NP č.523 > KulturaMistr JanIvan Adamovič

Palachův čin je pro řadu Čechů jakýmsi absolutním aktem, jemuž se buď snaží marně porozumět, nebo s ním poměřují svoje vlastní životy. Režisér Robert Sedláček, který se rád zabývá těmi největšími a nejsilnějšími tématy české společnosti, natočil k padesátému výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR film Jan Palach.

Bylo jasné, že udělat filmem z Jana Palacha světce by byla cesta k nudné mramorizaci hrdiny. Hloubavý Sedláček (spolu se scenáristkou Evou Kantůrkovou) se spíše filmem táží: proč on, proč ne někdo jiný a proč vůbec někdo? Zdá se, že tvůrci naznačují, že mu byl tento osud nějakým způsobem souzen. Sledujeme mladého, sympatického muže, kterého skvěle zahrál méně známý Viktor Zavadil, v nejrůznějších životních situacích. Pečuje o částečně ochrnutou přítelkyni, baví se s kamarády, naslouchá koncertu Karla Kryla, kupuje na Vánoce kapra, ba dokonce odjede po srpnové invazi, když ještě byly hranice otevřené, na brigádu do Francie. Když ale víme, jak tento příběh skončí – v tom je zvláštní síla tohoto vyprávění –, máme ten luxus vnímat, jak se v Janově životě kupí ohnivá znamení, ať se jedná o hořící gatě Laurela a Hardyho z němé grotesky v kině, či o zmínku faráře na mši, na kterou Jan dorazí, zřejmě již zčásti rozhodnutý. A pak samozřejmě časopis Reportér s fotografií vietnamského buddhistického mnicha, který se na protest proti utlačování buddhistů zapálil v lotosové pozici na rušné jihovietnamské ulici.

Protiruské nápisy záhy začínají mlčenliví, starostliví muži zamazávat barvou

Je ponecháno na divákovi, co je prvotní. Zda proroky dovede k extrémnímu činu série životních zážitků, nebo zda jim již je dáno do vínku předem a ony životní události pouze předjímají, co se stane pak. Že Sedláček a Kantůrková Palacha považují za světce svého druhu, je vcelku zjevné. Kantůrková je mimo jiné také autorkou objemné knihy o Janu Husovi, proto má k tématu blízko. Sedláček o Palachovi hovoří jako o někom, kdo viděl dál než my.


Dnes StB netřeba
A tím se dotýkáme jádra celého filmu. Není to film o invazi, vlastně dokonce ani tak o Palachovi, nýbrž o normalizaci. Samotný vpád vojsk, to byl takový zásah zvenčí, za který vlastně tolik „nemůžeme". Zato následná normalizace, to je téma z nejvnitřnějších. Skutečná husákovská normalizace je ještě za obzorem ale lidé se už normalizačně chovají. Studenty v jejich stávce pracující nepodpořili. Protiruské nápisy záhy začínají mlčenliví, starostliví muži zamazávat barvou. Podstavec sochy sv. Václava, který je bezprostředně po okupaci celý pokrytý svíčkami, je o několik dnů později zahalen tmou. Krčí se na něm jen pár svíček a u nich hlídkují estébáci a kontrolují, kdo by chtěl zapálit další.


Tato snaha přetřít skutečnost barvou a tvářit se, že se vlastně tolik nestalo, byla hlavní pohnutkou k činu filmového Palacha. Spojence pro svůj extrémní krok nenašel. Věděl, že to zůstane jen na něm. Tedy když ne on, tak to neudělá nikdo. Ostatně mezi nejbližšími ani žádnou velkou podporu najít nemohl – vztah s dívkou zrovna procházel krizí, matka (Zuzana Bydžovská) měnila názory podle potřeby a situace. Nejblíže mu byli spolužáci, ale ani těm se se svým plánem nakonec nesvěřil.

Není to film o invazi, vlastně dokonce ani tak o Palachovi, nýbrž o normalizaci

Tuto psychologickou linii udrželi Sedláček i Zavadil výborně. Problematičtější je vizuální stránka snímku. Působí podivně učesaně a vyčištěně, skoro jako bychom sledovali nějakou přespříliš dlouhou reklamu. Zdá se, že režisér je natolik zaujat jádrem tématu, že řada dalších prvků filmu (výprava, výtvarná stránka, dynamika určitých scén i celého filmu) mu protékají mezi prsty.


Pro dnešní dobu je to důležitý film. Nestojí proti nám okupanti ani všemocná strana. Normalizujeme se sami podle potřeb oligarchů, manipulátorů, tvůrců plurality „pravd". Přetíráme sami sebe, ani té StB není potřeba.


autor / Ivan Adamovič VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Zakládání kyberkultury v Čechách / Ivan Adamovič > NP č.515 > Téma čísla První číslo časopisu Živel vznikalo v rámci debat snad šest let, v reálu snad rok a grafičce Kláře Kvízové posloužilo jako součást diplomky v ateliéru písma. Živel se pro grafiky stal pískovištěm, kde si mohli zkoušet nová písma - ke zděšení čtenářů odkojených Times New Romanem. číst dále Potíže s Bohémou / Ivan Adamovič > NP č.495 > Kultura Televizní seriál Bohéma rozvířil diskusi, jak to ostatně filmy režiséra Roberta Sedláčka umějí. Rozhodl se narušit obraz nejmilovanějších herců první republiky, navíc v tíživých časech okupace. A reakce byla bouřlivá. Chtěli jsme od režiséra a jeho odborného poradce, historika Petra Koury, zjistit, kam může tvůrce zajít v autorské licenci na dějiny. Kde je hranice mezí uměleckého zobrazení? číst dále Antifeministická antiutopie / Ivan Adamovič > NP č.517 > Kultura Na počátku 80. let natočil Tomáš Vorel studentský film To můj Láďa. Pro pamětníky se rázem stal klasikou. Eva Holubová tam ve své první roli kráčí ulicemi Prahy a v hlavě jí jede neustávající vnitřní hlas, záznam rojících se myšlenek podtržených hereččiným svébytným hlasovým projevem. Tragikomická momentka o marnosti do sebe uzavřených a donekonečna bloudících myšlenkových světů, iluzí, do kterých se tak rádi uzavíráme. číst dále Kinterovy banality knižně / Ivan Adamovič > NP č.519 > Kultura Nejnavštěvovanější výstavou v historii galerie Rudolfinum byla expozice Nervous Trees Krištofa Kintery. A nebylo to jen tím, že vstup byl zdarma. Nyní vychází tučná monografie tohoto umělce, který nachází v odpadcích krásu – nebo ošklivost? číst dále