NP č.499 > Téma číslaAž na vrcholky marsovských horDarek Šmíd

Krátký příběh o tom, že když se člověk jednou rozeběhne, tak už se také nemusí nikdy zastavit

Jasně že jsem tam byl, když Olda dělal své první krůčky. V té době by ho sice za „běžce" označil jen někdo, komu by chyběl a) úsudek, b) pár zdravých očí a c) jakákoliv obeznámenost s pojmem „běžec", ale když se za tou dobou dnes ohlédnu, muselo být jasné, že Olda měl už tehdá našlápnuto.


I když – samo sebou – tenkrát Olda ještě neběhal.


Tenkrát prostě jen zdrhal jako o život.


Co jiného měl také dělat, když ho pronásledovala zadýchaná, upocená, po běžecké stezce se potácející zombie? Takhle Olda označoval běžce: jako nemyslící oživlé mrtvoly, které se honí za vyplněním jakési vnitřní prázdnoty se stejným vysilujícím gustem, jako se zombíci v béčkových hororech lopotí za lidskými mozky v supermarketech. Z toho popudu vznikla kratochvíle, jíž jsem se za telecích let účastnil po Oldově statném boku. (Říkám statném, protože Olda byl kámoš.) Kratochvíle spočívala v tom, že jsme si na běžecké stezce vyhlédli toho nejzpocenějšího, nejzadýchanějšího, nejvíce-namletého-z-posledního běžce, který vypadal, že běží s rychlou depeší rovnou z Marathónu, a začali jsme na stezce utíkat před ním... načež jsme s ním srovnali tempo a za neustálého otáčení se přes rameno jsme na něj začali zmoženě volat: „Ne! Pomóc! Proč nás honíte? Nic jsme vám neudělali! Dejte nám pokoj! Nechte nás béééjt!"


Těžko říct, co na tom byla největší sranda. Asi to, jak neměl zombík v adidaskách za námi sílu vzdorovat a nezbývalo mu, než za námi prostě běžet pořád dál.


Trvalo ještě pár let, než se Ondra dostal do podobné pozice.

 

A začalo to v Palestině.


Ale ne tak, jak si myslíte.
„Ulice tady nemají jména."
„Přesně tak."
„Jako v té písničce od U2?"
„YouTube?"
„U2. Where The Streets Have No Name."
„A co „Where The Houses Have No Numbers"?"
„Jo, taky jsem si všimnul."
„Domy tu nemají čísla."

„Jak vás najdu, když se ztratím?"
„Poptáte se. Možná tu ulice nemají jména a domy nemají čísla: ale domy mají jména. Naše jména."

A jak teď utíkal vzhůru do vršku, tak se k němu začali zvědavě loudat malí hoši a děvčátka. Výskali kolem něj,  a najednou jich utíkalo deset, patnáct, padesát.


autor / Darek Šmíd VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv