NP č.514 > Téma číslaNaše čtecí babičkaJakub Yellen

Navštívili jsme mateřskou školu, do které chodí senioři číst dětem pohádky. Geniálně jednoduché.

Když jsme řádně vyzutí, vstupujeme, sice bez bačkůrek, ale o to víc potichu, do jedné z tříd mateřské školy v Přímětické ulici v Praze 4. Na zemi leží v kruhu dvacet dětí a u nich na stoličce sedí nad knížkou skloněná babička a hlasem plným čehosi výsostně babičkovského čte: „A Adámek si hned hraje na doktora. Přilepí prasátku levé ucho, spraví koníkovi zlomenou nohu a opraví huse zobák. Tureckým medem zvířátka uzdravuje!“ Ve třídě je naprosté ticho, děti babičku hypnotizují pohledy a sbírají si z jejích rtů každé slovo příběhu.


Chtěla jsem si ověřit, že dětem rozumím

Babičce Ludmile Kameníkové je osmdesát let. Celý život pracovala jako vědecký pracovník a dodnes má na 1. lékařské fakultě malý úvazek. Před dvěma lety si v novinách Prahy 4 přečetla výzvu obecně prospěšné společnosti Mezi námi a přihlásila se do programu Přečti, který nenásilně, prostřednictvím čtení pohádek, propojuje svět seniorů a malých dětí. „Když jsem si tu výzvu přečetla, uvědomila jsem si, že mi dětská energie v životě velmi chybí, že se už dlouhá léta pohybuji výhradně mezi dospělými lidmi. Chtěla jsem si ověřit, jestli bych to s dětmi uměla a jestli bych jim měla co dát,“ říká o svých motivacích paní Ludmila a pokračuje: „A zjistila jsem, že je to něco úžasného, že si s dětmi vyhraju, rozumíme si a že mi moji vkládanou energii bohatě vracejí. Když vstoupíte do místnosti a v tu ránu se k vám přivalí hrozen dětí, div vás neporazí, to je úžasná satisfakce.“


Senioři nejsou komiksové postavy

Ve školce je s námi i strůjkyně programu Přečti Kateřina Karbanová. Podle ní jsou doby, kdy žily všechny generace pospolu, dávno pryč. „Senioři jsou dnes upozadění a děti se s nimi v mnoha případech vůbec nedostanou do kontaktu,“ říká Kateřina a nám dochází, jak velká je to škoda, protože tyhle dvě generace spojuje jedna důležitá okolnost – předškolní děti vyžadují čas a senioři ho mají. „Dalším důvodem, proč tyhle dva světy propojujeme, je i to, že dětem chceme ukázat, proč staří lidé špatně chodí, proč hůř vidí, proč mají vrásčité ruce. Že žili dlouhý, mnohdy těžký život a že to nejsou nějaké komiksové postavy, které si někdo vymyslel,“ doplňuje Kateřina a vypráví i o druhém programu společnosti Mezi námi – Povídej. V něm se situace obrátí a tentokrát děti přicházejí za seniory do domovů důchodců.

 

Generace, která umí dětem číst

Babička Ludmila mezitím dočetla kapitolu, ukazuje dětem obrázky a povídá si s nimi o tom, co se dozvěděly nového. „Jakou tramvají měl Adámek jet?“ ptá se dětí. „Vajíčkem s nožičkou, nebo vajíčkem s ručičkou?“ Děti bez jakékoli pochybnosti zvolají: „S ručičkou!“ A babička je spokojená. „Správně, měl jet šestkou a on jel devítkou, viďte.“ Ptáme se paní Ludmily, jak byla vychovávaná ona sama, jestli měla babičku, která jí četla pohádky. „Já měla krásný dětství,“ vzpomíná, „u nás se hodně povídalo. Maminka byla nemocná, nemohla chodit do práce, tak doma šila a u toho si se mnou povídala. A moje babička totéž, sice mi nečetla, ale vyprávěla. Třeba jsem nezažila dědečka, který umřel hodně mladý, ale pro mě je to naprosto živý člověk. Jaký byl, jak působil – to všechno mám z vyprávění babičky. Tohle je velká výhoda naší generace, která v tomhle ještě vyrostla.“ Kateřina Karbanová dává Ludmile za pravdu, protože čtecí babičky a dědečkové procházejí seminářem techniky správného čtení dětem, ale většinou to vůbec nepotřebují. „Musím říct, že tahle generace umí nejenom perfektně číst, ale navíc nemá žádné logopedické vady,“ uvádí Kateřina a má radost z toho, že díky tomu předávají dětem do uší krásnou a správnou češtinu.


Televize? A na co?

Do hodiny se přišla podívat i ředitelka místní školky Eva Kuříková. Říkáme jí, že je skvělé, čeho jsme tady svědky, a ptáme se, jak se taková mateřská škola dnes vede. „Jako ředitelka mám mimo jiné na starosti, aby naše vyučování mělo nějakého ducha. Čtecí babičky a dědečkové se mi do tohohle snažení skvěle hodí. Dokonce jsem se o to pokoušela ještě dřív, než nás společnost Mezi námi oslovila.“ Školky jsou dnes podle paní ředitelky orientované na prožitek, na rozvíjení slovní zásoby a spolupráci mezi dětmi. Že to tady myslí vážně, poznáte třeba podle toho, že už více než dvacet let nemá školka televizi. Taky na co, že? „Dobrá učitelka se obejde bez televize a také se pozná tak, že dětem nic nevnucuje, ale ukazuje možnosti,“ uzavírá paní ředitelka, a protože babička Ludmila už se s dětmi loučí, jdeme se přeptat i jich.

 

A proč si do časopisu nezakřičet?

