NP č.332 > FejetonHoši, děkujem!Jan Stern

Občané, miluji české politiky. Už dlouho a všechny. Svěřuji se s tímto zatížením s veškerým rizikem. Povšiml jsem si totiž, že lidé v této zemi jsou k těm skvostným mužům a ženám nějak negativně naladěni, každý jejich dobře myšlený krok překroutí, každou dobrou zprávu ve svém škarohlídství ihned přetaví ve skandál.

 

Tak třeba ta nešťastná fotografie bývalého premiéra Topolánka, na níž je zachycen ve vile italského premiéra Berlusconiho nahý a takříkajíc tedy celkem vzato ztopořený. Jakmile tento jeho snímek osvěžil český veřejný prostor a podráždil vyprahlé libido českých žen, slyšel jsem všelijaké nechutné poznámky a různé opatrnické, vyhýbavé obhajoby a přitom já, skalní fanoušek českých politiků jsem ihned věděl, že tak kultivovaný a vzdělaný muž, jakým je náš Mirek, by se nenechal nachytat při nějaké orgii. Bylo mi okamžitě jasné, že to vše má hlubší podtext, že jde o sofistikovanou politickou message, o mnohovrstevný vytříbený politický žert. Mě, skalnímu, bylo okamžitě jasné, že svým nainstalováním do jakoby choulostivé pozice Mirda sarkasticky polemizuje s výrokem manželky Jiřího Paroubka, že na muži je nejvíce sexy mozek. Jak to, že tyto drobné významové nuance vnímám jen já? Anebo vemte kauzu Brožová. Jiří Paroubek protlačil do čela severočeské kandidátky blonďatou hvězdu pražských VIP večírků Kateřinu Brožovou, která se takříkajíc tedy celkem vzato zabezpečila rozvodem. To je přeci geniální salónní žert Jirky Paroubka! Mě to bylo jasné ihned, jakmile jsem to slyšel. Ne tak mým spoluobčanům. Ti se uchýlili k úsměškům a impertinencím. A přitom je to jasné: blonďatá dáma je poťouchlým vzkazem Jirky svému konkurentovi z KSČM Vojtovi Filipovi: Vy máte svou sexy blondýnu Brožovou-Polednovou? My budeme mít svou vlastní Brožovou! Takhle se zkrátka mezi vznešenými ironiky žertuje, k tomu je třeba dorůst, vážení. Jenže kdo z tupých českých publicistů tento podtextový surreálný vtip ocenil? Kdo ho vůbec pochopil? Co můžete čekat od české malosti... Co mě ale už opravdu pohněvalo, když byla naprosto nepochopena místopředsedkyně Zelených Kateřina Jacques poté, co v pořadu Uvolněte se, prosím předstírala, že neví, co je to biomasa. Nepřejícníci si hned zamnuli ruce, posměváčci hned vyrazili na zteč, ale já si doslova vychutnal ten rafinovaný politický žertík. Dobře jsem totiž chápal, co v tajné řeči politických zasvěcenců vlastně značila ona ostentativní „neznalost“ biomasy. Pochopitelně jediné – nesmlouvavý vzkaz Paroubkově ČSSD: „Pohrdáme vaší tupou voličskou masou, jež ukájí jen své biologické pudy, nikdy se nesnížíme k jejímu oslovování!“ Však se také v Liďáku hned chytli za nos, dobře pochopili tu šifru, a právě proto přeci Jirka Paroubek přišel na dnes již proslulý vajíčkový dýchánek na Andělu v námořnickém tričku. Vůbec nešlo o obavu ze znečištěného obleku, ale o jasný return po Kaččině prohozu: „Nejsem žádný prvorepublikový kasař, aby mě rozrušila kdejaká káča, kapitán Silver má zálusk na jiné poklady“ – to byla samozřejmě latentní zpráva, která běžela pod rozlišovací schopností českých publicistů. V našem fanclubu o tom alespoň panuje jistota a brzy možná i prosperita. Tudle zase fanclubáky podebrala jiná prázdná sláma mlácená na titulních stránkách. Ledva jeden ze špičkových plejerů dreamteamu české politiky usedl do předsednického křesla KDU-ČSL, už mávaly novinářské hyeny svojí aférkou: prý že není úplně košér, když se předseda lidovců soudí s katolickou charitou o nemovitosti, které by charita ráda využila k bohulibým účelům. Věru seděl jsem dlouho s hlavou v dlaních, nešťastný z té prázdnoty českého pisálka. Cožpak je to opravdu tak těžké pochopit? Vždyť právě tento krok je od Cyrila Svobody ohromujícím symbolem. Ne, já to řeknu bez okolků: je to misie! Úporná a velkodušná. Svým soudním sporem Svoboda katolickým chariťákům přeci takříkajíc tedy celkem vzato připomíná verš Matoušova evangelia „jdi, prodej svůj statek, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi“. Úplně slyším, jak k tomu český prosťáček rýpavě podotýká: „A cožpak je Cyril Svoboda tak chudý, aby se na něj ten veršíček vztahoval?“ Ach jo. Samozřejmě, že není chudý, je to opět symbol, český burane! Přesněji, je to burcující metaforická zvěst: „Svoboda je v naší zemi stále ještě příliš vetchá a slabá, posilněme ji, ba vyfutrujme ji, bratři!“ Kvůli tomu se člověk takového formátu vláčí po soudech. Jak vůbec může někdo věřit v něco jiného. Pravda, jsou i politici méně rafinovaní a jaksi průhlednější, snad kvůlivá rodové dispozici. Proto, když tuhle Karel Schwarzenberg použil obratu „bývalý Ondřej Liška“, muselo být i těm jednodušším z nás jasné, že tím naznačuje odcizení zelených své vlastní podstatě. Ale i za to málo jsme my, skalní fanclubáci českých politiků, vděčni. A celýmu mančaftu můžeme s hrdostí zaskandovat: Hoši, děkujem!

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

My jsme všichni ho-ho / Jan Stern > NP č.459 > Fejeton Občas člověka pronásledují určité nutkavé představy. Člověka běžného (homo ordinaris) třeba představa, že má rozepnutý poklopec, i když nemá. Velké škody při tom nevznikají, krom toho, že si trochu unavíte ruku neustálým ohmatáváním rozkroku. Člověk hollywoodský (homo hollywoodiensis, slangově někdy též ho-ho) má nutkavé představy stejně jako člověk běžný, leč liší se tím, že mu tyto představy přinášejí nikoli malé škody, ale velké zisky. číst dále Háčkaři / Jan Stern > NP č.492 > Fejeton Češi dali světu spoustu důležitých, užitečných, ba revolučních věcí. Nohejbal, Ďáblovu bibli napsanou za jednu noc, remosku, lehký tank vzor 38, počítačovou hru Mafia, spodně kvašené pivo, semtex, Švejka, becherovku, velmi elegantní tramvaj Tatra T3 s oblými bruselskými tvary, pražského krysaříka, kostkový cukr, reformaci, pomlčkovou válku, nejdražší halu na světě, nejdražší tunel na světě, českou uličku a všechny Kaplického nepostavené stavby. číst dále Singl drama / Jan Stern > NP č.456 > Fejeton Kdybych byl Američan a psal o životě třicátníků, co jsou singl, budu mít jednou týdně sloupek v New York Times, za který si po třech letech pořídím vilu v Malibu. číst dále Peklie, peklíčko / Jan Stern > NP č.458 > Fejeton Já jako fejetonista nejsem k ničemu zavázán. Na rozdíl od svých kolegů nejsem povinen zaznamenávat podstatné rysy epochy. Když chci, můžu psát klidně o beďarech. A můj pravidelný čtenář ví, že chci nezřídka. Leč občas se v epoše utrhne cosi tak podstatného, občas mineme tak epochální civilizační milník, že mi to nedá a začnu se hnípat v něm, namísto v pupíncích. A dnes je právě ta chvíle. Nemohu totiž nezaznamenat, že do našeho světa sestoupilo takřečené selfie, neboli selfíčko. číst dále
celý archiv