Právě k nim se odkazovala veškerá zahraniční média, která informovala o aktuálním dění v klíčový den, sobotu 20. června. Nic jiného jim ani nezbylo. Íránští představitelé dali jasně najevo, že nestojí o jakékoliv mimovládní zdroje informací. Nefungovaly telefonní linky, vláda blokovala internet. Zahraničním novinářům bylo znemožněno sledovat dění v ulicích. Jsou tu však ještě oficiální zprávy, které například týž den hovořily o tom, jak se do ulic vrátil klid a policii se podařilo nastolit pořádek. Videa anonymních svědků mluvila jinak. Snímky se stovkami demonstrujících, záběry zbitých, postřelených i mrtvých svědčí o skutečnosti, že se režim rozhodl tvrdě zatočit s nespokojenou veřejností a žádné svědky nepotřeboval. Ti, kteří vyšli do ulic, studenti a střední třída, mají přístup k technologiím a našli cestu, jak dát o sobě vědět. Sama videa a fotografie v sobě skrývají obrovský emocionální náboj a sílu, slyšíme vzrušené hlasy, výkřiky, vidíme krev. Jsou autentickou obžalobou krutých praktik, vyvolávají však také nelehké otázky. Co si myslí ti, kteří nemají přístup k technologiím, nevlastní počítač či mobilní telefon s fotoaparátem? Jaký je postoj těch, kteří se „nevešli“ do záběru? Komu dali svůj hlas? V této informační válce jde právě o jejich mlčení.