Pro zahřátí se dětí ptáme na tu nejvděčnější otázku: Čím chtějí být, až budou velké? „Doktor ve velký nemocnici.“ „Polda.“ „Popelář.“ „Veterinářka.“ „Kadeřnice.“ „Hasič.“ „Já nevim.“ „Zpěvačka.“ „Taky zpěvačka.“ „Já budu Monstrhajka a ještě mořská panna.“ „Pekařka.“ „Maminka.“ „Agent.“ „Ninja.“ „Krasobruslařka.“ Taková parta! S tím už by se dal založit malý stát. Pak přijde otázka mnohem těžší: „A děti, jak byste chtěly žít, až budete staré?“ K mikrofonu se prodere největší z kluků a řekne: „Tak to bysem měl zlatej dům a raketový auto.“ Tahle odpověď se dětem tak líbí, že přesně tohle chtějí úplně všechny. Když se překřikování uklidní, řekne jedna z holčiček, že bude jako babička Ludmila a bude chodit do školky číst dětem pohádky. Všechny děti se k ní znovu přidávají. Až na zamračeného kluka, který se nakloní k mikrofonu a řekne, že bude starej dědek, bude honit lidi a plácat je přes zadek...


Děti se rozesmějí, až se zvuková stopa na záznamu okamžitě dostává do červených a tuhle hlukovou clonu musí přerušit paní učitelka, která řekne, že tohle křičení není k ničemu, protože se do časopisu nedá dát. „A proč ne?“ zeptá se jedna z holčiček. No ano, proč vlastně ne? A tak dětem musíme slíbit, že do časopisu nějak propašujeme i to jejich křičení. Tak pardon, ale slib je slib. Představte si dvacet dětských hlásků v jednom obřím choreu: „Ááááááááááá ááááááááááááááá áááááááááá ááááááááááá.“

 

Než se rozloučíme, má pro nás babička Ludmila poslední myšlenku, je to vlastně takové poselství. „S dětmi bychom měli mluvit jako s dospělými, ony to vysloveně vyžadují. Vždyť jsou to staré duše, které přesně vědí, o co tady jde. Je nesmysl na ně šišlat nebo jim něco namlouvat. Když s nimi mluvíte jako rovný s rovným, budou vás chápat a o tomhle světě se nejvíc naučí.“


autor / Jakub Yellen VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Hořčice & prase / Martin Selner > NP č.514 > Jiné čtení „Kdy budu vařit?“ zeptal se mě před časem jeden z dospívajících autistů, který bydlí u nás v týdenním stacionáři pro lidi s autismem. číst dále Děti v nás / Redakce > NP č.514 > Téma čísla Texty o dětech potlačených v dospělých. A k nim ilustrace od dětí. Prostě to nejlepší z obou světů v jednom. číst dále My to Jinak neumíme / Štěpán Materna > NP č.514 > Téma čísla Jestli lze někoho s klidným svědomím nazvat věčným dítětem, pak určitě členky a členy loutkového divadelního souboru Buchty a loutky. V průběhu představení se nebojí zcela změnit měřítko a perspektivu, odložit loutky a vzít práci za ně. Jak jsme se dozvěděli v rozhovoru se zakládající členkou souboru Zuzanou Bruknerovou, hravé představení neuděláte bez toho, abyste si při jeho tvorbě sami hráli. číst dále Žádný Punťa / Ivan Adamovič > NP č.514 > Kultura Jestli patříte ke střední či starší generaci, zřejmě vás neminul půvabný kreslený seriál a řada knih o Kocouru Vavřincovi a jeho přátelích. Jeho spoluautor Zdeněk K. Slabý se téměř celou svou profesní dráhu věnoval dětské literatuře, sám je autorem řady dnes již klasických pohádkových knih. Velká kniha kocoura Vavřince je právě v novém vydání na pultech a k padesátinám seriálu vychází také hudební CD, kde se tomuto kocouřímu hrdinovi věnuje plejáda českých progresivních muzikantů. číst dále

Nejčtenější články autora

Mojí největší zbraní je oční kontakt - prodejce Leoš z metra Pankrác v Praze / Jakub Yellen > NP č.506 > Život prodejce Když nějaký ten pátek den co den prodáváte na tom samém prodejním místě, časem si kolem sebe vytvoříte síť vztahů a známostí, vytvoříte si svůj vlastní malý ekosystém. Prodej Nového Prostoru není jen možností, jak si v nouzi přivydělat peníze. Pro drtivou část prodejců jde o způsob, jak se vrátit do společnosti, navazovat a pěstovat mezlidské vztahy. Podívejte se s námi na skryté příběhy míst, kolem kterých třeba každý den chodíte. číst dále Je to jednoduché, ale není to snadné / Jan Štěpánek, Jakub Yellen > NP č.533 > Téma čísla „Lidé mohou začít meditovat z velmi blbých důvodů. Třeba se jim líbí, jak hezky to vypadá. To opravdu důležité přichází později“, říká kněz a ředitel kolínského kláštera Petr Vacík. Do Kolína se na jeho meditační kurzy sjíždějí lidé z celé země, bez ohledu na vyznání. číst dále Docela slušnej čundr / Jakub Yellen, Jan Štěpánek > NP č.533 > Téma čísla Jak chůze tříbí trpělivost, jak se podobá meditaci, jak meditace souvisí s bolestí a co to znamená špatně sbalený batoh, o tom si s námi povídali tři poutníci Alžběta, Kristýna a Tomáš. číst dále Tohle vůbec nebliká / Jan Štěpánek, Jakub Yellen > NP č.533 > Příběh Vydat nové číslo časopisu Živel trvalo bezmála pět let. Jeho tvůrci, LP Fish a Michal Nanoru o tom, proč možná ani vyjít nemělo. číst dále
celý archiv