Hledali jsme památku s potenciálem, která by nebyla moc drahá, nebyla daleko od Prahy... Jednou jsme se ocitli v Lobči, ubytovali jsme se v zámečku a dívali do údolí na pivovar, který tehdy vypadal úplně jinak, jako dům hrůzy. Státní statek tu měl traktorovou stanici a kanceláře. Pivovar nebyl dávno používaný, chyběly dveře, okna... Objevili jsme ho minutu před dvanáctou, krov hlavní budovy se mohl každou chvíli zhroutit, jak byl poškozený," vypráví nám Pavel Prouza, jak se začala psát nová kapitola místního pivovarnictví. „Dokud jsme si sem se ženou neudělali v roce 2007 výlet a pivovar neobjevili, nikdy před tím jsem na Kokořínsku nebyl, takže je to celé kompletně náhoda." V roce 2014 Prouzovi za záchranu, zprovoznění pivovaru a vzorový přístup k obnově památky získali prestižní cenu Patrimonium pro futuro.
„Pro nás se ženou jako pro architekty jsou dochované autentické prvky svaté, i když jsou třeba dožilé, tak je necháváme na místě a ony působí.“
Příběh znovuoživení umírající průmyslové památky je pro lidi dnes možná mnohem zajímavější než tradice a dějiny, ale historická návaznost je pro manžele Prouzovy hodně důležitá. Pivovar si totiž zachoval neobyčejně autentickou podobu nejen v tom, co je vidět, ale i v atmosféře, která je i dnes uvnitř cítit. „Pro nás se ženou jako pro architekty jsou dochované autentické prvky svaté, i když jsou třeba dožilé, tak je necháváme na místě a ony působí. Řada lidí také říká, že nejlepší léta zažívá pivovar právě teď, možná že nikdy nebyl tak slavný a lobečské pivo se nikdy nedostalo tak daleko," zamýšlí se Pavel Prouza, který se okamžikem koupě pivovaru stal zároveň správcem, zahradníkem, stavbyvedoucím, manažerem, průvodcem návštěvníků i uklízečkou.
Pořádná hypotéka
Když před třemi lety začali spolu se sládkem a kolegou architektem Tomášem Fenclem v Lobči vařit pivo, přibyla panu domácímu ještě funkce výčepního, teď aby se chystal i na roli provozního: „Výčep letos začne fungovat i jako bistro. Jakmile tu bude kuchař, tak můžeme mít otevřeno třeba od dubna. Projekt kuchyně jsme připravovali tři roky a stál nás spolu se třemi novými apartmány přes šest milionů, což teď znamená platit dvanáct let přes padesát tisíc měsíčně, a to samozřejmě i v zimě," osvětluje nám nesnadnou cestu od dobrého nápadu po jeho realizaci.
Na exkurzi jsme do Pivovaru Lobeč přijeli ve stejnou chvíli jako čtrnáct dní toužebně očekávaní řemeslníci – přišli dokončit dva nové apartmány: „V pivovaru teď rozšiřujeme ubytování, takže budeme nabízet až třicet lůžek. Jestli se chceme někam hnout, musíme zkombinovat více služeb dohromady – pohostinství, ubytování, výrobu... dokud se za pivo platí pár korun, tak areál udržet nejde," vysvětluje nám Prouza-manažer –, vtěluje se do průvodce a zve nás na prohlídku úžasných historických prostor, nejprve těch nejstarších, renesančních. Ocitáme se ve sladovně, kde se namáčel a klíčil ječmen: „To je na Lobči také zvláštní, návštěvníci přijdou do prázdné sladovny a zeptají se: „Co tady bude?" A já na to: „Jak jako, co tady bude?" (smích) My sem nechceme cpát komerční využití. Není tu přidáno nic rušivého. Snažíme se lidem zprostředkovat zážitek z čistého, architektonicky pojatého prostoru. Slad tu dělat už nebudeme, kupujeme hotový ve Mšeně, kde je sladovna stovky let," vysvětluje a vede nás do bývalé kanceláře pana sládka. Je to krásná světlá místnost, ale jak se hned dozvídáme, byla to „nejodpornější místnost v celém domě", protože si ji vandalové vybrali jako záchod. „A to je právě hezké, někdy se z úplné popelky vyloupne něco, co člověk nečeká."
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
