NP č.328 > ReferátHudební průmysl (znovu) na rozcestíKarel Veselý

Málokdo asi bude souhlasit s názorem, že hudba je jen zboží. a přesto si kupujeme cdčka nebo mp3 na internetu a platíme peníze, ze kterých hudebníci uvidí jen minimum. vítejte do světa hudebního průmyslu.

Hudbu jsem si začal kupovat od okamžiku, kdy jsem dostal svoje první kapesné. Na začátku devadesátých let to byly vinyly, které jsem si přehrával na gramofonu svých rodičů. Když jsem dostal walkman, přešel jsem na magnetofonové kazety. Teď se na ně práší nahoře na skříni, ve které mám v poličkách poskládané CD nosiče. Dnes si některé z nich občas vezmu do auta, kde ještě nemám MP3 přehrávač. Jinak už ale poslouchám hudbu vesměs jen z počítače a kamenný obchod, kam jsem chodil hudbu nakupovat, nedávno zavřeli. Za necelých dvacet let jsem vystřídal čtyři hudební formáty a se mnou miliony dalších hudebních fanoušků. Hudební průmysl za tu dobu prošel dramatickými změnami, které ho dostaly na okraj propasti.

 

OD EDISONOVÝCH KOTOUČŮ K MP3

Historie hudebního průmyslu je úzce spojená s technologickými inovacemi. Všechno začalo v roce 1877, kdy Thomas Edison vynalezl fonograf. Slavný vynálezce i všichni, kteří od něho kopírovali (včetně autora gramofonu Emile Berlinera), vyvíjeli své přístroje tak, aby se na nich dal zvuk hlavně zaznamenávat. Mělo se za to, že brzy nahradí stenografy u soudu nebo v kancelářích, ale byl o ně minimální zájem. Už se zdálo, že Edison a spol. se ocitli ve slepé uličce, když v tom přišel zázrak. Gramofony na mince přehrávající v obchodních pasážích populární šlágry – neboli předchůdci pozdějších jukeboxů – si získaly takovou popularitu, až to přesvědčilo vynálezce, že stojí za to vytvořit jejich domácí verzi. Na konci století se začaly prodávat jejich levné verze a samozřejmě také první desky z tvrdé gumy, které brzy nahradily maličko neohrabané Edisonovy kotouče. Trh s nimi ovládly tři firmy soupeřící také na poli gramofonů - Victor, Edison a Columbia (poslední dvě jmenované vytvořily v Evropě spojenectví pod hlavičkou HMV).

 

Byl to fenomenální úspěch. V roce 1900 se jen v USA prodaly tři miliony desek a gramofony šly na dračku. Během prvních dvou dekád nového století vzniklo sto padesát společností, které produkovaly a vyráběly desky. První zlatou éru ale měl utnout nástup rádia. Rozšíření rozhlasového vysílání po roce 1922 způsobilo hudebnímu průmyslu první vážné problémy. Proč si kupovat desky, když si oblíbenou písničku můžu poslechnout v rádiu? Gramofonové firmy reagovali novinkami (tzv. elektronické desky s lepším záznamem, gramofony kombinované s rádiem, atd.), ale pokles zastavit nedokázaly. Fonografická pobočka Edisonovy firmy zbankrotovala v roce 1929, další dvě výše zmíněné firmy byly koupeny většími korporacemi. Oživení průmyslu přinesl až zvukový film, který v začátcích používal desky místo zvukové stopy a také zakázky americké armády, která nahrávky posílala na rozptýlení svým vojákům na bojiště 2. světové války.

 

Poválečná prosperita přinesla velký boom. V roce 1948 začala firma Victor lisovat nové disky přehrávané rychlostí 45 otáček za minutu, skutečnou revoluci ale způsobily ty s rychlostí 33 1/2, na které se vešlo až 26 minut záznamu na každou stranu. Zatímco v padesátých letech hudební průmysl táhly tehdy mimořádně módní hi-fi zařízení a stereofonní inovace, s nástupem rock‘n‘rollu se hudba stala součástí životního stylu mladých. V šesté dekádě se prodej desek zdvojnásobil a jen v USA se v roce 1970 prodalo 1,2 miliardy desek. (V roce 2005 to byla jen zhruba čtvrtina.) Kromě největších firem jako byly RCA-Victor, Columbia či britská EMI (pokračovatel HMV) se dařilo i malým značkám, jako Capitol, Atlantic, Elektra či Motown, kterou doslova na koleně vybudoval do podoby továrny na soulové hity Berry Gordy.

 

REVOLUCE NEZÁVISLÝCH

Všechny úspěšné firmy ale nakonec skončily jako Motown - v náručí velkých společností. Hudební pobočky velkých nadnárodních společností se na začátku osmdesátých let ujaly vlády nad populární hudbou a zdálo se, že je už nemůže nic zastavit. V podzemí ale už zuřila revoluce, která zužitkovala energii punkového hnutí. V roce 1978 vznikl triumvirát důležitých nezávislých labelů - Rough Trade a Factory Records v Británii a na druhé straně oceánu SST Records. Operovaly v okrajových hudebních žánrech s vlastními distribuční kanály a ukázaly, že k přežití není potřeba hrát podle pravidel velkých firem. Ještě podstatnější ale bylo to, že k hudebníkům přistupovali jako k partnerům a ne strojům na peníze. Idealistický šéf Factory Tony Wilson díky tomu skončil na mizině, dal ale stovkám svých následovníků naději, že spojení „hudební labely“ nemusí evokovat jen výrobní linku, která produkuje hvězdičky pro masový konzum.

 

V devadesátých letech čím dál více hvězd začalo zjišťovat, že je nahrávací firmy okrádají a zatoužily po nezávislosti. Prince nebo George Michael s velkým humbukem opustili svoje chlebodárce, aby záhy zjistili, že dosáhnout bez nich na žebříčkové úspěchy není vůbec lehké. Velké nahrávací firmy si za tři dekády vybudovaly propracovaný systém mediální prezentace, jehož důmyslné nitky zasahují do velkých rádií, populárních i odborných tiskovin i televizí a umí udělat pořádnou reklamu, která desku prodá. Proti takové přesile jsou nezávislé labely nebo dokonce jednotlivci skoro bezmocní. I přes oslavovaný nástup minoritních žánrů a alternativního rocku, probíhala v 90. letech cesta stylů jako grunge, nu-metalu i hip hopu na vrchol pod taktovkou velkých firem a s pomocí takzvaných falešných nezávislých labelů.

 

PLAŤ A BUDEME VÁS HRÁT

V našem desetiletí zamíchal výrazně kartami internet. Jednoduchá a levná digitální distribuce i nástup nezávislých mediálních kanálů nahlodali dominanci velkých firem. Od začátku tisíciletí klesá počet prodaných nosičů s hudbou a vydavatelé hlásí velké ztráty. Takzvaná Velká šestka největších hráčů se smrskla na současnou Velkou čtyřku (Universal, Warner, Sony, EMI).

 

Hudební průmysl jako kdyby se rozdělil na dva zcela nezávislé světy. V jednom vládnou velké firmy produkující masový pop pro většinového posluchače a spravující katalogy velkých hvězd. V druhém světě operují stovky malých firem, které chrlí zajímavou a neokoukanou hudbu, o které se píše v nezávislých tiskovinách či na internetu. Světy mainstreamu a undergroundu od sebe ještě nikdy nebyly tak vzdálené. Zatímco první je „poslední bašta středověku“, v němž vládne „forma úpisného nevolnictví“, jak nedávno konstatoval článek ve Wall Street Journal, v „indie“ světě se žije podstatně svobodněji. V roce 2005 stanuli před americkým soudem zástupci firem Sony BMG, Warner a o rok později i Universalu za údajné podplácení rozhlasových dramaturgů. Tato praxe - tzv. payola - není vůbec nic nového. Historici tvrdí, že v médiích se takto podplácí už od 20. let minulého století. Ačkoliv proti ní existují zákony, firmy se jejich porušení snaží vyhnout na první pohled nevinnými dárky pro zaměstnance rádií. „Stálo nás to čtyři tisíce dolarů, abychom dostali Franz Ferdinand na stanci WKSE. V ceně jsou zahrnuty čtyři výlety do Miami a cena hotelů,“ zněl například jeden e-mail odeslaný z firmy Sony BMG, který byl před soudem citován jako důkaz. Přes všechny nekalé praktiky je ale třeba podotknout, že ani „payola“ nebo síť poslušných novinářů nezaručí automaticky vysoké prodeje a stále platí, že jen zhruba deset procent vydaných desek si na sebe vydělá a zbytek je ztrátových.

 

STRACH ZE SVOBODY

V posledních letech se velké firmy soustředí především na boj s nelegálním vypalováním CDček a stahováním z internetu. Světová síť je pro ně velkým nepřítelem už od konce 90. let, kdy uživatelé začali sdílet hudbu přes nelegální službu Napster. Místo aby velké firmy přemýšlely, jak internet využít k pohodlné distribuci hudby, bojovaly úporně s piráty, až jim na tomto poli zcela vypálil rybník Apple, který v roce 2005 rozjel svůj veleúspěšný obchod iTunes. Represivní filosofie velkých firem se nezměnila, i nadále hrozí žalobami fanouškům, kteří umísťují jejich videoklipy na YouTube. Není to ostatně nic nového. Nástup každé nové technologie ohrozil dosavadní status quo v hudebním průmyslu. Když začala hrát rádia, přišly magnetofonové kazety s možností záznamu nebo vypalovačky CD-romů. Pokaždé dostali šéfové hudebního průmyslu strach. Byl to strach z nižších příjmů a hlavně z toho, že posluchači dostávají do rukou příliš velkou svobodu. Přeladit na jinou stanici, nahrát si oblíbené písničky z rádia nebo pověsit hudbu ve formátu MP3 na internet vážně narušuje schopnost velkých firem vnutit lidem hudbu. Přichází s autonomií posluchačů konec hudebního průmyslu, jak ho známe? Na to odpoví jen čas.

 

Autor je hudební kritik.

Bloguje na karlmuzziklab.blogspot.com.


autor / Karel Veselý VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Děti konzumního ráje / Karel Veselý > NP č.396 > Téma čísla Dříve se subkultury točily kolem hudebních směrů, dnes si mladí hipsteři užívají hlavně jejich kombinování.   číst dále Krása chybových hlášek / Karel Veselý > NP č.430 > Kultura | Hudba Syntax Error Tomáše Vtípila vyhlašuje válku posluchačským stereotypům. číst dále Opatrně s tím slovem na „N“ / Karel Veselý > NP č.475 > Téma čísla Hanlivým slovům je možné vtisknout opačný význam. Ale urážka se tím smazat nemusí. číst dále Co přijde po ironii? / Karel Veselý > NP č.396 > Téma čísla Hipsteři jsou mrtví. Kdo nastoupí na jejich místo?   číst dále Zrození popu z ducha nudy / Karel Veselý > NP č.467 > Téma čísla Na okrajích močálů nudy mohou vyrůst překrásné květiny. Co když se ale do hry vloží Twitter?   číst dále Šílené vize toxického Huga / Karel Veselý > NP č.376 > Kultura | Hudba Rapper Hugo Toxxx na své novince Legální drogy / Ilegální kecy navozuje hypnózu.   číst dále Na procházce s misantropem / Karel Veselý > NP č.440 > Kultura | Hudba Kultovní blackmetalová skupina Master‘s Hammer se na novém albu Vagus Vetus vypořádává s moderní civilizací.  číst dále Brno je zlatá loď (alternativy) / Karel Veselý > NP č.379 > Kultura | Hudba Výběr coververzí a remixů Brzo na mě přijde řada připomíná brněnskou alternativní hudbu osmdesátých let optikou jejích současných pokračovatelů, jako jsou Květy, Čokovoko nebo Dva.   číst dále
celý archiv