Únava jde s námi jako stín. Když to někde s něčím přeženeme, hned je u nás. A právě v tom je její největší přínos. Jakmile se dostaví, paradoxně zbystří naše smysly, protože dlouhodobě s únavou žít plnohodnotně nelze, a my se musíme začít ptát: Co způsobilo, že jsem unavený? Jak se toho propříště vyvarovat? Má smysl dělat něco, co mě unavuje? Kde, jak a zda vůbec si teď mohu dovolit odpočinout? Starořecký řečník a filozof Prótagorás z Abdér se proslavil výrokem, že „mírou všech věcí je člověk" a to je velice případná a zároveň pro dnešního člověka ožehavá myšlenka. Dokážeme v tom všeobecném shonu života najít míru toho shonu?
V rozhovoru o materiálovém inženýrství jsme se dobrali faktu, že veškerá matérie má svou mez únavy a že prapůvodcem každého fatálního selhání materiálu je mikrotrhlinka, neviditelná únavová chybička uvnitř struktury hmoty, která postupem času mohutní, až letadlu upadne třeba motor a způsobí katastrofu. A úplně totéž platí i u člověka. Existují činnosti, které nás nabíjejí, ale když to s nimi přeženeme, v jednom jediném mikrookamžiku se požehnání změní v prokletí, dobré pocity ve špatné a dary v kupu harampádí. Základní definice únavy člověka říká, že vzniká v důsledku nahromadění odpadů metabolismu v krvi či svalech. Jsme unaveni a když to vezmeme do všech důsledků toho významu, vede nás tento stav až na samu mez existence, protože co jiného je stárnutí a smrt? Filozof Miroslav Petříček v jedné své úvaze o únavě píše, že ji pozorujeme ve chvíli, jakmile se za vlastním životem začneme zpožďovat, jakmile nás doběhne neustálý koloběh vzepětí a vyčerpání a především uvědomění si tohoto koloběhu. Když si ale trochu té únavy a dospěláckého cynismu odmyslíme, náhle je nám šestnáct let, jsme plni okouzlení, nadšení a radosti. Prostřednictvím únavy lze tedy najít míru všech věcí, která rozhoduje o životě i smrti, a to je závěr, kvůli kterému mělo smysl se do tohohle tématu pustit.
