NP č.504 > Téma číslaBabyIvan Adamovič

Považuji za mimořádné štěstí, že jsem členem národa s mimořádně krásnými ženami. Nicméně občasné zašilhání na východ ukazuje, že Slovenky se drží v těsném závěsu a v různých rysech Češky doplňují i předstihují.

Oproti Češkám v sobě mají něco a) víc mužského a b) víc zvířecího. (Ano, budu v tomto příspěvku povětšinou setrvávat u primitivního mužského šovinismu.) Všimněte si třeba těch jejich... brad. I křehká kráska z východu má bradu výraznou, dodávající obličejovému celku zvláštní prvek mužnosti. Ten podtrhují jižanské genetické rysy jako výrazné tmavé oči a neméně výrazné obočí. Dokonce i nosy slovenských krásek jsou nějak sošnější.

 

Svého času mě okouzlovala Jana Kirschner, která možná není magazínová kráska, ale v křivkách jejích rtů je něco tak necudně přidrzlého, až by se člověku chtěl taky zpívat duet. Štafetu podobně osobitých úst nyní převzala Judit Bárdos se svou přitažlivou mezírkou a uhrančivým pohledem nad ní.

 

Bývají také krásně emotivní a iracionální. Ale co si budeme povídat, dobrou polovinu přidané hodnoty Slovenek tvoří jejich jazyk. Myslím ten mluvený, mazlivý, měkký, vzrušující jazyk slovenštiny, včetně posunutých těžišť slov na úplně jiné slabiky. Měl jsem přítelkyni Slovenku a dodnes mi řada jejích slov a vět zní v uších, i když publikovatelná z nich je pouze „Ty si blázon!" Že je francouzština jazykem lásky? Nejsem si jist. Mě rozhodně víc dostane s potlačovaným smíchem zašeptané „Tam som šteklivá..."


autor / Ivan Adamovič VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv