NP č.514 > Téma číslaNaše čtecí babičkaJakub Yellen

Navštívili jsme mateřskou školu, do které chodí senioři číst dětem pohádky. Geniálně jednoduché.

Když jsme řádně vyzutí, vstupujeme, sice bez bačkůrek, ale o to víc potichu, do jedné z tříd mateřské školy v Přímětické ulici v Praze 4. Na zemi leží v kruhu dvacet dětí a u nich na stoličce sedí nad knížkou skloněná babička a hlasem plným čehosi výsostně babičkovského čte: „A Adámek si hned hraje na doktora. Přilepí prasátku levé ucho, spraví koníkovi zlomenou nohu a opraví huse zobák. Tureckým medem zvířátka uzdravuje!“ Ve třídě je naprosté ticho, děti babičku hypnotizují pohledy a sbírají si z jejích rtů každé slovo příběhu.


Chtěla jsem si ověřit, že dětem rozumím

Babičce Ludmile Kameníkové je osmdesát let. Celý život pracovala jako vědecký pracovník a dodnes má na 1. lékařské fakultě malý úvazek. Před dvěma lety si v novinách Prahy 4 přečetla výzvu obecně prospěšné společnosti Mezi námi a přihlásila se do programu Přečti, který nenásilně, prostřednictvím čtení pohádek, propojuje svět seniorů a malých dětí. „Když jsem si tu výzvu přečetla, uvědomila jsem si, že mi dětská energie v životě velmi chybí, že se už dlouhá léta pohybuji výhradně mezi dospělými lidmi. Chtěla jsem si ověřit, jestli bych to s dětmi uměla a jestli bych jim měla co dát,“ říká o svých motivacích paní Ludmila a pokračuje: „A zjistila jsem, že je to něco úžasného, že si s dětmi vyhraju, rozumíme si a že mi moji vkládanou energii bohatě vracejí. Když vstoupíte do místnosti a v tu ránu se k vám přivalí hrozen dětí, div vás neporazí, to je úžasná satisfakce.“


Senioři nejsou komiksové postavy

Ve školce je s námi i strůjkyně programu Přečti Kateřina Karbanová. Podle ní jsou doby, kdy žily všechny generace pospolu, dávno pryč. „Senioři jsou dnes upozadění a děti se s nimi v mnoha případech vůbec nedostanou do kontaktu,“ říká Kateřina a nám dochází, jak velká je to škoda, protože tyhle dvě generace spojuje jedna důležitá okolnost – předškolní děti vyžadují čas a senioři ho mají. „Dalším důvodem, proč tyhle dva světy propojujeme, je i to, že dětem chceme ukázat, proč staří lidé špatně chodí, proč hůř vidí, proč mají vrásčité ruce. Že žili dlouhý, mnohdy těžký život a že to nejsou nějaké komiksové postavy, které si někdo vymyslel,“ doplňuje Kateřina a vypráví i o druhém programu společnosti Mezi námi – Povídej. V něm se situace obrátí a tentokrát děti přicházejí za seniory do domovů důchodců.

 

Generace, která umí dětem číst

Babička Ludmila mezitím dočetla kapitolu, ukazuje dětem obrázky a povídá si s nimi o tom, co se dozvěděly nového. „Jakou tramvají měl Adámek jet?“ ptá se dětí. „Vajíčkem s nožičkou, nebo vajíčkem s ručičkou?“ Děti bez jakékoli pochybnosti zvolají: „S ručičkou!“ A babička je spokojená. „Správně, měl jet šestkou a on jel devítkou, viďte.“ Ptáme se paní Ludmily, jak byla vychovávaná ona sama, jestli měla babičku, která jí četla pohádky. „Já měla krásný dětství,“ vzpomíná, „u nás se hodně povídalo. Maminka byla nemocná, nemohla chodit do práce, tak doma šila a u toho si se mnou povídala. A moje babička totéž, sice mi nečetla, ale vyprávěla. Třeba jsem nezažila dědečka, který umřel hodně mladý, ale pro mě je to naprosto živý člověk. Jaký byl, jak působil – to všechno mám z vyprávění babičky. Tohle je velká výhoda naší generace, která v tomhle ještě vyrostla.“ Kateřina Karbanová dává Ludmile za pravdu, protože čtecí babičky a dědečkové procházejí seminářem techniky správného čtení dětem, ale většinou to vůbec nepotřebují. „Musím říct, že tahle generace umí nejenom perfektně číst, ale navíc nemá žádné logopedické vady,“ uvádí Kateřina a má radost z toho, že díky tomu předávají dětem do uší krásnou a správnou češtinu.


Televize? A na co?

Do hodiny se přišla podívat i ředitelka místní školky Eva Kuříková. Říkáme jí, že je skvělé, čeho jsme tady svědky, a ptáme se, jak se taková mateřská škola dnes vede. „Jako ředitelka mám mimo jiné na starosti, aby naše vyučování mělo nějakého ducha. Čtecí babičky a dědečkové se mi do tohohle snažení skvěle hodí. Dokonce jsem se o to pokoušela ještě dřív, než nás společnost Mezi námi oslovila.“ Školky jsou dnes podle paní ředitelky orientované na prožitek, na rozvíjení slovní zásoby a spolupráci mezi dětmi. Že to tady myslí vážně, poznáte třeba podle toho, že už více než dvacet let nemá školka televizi. Taky na co, že? „Dobrá učitelka se obejde bez televize a také se pozná tak, že dětem nic nevnucuje, ale ukazuje možnosti,“ uzavírá paní ředitelka, a protože babička Ludmila už se s dětmi loučí, jdeme se přeptat i jich.

 

A proč si do časopisu nezakřičet?

Pro zahřátí se dětí ptáme na tu nejvděčnější otázku: Čím chtějí být, až budou velké? „Doktor ve velký nemocnici.“ „Polda.“ „Popelář.“ „Veterinářka.“ „Kadeřnice.“ „Hasič.“ „Já nevim.“ „Zpěvačka.“ „Taky zpěvačka.“ „Já budu Monstrhajka a ještě mořská panna.“ „Pekařka.“ „Maminka.“ „Agent.“ „Ninja.“ „Krasobruslařka.“ Taková parta! S tím už by se dal založit malý stát. Pak přijde otázka mnohem těžší: „A děti, jak byste chtěly žít, až budete staré?“ K mikrofonu se prodere největší z kluků a řekne: „Tak to bysem měl zlatej dům a raketový auto.“ Tahle odpověď se dětem tak líbí, že přesně tohle chtějí úplně všechny. Když se překřikování uklidní, řekne jedna z holčiček, že bude jako babička Ludmila a bude chodit do školky číst dětem pohádky. Všechny děti se k ní znovu přidávají. Až na zamračeného kluka, který se nakloní k mikrofonu a řekne, že bude starej dědek, bude honit lidi a plácat je přes zadek...


Děti se rozesmějí, až se zvuková stopa na záznamu okamžitě dostává do červených a tuhle hlukovou clonu musí přerušit paní učitelka, která řekne, že tohle křičení není k ničemu, protože se do časopisu nedá dát. „A proč ne?“ zeptá se jedna z holčiček. No ano, proč vlastně ne? A tak dětem musíme slíbit, že do časopisu nějak propašujeme i to jejich křičení. Tak pardon, ale slib je slib. Představte si dvacet dětských hlásků v jednom obřím choreu: „Ááááááááááá ááááááááááááááá áááááááááá ááááááááááá.“

 

Než se rozloučíme, má pro nás babička Ludmila poslední myšlenku, je to vlastně takové poselství. „S dětmi bychom měli mluvit jako s dospělými, ony to vysloveně vyžadují. Vždyť jsou to staré duše, které přesně vědí, o co tady jde. Je nesmysl na ně šišlat nebo jim něco namlouvat. Když s nimi mluvíte jako rovný s rovným, budou vás chápat a o tomhle světě se nejvíc naučí.“


autor / Jakub Yellen VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Jak vrátit smrt do života / Jakub Yellen > NP č.492 > Téma čísla HRAČKY A NAŠE TABU Smrt je citlivé téma. Výchova dětí a různé cesty k ní jakbysmet. Když se pokusíte smrt s výchovou dětí spojit dohromady, citlivost se násobí tak dramaticky, že se o tom přestává mluvit vůbec. V tématu „hračky“ jsme tak v podstatě náhodou objevili obrovské, tiché tabu, o kterém by se v zájmu úplně všech mělo začít otevřeně mluvit. číst dále Armáda nechce psychopaty / Jakub Yellen > NP č.494 > Téma čísla Vojenský psycholog Daniel Štrobl zkoumal chování lidí v zátěžových situacích a s posttraumatickým syndromem. Byl také u výběru personálu vyššího vojenského managementu. „Armáda psychopaty nechce!“ řekl nám na úvod, jen co uvařil kafe. číst dále Máme FACEBOOK! A na něm krátké filmy s prodejci. Jak to vzniká? / Jakub Yellen > NP č.489 > FB deník Tohle je už druhá verze textu pro tuhle rubriku. Tu první mi šéfredaktor hodil na hlavu. „To má být deník ze zákulisí! O tom, jaký to je v první linii Novýho Prostoru. Co zažíváš při natáčení s prodeci! Musí to bejt víc osobní, živelný!“ křičel na mě do telefonu. Je to tyran, takže jsem se s ním radši moc nehádal a sednul k tomu znova. číst dále Nedělní poezie / Jakub Yellen > NP č.490 > FB deník Od začátku prosince minulého roku se na fejsbuku Nového Prostoru objevují křehká videa plná slov, která v běžném životě neuslyšíte. Naši prodejci totiž recitují básně. Proč to dělají? Co z toho mají? K čemu je jim to dobré? K čemu to může být dobré vám? číst dále Autismus v sobe má velikou lidskost / Jan Štěpánek, Jakub Yellen > NP č.505 > Téma čísla Martinu Selnerovi, pečovateli ve stacionáři s autistickými dětmi, autorovi blogu Autismus & Chardonnay, v těchto dnech vychází stejnojmenná knížka. Povídali jsme si o tom, jak jeho práce ovlivňuje jeho psaní a že to někdy funguje i obráceně. číst dále Alexander Hemala versus prodejce Bohouš Jirásek, Hlasatelství jsem zatlačil oči / Bohouš Jirásek, Jakub Yellen > NP č.491 > VIP Rozhovor Co vlastně dneska dělá Alexander Hemala? „No to by mě děsně zajímalo, s ním bych si moc rád popovídal, je to ikona mýho mládí,“ prohlásil prodejce Bohouš. A co tedy dělá pan Hemala? Dělá toho strašně moc. Nevěřili byste, že tenhle pán má tak nabitý diář, že sehnat ho na rozhovor nám trvalo několik týdnů. číst dále Trvalé štěstí je úplná iluze / Jakub Yellen > NP č.490 > Téma čísla Tento text vznikl na základě rozhovoru s propagátorem svobody v práci Tomášem Hajzlerem, který na plný úvazek pomáhá lidem najít svůj důlek, ve kterém budou žít svůj vlastní dobrý život. Z rozhovoru jsme vytáhli to nejzajímavější. číst dále My to štěstí loudíme (Štěstí podle komiků) / Jakub Yellen, Jan Štěpánek > NP č.490 > Téma čísla Tomáš Baldýnský je autorem seriálu Comeback a Kosmo, je také jedním z autorů Zeleného Raoula. Luďek Staněk je jedním z nejvýrazějších českých stand-up komiků, jeho Pořad na Streamu si pouštějí statisíce lidí. číst dále
celý archiv