NP č.532 > DIY5 věcí, které jsem se dozvěděl o moderní kaligrafiiŠtěpán Materna

Jak u psaní správně sedět a dýchat, kdy má být linka tenká a kdy má být naopak tlustá? Jak se dá psát kávou nebo vývarem z černého bezu? A k čemu je vlastně dobré umění krasomalby v době, kdy si můžeme posílat elektronické vzkazy vyvedené některým z nabídky tisíců písem? Co vás čeká, přihlásíte-li se na kurz moderní kaligrafie, zjišťoval Štěpán Materna.

K čemu je dneska ruční psaní

Kdo by kdy spatřil můj sešit s ručně psanými poznámkami, asi by se zděsil, co dělám zrovna na kurzu kaligrafie neboli umění krasopisu. Anebo by naopak pochopil, že jsem se nad svým psaním konečně zamyslel. Ve skutečnosti mě hlavně zajímalo, jak je to s ručním psaním v době všudypřítomných dotykových klávesnic a tiskáren. Právě to, že stroje přebraly starost o každodenní psaní, posunulo ruční krasopis blíže k umění, řemeslu s žádanými specialisty. Naše lektorka Gábina Glass se ke kaligrafii dostala tak, že si chtěla ručně nadepsat svá svatební oznámení a nebyla spokojena s výsledkem. To bylo v roce 2004, zanedlouho se odstěhovala do USA, kde se připojila k místní kaligrafické skupině a od roku 2015 pořádá vlastní kurzy a nabízí kaligrafii na zakázku. Zabývá se hlavně klasickou kaligrafií, učí však takzvanou moderní kaligrafii. Ta se soustředí na jednodušší krasopis a nachází uplatnění právě při nadepisování svatebních oznámení, dopisů, veršů nebo jako součást uměleckých obrazů.

 

Tenké a tlusté

„Jestli máte z dnešního kurzu všechno zapomenout, pamatujte si alespoň jednu základní poučku,“ říká ke konci kurzu Gábina, „při tahu nahoru je linka tenká, při tahu dolů tlustá.“ Zní to jednoduše, ale nejde to hned. Po troše cviku však písmo vypadá skutečně daleko umělečtěji. Hlavně na pečlivě předrýsovaných linkách, které roztřesenou ruku drží v mezích. Linky se pro zajímavost jmenují dotažnice a dělí se na spodní, základní (neboli účaří), střední, horní a akcentovanou.

 

Kaligrafické hračičky

Dnes píšeme hlavně pomocí pera a tuše, přičemž pero lze kombinovat z různých násadek a perek. My jsme měli obyčejnou rovnou násadku, mohli jsme si však vyzkoušet i ergonomicky tvarovanou nebo s perkem uchyceným šikmo ze strany. Perka se liší pevností a ostrostí, důležité je, že když se na ně zatlačí, dělají tlustší linku, což, jak už víme, oceníme především při tazích shora dolů. Používáme čínskou tuš, ale i zde jsou možnosti téměř neomezené, Gábina nám ukázala příklady svých nápisů například z vývaru černého bezu nebo z kávy. Kromě psacího náčiní je ovšem důležitá i kvalita papíru, protože některý se pod perem třepí. A hlavně si správný krasopisec ladí všechny komponenty dohromady, aby si pero, tuš a papír navzájem co nejlépe rozuměly. Zkoušíme psát i speciální fixou a dosahujeme překvapivě podobného pocitu i výsledku jako s perem. 

 

Postura je základ

Kaligrafie je záležitost celého těla. Proto nám Gábina hned z kraje radí, jak se správně posadit, aby se nám psalo co nejlépe. Důležité je hlavně mít obě chodidla pevně na zemi, praváci pak mohou mít levou nohu lehce předsunutou a mít na ní více váhy. Loket je celý na stole, pohyb vychází z ramene. Pod ruku jsme dostali kus kuchyňské papírové utěrky, aby se papír, na který budeme psát, neumastil tukem, který ruka vylučuje, inkoust by se na dotčené místo špatně chytal.  

 

Rozcvička, trénink…

Pokud vám předchozí odstavec připomněl spíše sportovní poradnu, pak nejsme zdaleka u konce. Vězte, že u psaní je důležité správné dýchání (zatajený dech vás právě neuvolní) a předchází mu rozcvička. Dostáváme do ruky měkké pastelky a cvičíme kreslení koleček, oválů a osmiček, aby si mozek zvykl na ten pohyb. A pokud se chcete kaligrafii věnovat seriózně, je třeba, stejně jako ve sportu, pravidelně trénovat. Původní dvě hodiny denně jsme konstruktivními připomínkami stáhli až na deset minut každý den, níž jsme se ale už nedostali. 


autor / Štěpán Materna VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv