto pojmenovala jedna z vrahovských kapel Výbor veřejného blaha desku „Vraha hledej v sobě“. I proto shrnuje Pekárek, frontman kapely Complicité Candide, základ političnosti života: „Nemá cenu v tomhle globalizovaným mumraji ukazovat prstem, když neudělám tolik, abych mohl říct: „Změnil jsem sebe, změnil jsem svět.“ Život není kalkul, ale hazard – bez záruk.

 

PUNKEM V MALOMĚSTĚ

Vytvářet alternativní prostor, kterým je pro rožnovskou scénu od roku 2000 klub Vrah, je na maloměstě jiné než v metropoli s její frustrující výhodou anonymity. Pekárek v Hluboké Orbě komentuje pozitivní stránku maloměsta ve vztahu k Vrahu: „Na malém městě to … lidi respektujou z jednoho prostého důvodu, že synáčci a dcerky těch, co to tady mají pod palcem [politická reprezentace a jiné mocenské struktury města, pozn. autora], tak sem chodí. Že je to tak propletená věc, že je to zajímavý pro spoustu lidí, i ty, co nejsou pankáči, protože to je polovina lidí, kteří poslouchají něco jiného nebo žijou úplně jiným způsobem. A právě tím, že se to město navzájem zná, včetně děcek, tak vzniká to, že i ty jejich rodiče se snaží obhájit jestli je to dobře nebo špatně. Je to natolik provázaná věc, že se to nedá jednoduše típnout. Ve velkým městě to je anonymní záležitost, kdy si tři úředníci řeknou, že tomu zatnou tipec a nic moc jim nestojí v cestě. A tady to nejde tak lehce… lhát tady na takovým dvorku nejde moc, prostě z tebe budou mít lidi akorát prdel, to bude jedinej výsledek.“ Vzájemná provázanost maloměsta zaháčkovala Vrah do složitého mezigeneračního spletence vztahů, v jehož rámci plní nezastupitelné místo: kazí místní mládež – a to včetně potomků lokálních elit, které tak byly nuceny minimálně o Vrahu přemýšlet a částečně tak zpochybnit vlastní lacinou představu „narko-pornoklubu“.

 

LYRIKA ROŽNOVA POD VRAHEM

Nádobí konečně domyto. Stopy po nakrmení všech tří kapel nenávratně skončily na dně koše se směsným obsahem a talíře jsou připravené pro další porci jídla i živé muziky, která s jídlem na dalším koncertě přijde. Vcházím jistým krokem z Vraha do tmy Rožnova. Myšlenky o bolševicích a maloměstu zdařile přebíjí chytlavé melodie a lyrické texty Uštkni, které si broukám celou cestu. Vrah stále zůstává na svobodě.

 


autor / Bob Kuřík VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Nikdy více Německo? / Bob Kuřík > NP č.451 > Téma čísla Pohled na radikální levičáky mávající americkými, sovětskými a izraelskými vlajkami je neobvyklý. Ale tady jsme v Německu – v zemi, která kvůli nacismu přišla podle leckoho o právo na existenci. číst dále Ocelové srdce otrávené / Bob Kuřík > NP č.358 > Téma čísla Říká se, že Ostravsko je kraj rázovitý. Hlasitá mluva, rychlá artikulace a „kratky zobak“ jsou vlastní i tamním podzemním vodám punkové a hardcoreové subkultury. „Ostrava je město, které zní ocelovým tónem. Mluví i hraje se tu krátce a rychle,“ říká třicetiletý punker Fido.   číst dále Boj o paměť / Bob Kuřík > NP č.348 > Referát V roce 1992 si svět připomněl pětisté výročí „objevení“ Ameriky. Oslavy se změnily v masové protesty indiánů, strhnuté busty konkvistadorů, demonstrace... A také transparent „Vítejte v historii“. V historii, jež sice trvá více než pět set let, ale psána jinak a samotnými indiány začala být až v sedmdesátých, respektive osmdesátých letech 20. století.   číst dále Co je vidět z ghetta / Bob Kuřík > NP č.416 > Dějiny přítomnosti Proč vzrostly počty uvězněných, přestože kriminalita neroste? Jak se stát přizpůsobuje volnému trhu? A mají vyspělé společnosti svůj vyspělý systém chudoby? Pro odpovědi na tyto otázky se sociolog Loïc Wacquant vypravil do boxerského ringu, ghetta i do vězení. číst dále Násilím proti diktatuře / Bob Kuřík > NP č.378 > Rozhovor Mohlo zabití jednoho tyrana osvobodit miliony? I na tuto otázku odpovídal třiaosmdesátiletý veterán hnutí odporu proti kubánskému diktátoru Batistovi a španělskému diktátoru Frankovi Octavio Alberola. Na jeho příběh jsme se zeptali na festivalu Mayday, který v Praze 1. května pořádali mladí antifašisté.   číst dále Optimální pozice na trhu / Bob Kuřík > NP č.363 > Dějiny přítomnosti Německem se na konci minulého roku přehnala velká vlna studentských protestů. Zaplavila na šest desítek univerzit. Místy to vzdáleně připomínalo šedesátá léta: tisíce studentů v ulicích, obsazené části univerzit a požadavky, které přesahovaly rámec vysokých škol. Odpor se ale roztříštil o Vánoce a odezněl.   číst dále Papoušek za litra: mizení guatemalské džungle / Bob Kuřík > NP č.360 > Dějiny přítomnosti Nelegální obchod s divokou zvěří se stal běžnou součástí posledních deštných pralesů na světě. Regulace, hlídky ani fakt, že se často jedná o vysoce ohrožené druhy, příliš nezabírají. „Musí klesnout poptávka v USA, v Evropě a v turistických destinacích,“ říká Julio Madrid z guatemalské ochranářské instituce CONAP. Peténská džungle v Guatemale mizí závratným tempem - stejně jako její fauna a flóra.   číst dále Mikročipy historie / Bob Kuřík > NP č.408 > Dějiny přítomnosti „Budeš dnes doma?“ volá mu kamarád. Zoran alias Zeka z Nového Sadu vyloudí rutinní úsměv. „Hahaha, velmi vtipné.“ Doma bude až do poloviny ledna. Musí. Je v domácím vězení za urážku kněze, pravoslavné církve, všech věřících Srbů i soudce, který ho odsoudil.   číst dále
celý archiv