NP č.478 > Téma číslaSachr dorty a valčíkyMatěj Metelec

Při pohledu zpět nemůžeme Vídeň přelomu století nevnímat trochu jako ples náměsíčníků. Ti se topí v čokoládě a šlehačce sachr dortů a za nekonečného trdlování valčíků se zaslepeně protancovávají vstříc všem katastrofám, jež jsou nám tak důvěrně známé.

Sigmund Freud si za motto Výkladu snů, který vyšel v roce 1901, vybral citát z Vergiliovy Aeneidy, jenž zní: Flectere si nequeo superis, acheronta movebo, tedy „Nepodaří-li se mi obměkčit nebešťany, pohnu podsvětím.“ Mířil tím pochopitelně na svůj objev nevědomí, pokušení vidět v tom podobenství soudobé Vídně je ale až příliš svůdné.

 

Jiná těla

Když na začátku dvacátého století začali vídeňští umělci Oskar Kokoschka, Egon Schiele a Gustav Klimt zneklidňujícím způsobem zachycovat lidské tělo, kladli tím základy expresionismu. Trojice Klimtových maleb, které měly zdobit vídeňskou univerzitu (což se nestalo), Filosofie, Lékařství a Právo, byly nejen okamžitě označeny za pornografické, ale zůstaly natolik pobuřujícími, že je v roce 1945 ustupující oddíly SS raději zlikvidovaly.

Nicméně právě Klimtova tvorba, zvláště jeho „zlaté“ období, se zdá dnešku ideálně reprezentovat nostalgický obraz secesní idylky. Dekorativní a zároveň opulentní obrazy, mučící oči rozsáhlými zlatými plochami, jež dnes lze nalézt na bezpočtu kalendářů, záložek a pivních tácků, a to nemluvím o rekordních sumách, za které se draží originály, v sobě zdá se nesou pravý duch belle epoque. A sotva by se našlo jiné hlavní město než Vídeň, jehož duch by lépe vystihoval náladu této poněkud blouznivé éry, kdy se Evropa radovala nejen z dlouhého míru, ale také z toho, že hranice vědeckého poznání jsou na dosah.

Pod tím vším ale nevyhnutelně a vlastně čím dál víc bouřilo ono Freudovo podsvětí. A byla to nakonec právě rakouská politika na Balkáně, která ho rozhýbala natolik, že vehnala Evropu nejen do první světové války, ale také do 20. století.

 

Rohlíky s kávou

Vídeň zaujala pozici habsburského sídelního města až po pražském experimentu Rudolfa II. Z Prahy se tím stalo provinční hnízdo, kde trávili pochmurný a vynucený odpočinek exulanti jako Napoleonův ministr policie Joseph Fouché nebo poslední Bourbon na francouzském trůně Karel X. Pro Habsburky to znamenalo, že se těžiště jejich zájmů nutně posouvá trochu na jih a také na východ.

V novověku tato pozoruhodná dynastie aspirovala na vládu nad celým kontinentem a chvíli to vypadalo, že by se jim to i mohlo podařit. Konkrétně v době, kdy se pod jejich vládou nacházelo Španělsko i Svatá říše římská. Nakonec ale Evropa nenásledovala příklad Číny a její rozdrobenost zůstala zachována. Pro Vídeň to mimo jiné znamenalo trvající ohrožení ze strany Turků, kteří si na ni brousili zuby až do konce 17. století. Až po jejich definitivní porážce v roce 1683, kdy se město neúspěšně pokusili oblehnout, čemuž mimochodem vděčíme za rohlíky a zvyk pít kávu, se mohla stát skutečnou metropolí.

Shodou okolností to bylo v době, kdy pohasla nejen hvězda Osmanů, ale byť je to paradoxní, začala pohasínat i ta habsburská. Jako by ztrátou funkce ochránce východní hranice Evropy přišla jejich říše o pojivo, které jí dávalo sílu. Tenhle úpadek byl ale pozvolný a snadněji ho můžeme pozorovat dnešníma očima. Nicméně přinejmenším od roku 1866, kdy bylo Rakousko na hlavu poraženo Pruskem v bitvě u Hradce Králové, to muselo být jasné všem. A jasné to bylo přinejmenším Rakousku. To se v následujícím roce změnilo na Rakousko-Uhersko a až do konce své existence bylo ve vleku vítězného Pruska, které se o několik málo let později, po porážce Napoleona III. u Sedanu, stalo Německou říší, v pořadí druhou.

Podřízené postavení, které zaujal rakouský stát ke svému de facto mladšímu sourozenci, do značné míry plynulo z neochoty císaře Františka Josefa riskovat odchylku od „siegfriedovského svazku“. Nelze se mu úplně divit. Na trůn nastupoval v revolučním roce 1848 a císařskou korunu musel přijmout provizorně v Olomouci. Hrozba revolucí ho strašila až do konce života, a to v jeho případě znamenalo opravdu dlouho. Panovníci měli v 19. století štěstí na dlouhověkost, alespoň někteří. Anglická královna Viktorie vládla od roku 1837 do roku 1901, tedy plných čtyřiašedesát let. František Josef ji ale nakonec překonal ještě o čtyři roky. Svým způsobem to bylo největší neštěstí monarchie.

 

Viribus unitis

Hlava císařství a království, jak se monarchii na přelomu století oficiálně říkalo, která si v českých zemích vysloužila přezdívku starej Procházka, budí se svými charakteristickými licousy dojem, že stál napůl mezi dobrotivým mocnářem a směšným staříkem. Tenhle dvojí obraz podporují i populární obrazy Rakouska- -Uherska, jako je veselohra C. a K. polní maršálek s Vlastou Burianem nebo poněkud slaboduše limonádová trilogie o císařově manželce Sissy s Romy Schneiderovou. Ale nejen že měl František Josef protivný zvyk začít pracovat za svítání (který u nás z nějakého důvodu zakořenil), ale také nosil takřka výhradně uniformy a stát, jemuž vládl, se snažil připodobnit dobře šlapajícímu nádraží, byť možná ležícímu na trati blížící se zrušení.

Vídeň má v roce 1900 víc než jeden a půl milionu obyvatel, z čehož až 300 000 jsou vídeňští Češi. Jejím starostou je už od roku 1897 poslanec říšské rady Karl Lueger, křesťanský sociál, který ve městě vybudoval nový vodovod a zavedl tramvajovou dopravu. Nejvíc nicméně proslul jako zuřivý antisemita. K jeho názorové výbavě patřila mimo jiné myšlenka, že Židy by nejlépe bylo naložit na velikou loď a tu pak na širém moři potopit. Jeho osoba byla tak nepřijatelná, že ho i tak konzervativní byrokrat, jakým byl František Josef, opakovaně odmítal potvrdit ve funkci vídeňského starosty, ač poprvé jím byl zvolen už v roce 1894. Kvůli císařskému vetu byly třikrát nařízeny opakované volby. Lueger ovšem vždy u voličů opět uspěl. Císaři nakonec nezbylo než ustoupit a Lueger úřad zastával až do své smrti roku 1910.

Je s podivem, že město po válce nazývané „rudá Vídeň“ mělo takovou slabost pro antisemitu Luegera. Stejně zvláštní ale je, že císař, trpící utkvělou představou, že svou pozici zaujímá z boží milosti, byl při vší své omezenosti nucen sehrát úlohu apoštola tolerance. Taková byla ale povaha rakouské národností politiky – tolerance z nezbytí. Snaha budovat nadnárodní státní identitu v éře rozbouřeného nacionalismu musí nutně připomínat tanec mezi vejci po víc než pár sklenkách tokaje. Paradox je vlastně dvojí. V době, kdy jsou Židé diskriminováni, pokud ne přímo pobíjeni při pravidelných pogromech, mohou v Rakousku sloužit jako důstojníci v armádě (a mnozí tak činí) a monarchie je tak trochu sobě navzdory oázou snášenlivost. V jejím hlavním městě však opakovaně vítězí populární antisemita, který si své starostenství musí vyvzdorovat na samotném císaři. Vše korunuje skutečnost, že když Theodor Herzl vydal v roce 1896 zakládající dílo sionismu Židovský stát, vyšlo paralelně v Lipsku – a ve Vídni.

Je to jeden z mnoha fascinujících a bizarních rysů belle epoque. Evropou vládne od roku 1870 mír, protože koloniální války se nepočítají. Imperialismus se utěšeně rozvíjí (i když ne zrovna v Rakousko-Uhersku), ale zároveň bublá čím dál okázaleji nacionalismus, ať už se v hrnci vaří francouzská bujabéza nebo ruský boršč, o maďarském perkeltu, německém eintopfu či české svíčkové nemluvě. A dělnické hnutí se z noční můry spořádaných měšťanů stává reálnou silou, kterou ani veškeré čachrovaní s volebním systémem nedokáže vymazat z politické mapy. Jako by toho nebylo málo, „nemocnému muži na Bosporu“, který byl dlouho hrozbou všeho křesťanstva, najednou začínají všichni (včetně Rakousko- -Uherska) pomáhat, protože mají obavy, že Rusové uskuteční svůj dávný sen a dobudou Cařihrad.

 

Umění úzkosti

Na přelomu století je Vídeň kulturním centrem, které se nebojí pohlédnout do očí Paříži. Tohoto jejího ducha s nostalgií zachycují romány Stefana Zweiga nebo Josepha Rotha. Nelze se ale ubránit dojmu, že víc pravdy než v sentimentální idealizaci se nalézá v sarkasmu Musilova Muže bez vlastností. Marné hledání ideje, která nese románovou Kakánii (K. und K., německá obdoba českého C. a K.), je Musilovým nemilosrdným výpadem na rozbředlost, která byla pro poslední léta monarchie charakteristická. Vídeň přes všechen kosmopolitní a umělecký vzmach totiž působí skutečně poněkud prázdně a nabubřele. Správné slovo je možná operetně.

Přes svou velkolepou hudební historii, k níž neodmyslitelně patří jména Haydn, Schubert či Mahler a neoddiskutovatelný význam pro moderní vážnou hudbu, který má tzv. druhá vídeňská škola, se naší představě o Vídni přelomu století totiž vnucuje poněkud lehčí žánr. Dávno pryč je brilantní rozmařilost šifrovaná zednářskou symbolikou Mozartovy Kouzelné flétny a ještě nenadešel čas pro sofistikovanou, ale posluchačsky náročnou Schönbergovu atonalitu. Jeviště dobyl v roce 1874 Netopýr Johanna Strausse syna a operety jim měly vládnout i nadále. Nakonec právě ve Vídni měla v roce 1913 premiéru i nejslavnější česká opereta, Nedbalova Polská krev.

Kdybychom hledali hlavní město belle epoque, musela by jím být Vídeň. Jaký velkolepější obraz náměsíčnictví proslulého románu Hermanna Brocha si lze představit? Cvičení klusáků za zvuku Radeckého marše, která se přelévají v seance spisovatelů a umělců v secesních kavárnách s vycizelovanou kulturou, zatímco na to všechno dopadá v oslepující záplavě Klimtův zlatý déšť. Svět kolem zatím rvou na kusy nacionální vášně zevnitř a zájmy velmocí zvenčí. Mezi velikostí 16. století a érou belle epoque je totiž propastný rozdíl. Rakousko-Uhersko je sice pořád velkým státem, ale od roku 1866 v čím dál víc podřízeném postavení. Z aspirujícího hegemona Evropy se stalo regionální velmocí, čím dál závislejší na německé říši. Tuhle roli ostatně potvrdí čistě užitná hodnota, kterou pro Německo mělo jako roznětka evropského vyrovnávání účtu, kterému říkáme první světová válka. Po ní zůstane Vídeň zoufale přerostlou hlavou drobného tělíčka zbylého Rakouska. A postupně také fantastickým zdrojem nostalgie po bukolickém „světě včerejška“.

 

Autor je publicista.


autor / Matěj Metelec VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv