Nejdřív bych se chtěl zeptat, jak vás mám oslovovat? Pane Bružeňáku, nebo pane Jane?
Já jsem spíš zvyklej na svoje přezdívky, já vám je řeknu a vy si vyberete, jo? První přezdívka byla Dafné, tu jsem dostal na průmce, když jsem se oblíkl za ženskou podle toho filmu Někdo to rád horké. Pak jsme šli s kapelou na přehrávky před kulturní komisi a já do skladby v cé dur zahrál fis, a už jsem měl další přezdívku. Dafné Fis. No a tady v Brně mi říkaj různě, Gruziňák nebo nejčastějc Brůžo...
Tak já vám budu říkat pan Ján, nevadí?
Vy mě klidně oslovujte Danieli. Pocházíte ze západních Čech, co vás přivedlo do Brna?
Do Brna jsem přišel v šedesátým devátým kvůli pantomimě, měli jsme tady s kamarádem z vojny divadlo. V sedmdesátým jsme v Litvínově vyhráli festival amatérský pantomimy jako dvojice a o rok pozdějc jsem tam potkal Bolka Polívku, kterej tehdy vyhrál v jednotlivcích. S ním a s Dášou Bláhovou jsem pak čtyři roky hrál v první pantomimě Divadla na provázku.
Jste původním povoláním technik, jak to, že je z vás výtvarník?
Tak to vám řeknu úplně přesně, jak se to stalo. Bylo mi nějakých šest sedm, bydleli jsme v Karlových Varech a pamatuju se, že jsem se rád toulal. A na těch toulkách jsem vídával starý lidi, co čučí přes ty ne moc umytý okna do ulice, a mně jich bylo líto. A už tehdy jsem si říkal, že v tom životě musím vymyslet něco, co mi vydrží až do smrti, že prostě nechci jít do důchodu a čumět z okna. To bylo naprosto vědomý rozhodnutí a už tehdy jsem si říkal, že buď budu kreslit, nebo budu herec. Je zajímavý, že jediná trojka, kterou jsem na základní škole měl, byla z kreslení…
To tak bývá. Vím o vás, že jste taky vášnivý keramik…
Jsem především maniakální neurotik, a když začnu něco dělat, tak dělám furt. Keramickou dílnu mám v obýváku, a protože v činžáku nemůžu mít pec, všechno to vozím ke kamarádovi, kterej mi to pálí. Ale je toho tolik, že on se chytá za hlavu a už mi říkal, ať mu nic nevozím, že nestíhá pálit svý věci. A já si vzpomněl, jak v Číně vykopali tu terakotovou armádu, a tak mu říkám: ty Karle, víš co, ty mi ty moje věci jenom přežahneš a až jich bude tisíc jako těch čínskejch vojáků, tak pudem do pískovny a tam to zahrabem…
A někdo to někdy vyhrabe…
My to vyhrabem! My to tam prostě pak slavnostně objevíme… (smích)
Můžou vaše děti kreslit po zdech?
No jasně! To začalo, když jsem měl rozdělanou jednu takovou větší kresbu, přijdu domů a ten papír pokreslený. Chvíli jsem zuřil, ale než děti přišly ze školky, začalo se mi to líbit a od té doby kreslíme spolu. Kupoval jsem velký formáty a schválně jsem je nechával různě ležet. Vždycky jsem tam něco naznačil, děti to rozvedly, já v tom pokračoval… Prostě jsme si takhle vzájemně vstupovali do díla a dneska už máme asi třicet společných obrazů, který pravidelně vystavujeme. Předloni ten náš obraz na bienále kresby v Plzni vybrali mezi třicet nejlepších kreseb, takže to jezdilo po celý Evropě.
Měl jsem rozdělanou větší kresbu, přijdu domů a ten papír je pokreslený od dětí.
Chvíli jsem zuřil, ale začalo se mi to líbit a od té doby kreslíme s dětmi společně.
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
