NP č.349 > Téma číslaBublající nebo klidná hladinaTomáš Havlín

AČKOLI SE MÝTUS O CIZINCI JAKO POBÍRAČI DÁVEK TĚŠÍ VŠEOBECNÉ PŘÍZNI, NAMÍSTĚ JE SPÍŠ OBRAZ ZÁPADNÍCH ZEMÍ, JEJICHŽ BLAHOBYT STOJÍ NA PRÁCI PŘISTĚHOVALCŮ V NEJISTÉM PRÁVNÍM POSTAVENÍ. VZBOUŘÍ SE?

 

Potřebnost práce imigrantů v Evropě dokládají čísla. Například v Itálii cizinci oficiálně zajišťují deset procent hrubého domácího produktu a v Řecku zase každý den pomáhají „roztáčet kola trhu“ šesti a půl miliony eur. Nejlépe ovšem na neodmyslitelnost práce vykonávané cizinci ukazuje její všudypřítomnost. Každý ví, kdo pracuje na kasách v supermarketech, umývá talíře v restauracích nebo staví politicky marketované tunely. Dva příklady. Před rokem a půl se ve Velké Británii zjistilo, že nejvyšší státní zástupkyně lady Scottland si platí na domácí práce jistou Loloahi Tapui. Ta sice přijela z tichomořského království Tonga na studentské vízum, ale to už je dlouho, takže v Anglii nemá oficiálně co dělat. Skandál to byl o to větší, že prominentní labouristka dva roky předtím připravila zákon, který slibuje za zaměstnávání ilegálních imigrantů vysokou pokutu nebo přímo vězení. Ve Francii se zase před pár týdny vynořila na stránkách jednoho listu úklidová f irma z předměstí Paříže, která vedle čtyř a půl tisíc „normálních“ zaměstnanců dávala práci také šesti stovkám sans papiers. To vše s vědomím policie, která ale přimhouřila oko. Přeci jen jde o velký podnik a cizinci uklízejí i Sarkozyho Elysejský palác.

 

PARADOXY POLITIKY

Navzdory tomu, že systém je cizineckou prací prorostlý, v Evropě zřetelně přituhuje. Evropská unie sice uznala přínos imigrace, ale odmítá cizince dodatečně legalizovat. Místo toho razí koncept „cirkulární migrace“, který dělá z cizinců sezónní pracovníky, kteří přijdou, když trh zavolá a stejně tak rychle zmizí. Například Rakousko si před dvěma lety dočasně pozvalo dvacet tisíc cizinců – pomáhali se sklizní. Členské státy pak sice určují svůj přístup k cizincům z valné části samy, ale i tady je očividný příklon k regulaci a represi. Například ve zmíněné Itálii hrozí za ilegální přicestování až deset tisíc eur pokuty, jakákoli státní instituce ho musí bezpodmínečně hlásit policii a zaměstnávání těch, kdo nezákonně přijeli nebo se z různých důvodů propadli do ilegality až na místě, je trestné. To stojí na papíře. Na druhou stranu ovšem stát zjistil, že těžko může tato opatření důsledně vymáhat. Itálie totiž téměř kompletně privatizovala péči o děti, nemocné a seniory a 67 % práce v této oblasti dnes vykonávají právě cizinci. Zbavit se jich úplně by znamenalo zhroucení sociálního systému. Podobné je to v Londýně, který by se bez půl miliónu ilegálů zastavil. Tamní komunální politici už žádali amnestii pro ilegály s odůvodněním, že tím státní pokladna získá tři miliardy liber ročně, ale vláda zůstala hluchá: ministr pro imigraci Phil Woolas jen řekl, že by to příliš zvýšilo atraktivitu Albionu pro cizince. J

 

EDEN DEN BEZ NÁS

Rozporuplná pozice cizinců pak vede k jejich snadnému vykořisťování. To platí nejen v Evropě, ale i v Česku, kde se podle Pavla Čižinského z Poradny pro občanství vytváří poměry jak v 19. století. Imigranti jsou jednak vystaveni šikaně úřadů, které se je v důsledku ekonomické krize snaží všemi prostředky vystrnadit ze země, za druhé představují tu nejlevnější pracovní sílu, se kterou je vždy možné zamést. „Je běžné, že zaměstnavatel za odvedenou práci nezaplatí. Nic mu nehrozí – cizinci si stěžovat nemohou a mnohdy ani nemají kde,“ tvrdí právník. Ve světě se první vážné náznaky, že cizinci nebudou chtít snášet systém vykořisťování donekonečna, objevily před čtyřmi roky. Prvomájových demonstrací proti zpřísnění přistěhovaleckého zákona v USA se účastnily miliony cizinců. Uzavřely se obchody i restaurace a jen v Chicagu a Los Angeles demonstrovalo na tři čtvrtě milionu Hispánců. Z Ameriky si letos na začátku března pokusili vzít ponaučení ve Francii a v Itálii. Jeden den bez nás měl připomenout, jak je práce cizinců pro společnost nezbytná. V ulicích Neapole demonstrovalo 1. března dvacet čtyři tisíc lidí především afrického původu, v Brescii vstoupilo do stávky padesát podniků. V Paříži byly akce skromnější a před pařížskou radnicí přišly jen necelé tři tisíce lidí. To je na takové město málo. Ve srovnání s tím popisuje Čižinský situaci v Česku jako stav dezintegrace. Cizinci se kvůli neznalosti i pochopitelnému strachu z problémů do kolektivního prosazování zájmů nevrhají a snaží se přežít v daných podmínkách. Podíl na tom možná nesou neziskové organizace, které směřovaly svou pozornost v minulých letech především na žadatele o azyl a pracovní migrace zůstávala mimo jejich optiku. A podstatný je i „zájem“ veřejnosti, která vidí skříň, z níž vypadne odstrašující kostlivec, všude jinde, jen ne ve vykořisťování cizinecké práce. I zde se však začíná něco měnit. „Založili jsme skupinu, složenou z lidí z neziskovek i mimo ně. Chceme organizovat i veřejné akce,“ říká Thu Ha, 27letá Vietnamka, která už sedmnáct let žije v Praze. Jeden den bez nás tak možná v budoucnu nemine ani Česko, na to si ovšem bude třeba počkat.

 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv