Velmi děkujeme za štědrý dar. Jak jste přišli na to, že si ty peníze zasloužíme právě my?
Na to jsem nepřišel já. (usmívá se) Většina lidí, mých kolegů, kteří tu se mnou na ambasádě pracují, jsou Češi. A když jsem sem nastupoval, věděl jsem samozřejmě o České republice spoustu věcí, ale hodně z nich bylo pracovní povahy, politické záležitosti, které vyplývají z povahy mé práce. Takové ty drobné, každodenní věci, o tom jsem opravdu moc nevěděl. Takže se svých kolegů často a rád ptám. A když jsme řešili tenhle projekt s bageterií Boulevard, tak jsme samozřejmě diskutovali i o tom, komu ty peníze předat. A já popravdě neznám více než dvě nebo tři české neziskovky, takže jsem si rád nechal poradit i v tomto. A na té poradě zazněl právě Nový Prostor, takže jsem se něco tím pádem dozvěděl i o vás a přišlo mi, že tohle je skvělá věc a že to, co děláte, bychom měli podpořit.
Naší inspirací a předobrazem je britský street paper The Big Issue, asi nejznámější a největší street paper na světě.
Londýn je velké město, takže i množství problémů týkajících se bezdomovectví je v Londýně mnohem větší. Kromě toho je Londýn místem, které jako magnet láká spoustu lidí, takže londýnská bezdomovecká scéna je velmi mezinárodní. Že The Big Issue vzniklo zrovna v Londýně a že je největší, to není překvapivé. Spíše je to něčím smutné.
musím se přiznat, že jsem si kdysi Myslel, že the big issue je pěkný, ale dočasný módní hit
Bez domova je v Británii stále více lidí. Jen za poslední dva roky jich prý přibylo na sedmdesát tisíc.
To je pravda. A je to opravdu skličující. Těžko říct, kolik lidí je u nás na ulici. Podle jedné vládní zprávy je v celé Británii nějakých tři sta tisíc lidí bez domova. Nedávno jsem ale četl statistiku, že co noc spí přímo na ulici „jenom" nějakých pět tisíc lidí. Těžko se to zjišťuje, těžko se to počítá. Statistik je poměrně dost, ale čísla jsou velmi rozdílná. Kolik lidí je v Česku na ulici?
To také záleží na tom, kdo a jak to počítá. Podle posledního pokusu o sčítání to vyšlo na zhruba patnáct set lidí. Ale když se zeptáte charit a neziskovek, řeknou vám, že je to mnohem víc.
Nevím, jak to vnímáte vy, v Česku je bezdomovectví stále poměrně nový fenomén, ale v Británii je to otázka mnoha desítek let. Zatímco zde je to něco vlastně pořád nového, u nás je to součástí nějaké kolektivní paměti. Klasické pohádky u nás mívají skoro nezbytnou postavu tuláka, vlastně bezdomovce. A zvláště pohádky a příběhy pro děti z nějakých 50. a 60. let, ty měly vždy takového tuláka a ten byl skoro vždy vysloužilým vojákem. Někdo, kdo se vrátil z války a už nenašel způsob, jak se zařadit zpátky, nenašel cestu zpět do společnosti. To byl ten náš klasický britský bezdomovec. Když se ale podíváte na ulice dnešního Londýna, spíš než klasické tuláky a bludné vojáky tu najdete těžce závislé narkomany. Nevím, jak je to u vás, ale v Británii vás na ulici nejspolehlivěji dovedou závislosti.
U nás jsou závislosti také jeden z těch nejvíce určujících faktorů, ale myslím, že máme ještě něco trochu specifického, a to jsou dluhy a exekuce. Pokud se podíváte na prodejce Nového Prostoru, spíše než lidé, kteří by neměli kde spát (i když i takové u nás máme), jsou to lidé, kteří jsou bezvýchodně předlužení. V kombinaci třeba s invalidním důchodem a pokročilým věkem jsou v podstatě nezaměstnatelní. Bydlí na komerčních ubytovnách, mají dluhy, které nikdy nesplatí, a nulovou šanci práci získat, a hlavně nulovou motivaci ji získat. Všechno spolknou exekuce.
Tohle je velmi zvláštní fenomén, kterému se tu v Česku snažím porozumět, ale stále jsem mu neporozuměl zcela, řekl bych. To množství lidí, kteří v podstatě zbankrotovali, mi přijde, že je vskutku obrovské! Tuším, že nedávno prošel vaším parlamentem onen sledovaný zákon o oddlužení? Co myslíte, bude ten nový zákon k něčemu?
Uvidíme, je tam stále poměrně dost nejasných věcí. Vy podle toho zákona nastoupíte proces oddlužení, splácíte svoje závazky, pět let žijete na hranici životního minima, ale až po těch pěti letech přijdete před soud, který zváží, jestli jste se těch pět let snažil dost. Což může být demotivující a sporné.
To jsem sám zvědavý, jak se to tedy promítne. U nás, co se boje proti bezdomovectví týče, řešíme úplně jiný problém. Na londýnských ulicích je nyní obrovským hitem droga zvaná Spice, syntetický kanabinoid, který z lidí dělá v podstatě živoucí mrtvoly. Když se procházíte po londýnských ulicích, vidíte vlastně jen bezvládně polehávající lidi. Je to úplná epidemie. Ale abych řekl pravdu, nejsem odborníkem na drogovou problematiku. Pojďme opět k street paperům. Co mě fascinuje na The Big Issue a vlastně i na Novém Prostoru, který není o tolik mladší...
... letos slavíme dvacetiny!
Tak to blahopřeji! Tím spíše musím říct, jak moc mě idea street paperů fascinuje nejen pro ten samotný nápad, ale hlavně proto, že to stále funguje. Pamatuji si, když v Británii The Big Issue začínalo, každý si myslel, že je to krásný projekt, který je tu proto, aby lidem na ulici dal nějaký pocit sebeúcty a možnost si legálně přivydělat, a popravdě, myslel jsem si, že je to zároveň taková módní věc, že se street paper okouká a pak se zase objeví nová skvělá forma pomoci. A stále to funguje a vím, že se to rozšířilo do celého světa. To je fascinující. Přirozeně, těžko vám přát, abyste přestali vycházet, protože věřím, že děláte časopis nejlíp, jak umíte. Zároveň bych si ale přál, abyste jej dělat nemuseli.
