NP č.328 > Kultura | FilmRůzné odstíny melancholieDominika Prejdová

Klasik světové kinematografie Clint Eastwood se po nedávno uvedené výměně vrací znovu v plné formě s komediálním dramatem Gran Torino. Nejenže film režíroval, ale hraje v něm tentokrát i hlavní roli. A může si ho připsat ke svým nejpozoruhodnějším snímkům.

Možná to od Eastwooda po Million Dollar Baby, Tajemné řece nebo Vlajkách našich otců nebudete čekat, ale na filmu se budete především skvěle bavit. Eastwood hraje veterána korejské války a bývalého dělníka továrny Ford v důchodu. Jeho zahořklý Walt je mrzout, trochu rasista, stará škola, katolík kvůli ženě, který příliš nekomunikuje se svými syny ani vnoučaty. Po smrti ženy tráví dny postupným pitím piv na verandě svého domu a pozorováním okolního světa, ale když přijde na jeho trávník nebo zásady, je pořád schopen rychlé akce. Není příliš rád, že se do sousedního domu přistěhuje hmongská rodina původem z jižní Asie. Ale právě přibližování se k ní, a zvláště jeho vztah s dospívajícím Thaem, je jádrem snímku.

KOMEDIE V ŠEDÝCH TÓNECH

Film je pozoruhodný už svým žánrovým vymezením, odvíjí se vlastně jako čirá komedie, která těží z konfrontace tvrďáckého, politicky nekorektního Walta se světem, který se dostal už někam dál, než ho znal. Pod tím se ale neustále ozývá spodní proud smutku, hluboké melancholie. Odkrývání, z čeho pramení, je pak nenápadnou hnací silou filmu. Odkazuje k ní nasnímání filmu v monotónních chladných tónech, které zobrazují prostředí Detroitu jako by Waltovým pohledem, jemně použitá hudba s nádechem smutku, zachycení rituálů všednodennosti stáří, jednotlivých gest, které film nijak neakcentuje, ale zachycuje je v jejich čase. Film tak má rozpětí od komedie k dramatu a tragédii, jež svébytně, nemechanicky spojuje v jeden celek. Stejně tak si pořád udržuje rovnováhu mezi konkrétním lidským příběhem v současné multikulturní Americe, a tím, jak film zároveň dosahuje neustále mimo sebe, k širšímu lidskému údělu.

NAUČENÍ ZESTÁRLÉHO DRSŇÁKA

Eastwood tu navazuje na své předchozí filmy. Jako v Million Dollar Baby tematizuje motiv adoptivního rodičovství, které vzniká teprve přijatou odpovědností a konkrétními nesamozřejmými činy. Proti jinak konzervativnímu duchu jeho filmů jde v Grand Torinu motiv sebezpytování vlastní metody a pohledu na svět. Film lze číst jako svého druhu epitaf neohroženým hrdinům, jimiž Eastwood proslul v rané herecké kariéře. I Walta charakterizují činy a důvěra v ně, ale zároveň si je vědom už jejich limitů a současně jejich nezvratnosti. Tak je popsána i jeho válečná zkušenost. Není tím, z čeho se v závěru vyzpovídá, jak divák možná očekává. Věci, které se staly, nejdou odestát, a není z nich žádné poučení, zmoudření, jedna správná interpretace. To je nakonec i to jediné, co může předat dál, jeho skutečné dědictví. Vědomí, že každý čin je nenapravitelný. Kouzlo filmu je v tom, jak možná banálnímu sdělení dává pozoruhodnou sílu a váhu, obdařuje ho veškerým emocionálním i racionálním prožitkem. Film tak vlastně dává znovu hodnotu a význam drobným činům, právě směrem k druhému člověku, a vytváří jasný odstup od těch, jež směřují k velkým kontextovým činům, k historii, za rámec individuálního světa. V tom se film spojuje se svým tématem rodičovství skrze činy, vytváří tak jasnou opozici individuality vůči společnosti. Čin ve válce je pro Walta jen břímě, i když společensky za něj dostal největší uznání. A zatímco historie se jen opakuje, v životě má člověk větší šanci se svými činy svobodně naložit. V tom Eastwood reviduje své předchozí, ryze konzervativní filmy. Zúčtování, v němž je, přes všechnu melancholii s ním spojenou, velká naděje.


autor / Dominika Prejdová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Hudební průmysl (znovu) na rozcestí / Karel Veselý > NP č.328 > Referát Málokdo asi bude souhlasit s názorem, že hudba je jen zboží. a přesto si kupujeme cdčka nebo mp3 na internetu a platíme peníze, ze kterých hudebníci uvidí jen minimum. vítejte do světa hudebního průmyslu. číst dále Bída v dětském patře / Tomáš Havlín > NP č.328 > Téma čísla Děti jsou společnosti svaté, alespoň teoreticky. Vládnou ale jen do chvíle, než opustí domov a vstoupí do veřejného prostoru. špinavé ulice plné aut z nich dělají vyhnance ve vlastním království. A nezachrání to ani dětská hřiště. číst dále Věčný Čech / Jan Stern > NP č.328 > Fejeton Milí východoevropané, možná si vzpomenete, že nedávno navštívil Prahu sám nejvyšší, tedy americký prezident. Asi si řeknete: „Ježiš, co to sem tahá? Vždyť už je to hezky dávno, to jde teda s křížkem po funuse.“ Ale pomalu s tím unuděným vzdycháním, které slyším až sem. Považte, jak by asi dopadli autoři bible, kdyby jejich spoluobčané na zprávy o návštěvě nejvyššího reagovali takovýmhle kňouráním, že „už je to dávno“. Považte, jak by asi dopadl sám Ježíš, kdyby po zmrtvýchvstání pořád někdo remcal a trousil cosi o „křížku po funuse“. Takhle to nejde. číst dále Bezpečný život (pro přizpůsobivé) / Tomáš Havlín > NP č.328 > Pošli to dál Když byl před časem v maďarské vesnici Tatárszentgyörgy zastřelen romský otec s pětiletým synem na útěku z hořícího domu, zdálo se, že podobná zvěrstva zůstanou vyhrazena místům, kde se „západ“ objímá s Balkánem a české bory budou poklidně šumět dál. Pak ale, doprovázeny výkřikem „Cikáni, vyhoříte!“, prolétly oknem domu ve Vítkově na Opavsku čtyři zápalné láhve a nechaly za sebou tři zraněné. Nejhůř dopadla dvouletá Natálie, která v době uzávěrky bojovala v nemocnici o život s popáleninami na osmdesáti procentech těla. číst dále