NP č.492 > Téma číslaJak vrátit smrt do životaJakub Yellen

HRAČKY A NAŠE TABU
Smrt je citlivé téma. Výchova dětí a různé cesty k ní jakbysmet. Když se pokusíte smrt s výchovou dětí spojit dohromady, citlivost se násobí tak dramaticky, že se o tom přestává mluvit vůbec. V tématu „hračky“ jsme tak v podstatě náhodou objevili obrovské, tiché tabu, o kterém by se v zájmu úplně všech mělo začít otevřeně mluvit.

Všemožné studie a výzkumy, které se snaží přijít na kloub tomu, jak děti vnímají smrt, provází jeden společný jmenovatel – neochota škol a především obstrukce rodičů pustit psychology s otázkami o smrti k jejich dětem. Děti se přitom podle výzkumů, které se ve školách podařilo prosadit, o smrti vůbec mluvit nebojí. Naopak, přemýšlejí o ní a řeší ji jako vše ostatní, co stimuluje jejich zvědavost. V hovorech s rodiči pak potřebují cítit upřímnost a otevřenost. Ta ale většinou nepřichází, protože umírání jsme z běžného rodinného života zcela vytěsnili, považujeme ho za morbidní a nekompatibilní s něčím tak nevinným a plným života, jako je dítě. Velké ALE přichází ve chvíli, kdy použijeme statistiku a selský rozum. Dnešní dětský divák stráví před televizí průměrně 2,5 hodiny denně a za měsíc je ve vysílání svědkem přibližně 400 vražd, k tomu připočtěte pohádkové příběhy, násilné počítačové hry a život sám, ve kterém umírají zvířata i blízcí lidé. Není divu, že má dětská mysl své otázky, uvážíme-li, že už ve věku tří let je strach z vlastní smrti jednoznačně sdělitelný. Bez logických a pravdivých odpovědí se pak tabuizovaná smrt stává v dětské hlavě jen znepokojivou událostí bez napojení na životní zákony a cykly. S touto „mezerou" pak dítě vstupuje i do dospělosti, vychovává v ní svoje děti a „mezera" se protahuje na celé generace.


Umění truchlit

Nejednoznačný vztah ke smrti, který jako dnešní společnost máme, je zcela bez pochyb dán také tím, že jde o niterný a hluboce intimní okamžik. Nelze tedy vše hodit jen na dnešní dobu, protože tahle nejednoznačnost tu v lidské historii zřejmě byla vždy. Jeho tíhu a neuchopitelnost ale lidé dříve dokázali odlehčit pomocí náboženství, umění a rituálů.

Děti nemají potřebu si na pohřeb hrát, protože žádný nezažily

Člověk umíral mezi svými, mluvilo se o posmrtném životě, žádným tabu nebylo ani majetkové uspořádání. Vše mělo svůj smysl, řád a postup. Celé události byly přirozenou součástí také děti, účastnily se pohřbu, měly ve svém vlastním smutku plnou podporu všech příbuzných a na pozadí tohoto sdíleného prožívání vnitřně rostly a zrály. Podle psycholožky Pavly Koucké, kterou jsme k tématu „hračky" oslovili, je důležitý moment, kdy si děti na vše, s čím se v životě setkávají, také hrají. Pavla říká: „Kdyby se lidé o smrti dnes víc bavili, kdyby se kolem ní víc setkávali, kdyby to fungovalo jako v přirozeně žijících společnostech, kdy jde na pohřeb celá vesnice, pak by děti měly potřebu si na ten pohřeb i hrát. Nedávno jsem četla, že třeba v Mexiku, kde jsou pohřby vnímané jinak než u nás, si děti běžně hrají s rakvičkami." I socioložka Jiřina Šiklová volá po návratu umění truchlit. Podle ní není lhostejné, jak se s mrtvým rozloučíme. „Smuteční obřad musí mít nějakou formu. Odbýt pohřeb jako zbytečné divadlo se může pozůstalým vymstít. Nočními můrami, depresemi, neurózami," píše Šiklová v knize „Vyhoštěná smrt".

 

Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.

Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.

Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.

autor / Jakub Yellen VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články

celý archiv