NP č.328 > Téma číslaBída v dětském patřeTomáš Havlín

Děti jsou společnosti svaté, alespoň teoreticky. Vládnou ale jen do chvíle, než opustí domov a vstoupí do veřejného prostoru. špinavé ulice plné aut z nich dělají vyhnance ve vlastním království. A nezachrání to ani dětská hřiště.

„Jak se tady pak má člověk vejít?“ ptá se brněnský kavárník Martin Roztočil. Pne se na špičkách a s imaginárním tácem v rukách se pokouší protáhnout v prostoru mezi stolky kolem imaginárního kočárku, který mu přehrazuje cestu. Nejde to. „Matky s dětmi sem nepatří, ať chodí jinam,“ vysvětluje, proč si dal na dveře piktogram přeškrtnutého kočárku. Sám má dvě děti, ale ty už jsou odrostlejší. Když přijdou do kavárny, sednou si, usrkávají brčkem džus a ani nedutají. Roztočil vysvětluje averzi k dětem obvyklou rétorickou směsí na téma slušnosti a nepřizpůsobivosti: jedno dítě se chová slušně, ale devět z deseti jsou nevychovanci. To si pak začnete v tramvaji hlídat tašku, taky vás mohou pokousat. Nejsem rasista, ale…Ztrácím přehled, jestli se mluví o Romech, dětech nebo volně pobíhajících psech. Existuje podnik, kam smí romské dítě se psem?

Zákaz kočárků přinesl Roztočilově kavárně nové zákazníky. Lidi, kteří si nezvykli na přítomnost dětí na veřejnosti a považují ji stále za něco nenormálního, co do „pánského klubu“ nepatří. Přesto jde o ojedinělý konzervativní retroskanzen. Nejen restaurace a kavárny se totiž učí vstřícnosti. Nemusí nabízet rovnou dětský koutek, ale židličku pro děti už má kdekdo a obvykle se najdou také pastelky nebo nějaká společenská hra. „Situace se za posledních dvacet let hodně zlepšila. Tehdy bylo skoro nemožné chodit s dětmi třeba do galerie a i kojit na veřejnosti bylo nenormální,“ vzpomíná prezidentka Sítě mateřských center Rut Kolínská. Ve srovnání s tím jsou dnes veřejné prostory pro matky s dětmi o dost přístupnější a dříve obvyklý přeškrtnutý kočárek se stává druhem na vymření.

 

ZÁBAVA S TETRAPAKEM

To ale neznamená, že se děti mohou volně pohybovat všude a prostředí je k nim přátelské. Aby aktivisté pojmenovali problémy, se kterými se děti ve veřejném prostoru stále setkávají, mluví někdy o „dětském patře“. Na mysli přitom mají způsob, jakým byste uviděli svět, kdybyste měřili metr dvacet. Co se děje vysoko nad touto hladinou, nemá pro děti zásadní význam. Nestudují výlohy a billboardy, rozhoduje to, co je na jejich úrovni a na dosah ruky. A co se často nachází pod rozlišovací schopností architektů a plánovačů.

Výsledný obraz není zrovna útěšný. Podle Kolínské doplácí dětské patro zejména na prostou lidskou nedbalost a bezohlednost. Lidé v klidu odhazují věci na zem, aniž by si kolikrát uvědomili, že ho tak zaplňují odpadky. V lepším případě obaly a nedopalky, v horším nebezpečnými střepy nebo injekčními stříkačkami. „Kapitolou sami o sobě jsou pejskaři. Po svých miláčcích, kterých si váží nad zlato, nejsou často ochotni uklízet,“ tvrdí Kolínská a poukazuje na výzkum, který si její sdružení udělalo mezi matkami. Nečistota v něm stojí na prvním místě seznamu věcí, které dětem komplikují venkovní pobyt.

Špína ale představuje obtíž spíš pro rodiče. Pro děti, které mají odpadky za vítané zpestření, je podstatnější, že zejména městský pseudoprostor na ně vůbec nemyslel. Rodiče už své ratolesti mnohdy raději nepouštějí ven, aby nepadly za oběť přebujelé automobilové dopravě. Děti zůstávají doma, ale o mnoho tím nepřicházejí, protože v ulicích designovaných podle hesla „nakupuj nebo jeď dál“ chybí cokoli, co by si mohly osvojit nebo přetvořit. Venkovní prostor jim neposkytuje materiál pro aktivitu a představivost, a tak není divu, že v tomto chudém, nudném a navíc nebezpečném dětském patře vezmou zavděk i odhozeným tetrapakem.

Změna je přitom možná a dá se začít od maličkostí. Dobrý příklad nabízí třeba mateřské centrum v Táboře, které před několika lety uspořádalo výstavu Cesty malých chodců a následně prosadilo ozvláštnění chodníků. „Do pásů s žulovou mozaikou byly vloženy kamenné žulové desky většího formátu tak, aby vytvářely klikatou cestu, kterou dospělý chodec vnímá jako dekor, ale dětem poskytuje prostor pro jejich fantazii. Pro někoho to mohou být třeba kameny ve vodě, které je možno přeskakovat, pro jiného cesta z bludiště,“ vysvětluje Kateřina Bláhová z místního mateřského centra. Dětské patro se tak dá obohatit celkem jednoduše. Chce to jen trochu pozornosti k obyvatelům suterénu.

 

DOSPĚLÁ HŘIŠTĚ

Špína a nepřízeň, kterým jsou děti vystaveny ve veřejném prostoru, vedou k jejich vytlačování do přesně vyhrazených míst. Urbanisté tomu říkají funkční dělení prostoru. Každá věc (a tedy i dětská hra) v něm má své místo a proluky mezi jednotlivými body představují pouze únavné intermezzo, které je třeba co nejrychleji překonat. Plavat se chodí do akvaparku, za zábavou do multiplexu a děti? Dětský prostor, to je stále především prostor dětského hřiště.

I kdybychom ale přistoupili na to, že dítě se nemá cítit dobře všude, ale aspoň někde, vyjde nám, že prostorově segregované „oázy“ pro děti trpí těmi stejnými nedostatky jako širší prostor města. Průzkum, který si Síť mateřských center udělala před dvěma lety, ukázal, že dětská hřiště v České republice jsou v žalostném stavu. „Monitorovali jsme více než sto hřišť, pouze k deseti z nich nebyly žádné výhrady,“ vzpomíná Kolínská. Rodiče si opět stěžovali na nepořádek, rozbité lavičky, chybějící oplocení nebo neudržované herní prvky.

Stejně jako v případě městského prostoru je ale zásadnější, že hřiště neodpovídají ani tak dětským potřebám, jako spíš představám, které si o potřebách dětí utvořili dospělí. Hřiště za miliony pro certifikované firmy se tak zaplňují unifikovanými hračkami, které svou doslovností, definitivností a jednoznačným užitím nenechávají žádný prostor pro fantazii. Koneckonců, kdo si pokusí připomenout nejvýraznější vzpomínky na dětství, nejspíš nazná, že nejlepší hřiště bylo všude jinde než tam, kde je hřiště oplocené a oficiální. Jakékoli křoví, skrýš nebo oprýskaná zídka naplní obrazotvornost dítěte spolehlivěji než pár ohnutých železných trubek, i kdyby měly být vytvarované do podoby středověkého hradu.

 

NE PRO DĚTI, ALE S DĚTMI

Pokud existuje způsob, jak vytvářet prostředí pro děti, pak se neobejde bez zapojení jich samotných. Podle architekta Karla Havliše z brněnské VUT se podobné pokusy v Česku v minulosti vyskytly, ale byly typické spíš pro státem podporovanou hromadnou výstavbu. „Například když Kurt Gebauer vytvářel v 80. letech umělou krajinu na sídlišti v Ostravě- Fifejdách, pokoušel se do ní zapojit prvky, které by vyhovovaly těm nejmenším i už odrostlejším dětem,“ říká Havliš s tím, že plán se měl opírat o komunikaci s místními obyvateli. „Myslím si, že vůle tehdy existovala, ale znalost dětských potřeb nebyla zrovna vysoká,“ dodává.

Dnes se zapojení komunity objevuje spíše zřídka a pokud k němu vůbec dojde, mají místní jen poradní hlas. Příkladem může jít třeba projekt Plácky, který připravil brněnský magistrát ve spojení s antropology z Masarykovy univerzity. „Naši studenti chodili během semestru do sociálně vyloučené lokality známé jako brněnský Bronx a mluvili s dětmi i staršími obyvateli. Na základě toho jsme vytipovali několik míst i podobu prostoru pro děti, který ve čtvrti zatím chybí,“ říká Irena Kašparová z fakulty sociálních studií. Magistrát už si z nabízených variant vybral. „Máme tři místa, teď jsme zažádali o peníze z Evropské unie,“ tvrdí zastupitelka za Stranu zelených Kateřina Dubská.

Ideální by ale bylo, aby se zejména děti mohly podílet nejen na určení místa, ale také na jeho podobě – aby ho mohly nejen konzumovat, ale především tvořit. Tato možnost je nyní okleštěná. Kvůli přísným normám, na které tlačí i stavební lobby, třeba není dost dobře možné, aby dětská hřiště svépomocí vytvářeli rodiče společně se svými potomky, pokud se nejedná o soukromý pozemek. Například obyvatelé jihočeských Borovan už před pár lety zjistili, že kvůli přísným vyhláškám nejsou schopni ani oprávněni postavit hřiště, které by odpovídalo všem bezpečnostním parametrům.

 

KDYŽ VAŠE DÍTĚ POSTAVÍ LOĎ

V legislativní zdi ovšem zeje skulina, která by aspoň částečně mohla odkrývat vchod do dětské zahrady. Připouští totiž existenci takzvaných „hřišť plných dobrodružství“, která mají volnější režim. Na západ od nás se jedná o zaběhaný model, stačí se podívat do Německa nebo Rakouska, a rozdíl oproti běžným hřištím je znát na první pohled. Děti jen nekorzují mezi připravenými atrakcemi, ale naopak si je samy staví. Vzít a použít mohou cokoli, co se jim dostane pod ruku. Výsledky někdy připomínají organicky rostoucí města třetího světa. Domky slepené ze všeho, co je k mání, bunkry, atypické lavičky nebo dokonce dřevěné lodě.

V Česku zatím dobrodružná hřiště nezdomácněla, což je chyba. Volnost je na nich sice vykoupená stálým dohledem pedagoga, ale dětská kreativita dostává zelenou. Pokud bychom navíc chtěli být optimisté, mohli bychom si myslet, že svěřit dětem vládu nad vlastním prostředím může být první krok k tomu, nechat je překročit rezervace hřišť a vepsat se do širšího prostoru města. (Pouze) zahraniční projekty, jako je přestavba nábřeží v německém Lipsku, dokazují, že dát dětem slovo nevede k žádné katastrofě. Naopak, jak ukázal další projekt s dětskou účastí – stavba italského příměstského bydlení Coriandoline – děti mohou mít leckdy rozumnější představy než dospělí, plnící si v izolovaných satelitech sen o rodinném bydlení.


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Dětství jako výcvikový tábor / Zuzana Brodilová > NP č.328 > Téma čísla Cos to zase udělal? Nešahej na to! A to se nemáš co učit? Přemýšlej konečně o sobě... Konverzace rodič - dítě. Možná nespokojený rodič a nesnesitelný výrostek, co potřebuje usměrnit. možná ale taky rodič, jehož nespokojenost je prostě k nesnesení a hlavně s koncem v nedohlednu. číst dále Hudební průmysl (znovu) na rozcestí / Karel Veselý > NP č.328 > Referát Málokdo asi bude souhlasit s názorem, že hudba je jen zboží. a přesto si kupujeme cdčka nebo mp3 na internetu a platíme peníze, ze kterých hudebníci uvidí jen minimum. vítejte do světa hudebního průmyslu. číst dále Různé odstíny melancholie / Dominika Prejdová > NP č.328 > Kultura | Film Klasik světové kinematografie Clint Eastwood se po nedávno uvedené výměně vrací znovu v plné formě s komediálním dramatem Gran Torino. Nejenže film režíroval, ale hraje v něm tentokrát i hlavní roli. A může si ho připsat ke svým nejpozoruhodnějším snímkům. číst dále Bezpečný život (pro přizpůsobivé) / Tomáš Havlín > NP č.328 > Pošli to dál Když byl před časem v maďarské vesnici Tatárszentgyörgy zastřelen romský otec s pětiletým synem na útěku z hořícího domu, zdálo se, že podobná zvěrstva zůstanou vyhrazena místům, kde se „západ“ objímá s Balkánem a české bory budou poklidně šumět dál. Pak ale, doprovázeny výkřikem „Cikáni, vyhoříte!“, prolétly oknem domu ve Vítkově na Opavsku čtyři zápalné láhve a nechaly za sebou tři zraněné. Nejhůř dopadla dvouletá Natálie, která v době uzávěrky bojovala v nemocnici o život s popáleninami na osmdesáti procentech těla. číst dále

Nejčtenější články autora

Děti, které nepláčou / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.381 > Téma čísla Se světově uznávaným odborníkem na problematiku pěstounské péče Chrisem Gardinerem o pěstounství, zranitelnosti nejslabších i současných nepokojích ve Velké Británii...   číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále Jing a jang, vole / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.462 > Rozhovor DJ, středoškolský učitel a multiaktivista Jan Němec alias Raveboy se v posledních letech stal tváří řady různých iniciativ. O Czechteku, Miladě, osobním tréninku a kulturní agresi… číst dále Zapomeňte na rok 1968 - S Danielem Cohn-Benditem o minulosti, evropských vyhlídkách a českých zelených / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.329 > Rozhovor Během studentských bouří ve francii v roce 1968 si Daniel Cohn-Bendit vysloužil přezdívku „Rudý Danny“. Od té doby ale uplynulo moře času a dnes sedí v evropském parlamentu za zelené. Přivolává ekologickou revoluci a obává se, aby lidé v časech krize Nespadli do náruče ultrapravice.    číst dále
celý archiv