NP č.479 > Téma číslaJeden kotouč vládne všemMatěj Metelec

Slunce v roli boha dokáže být i pořádně temné.

Norský dobrodruh a etnograf Thor Heyerdahl se proslavil v roce 1947, když překonal téměř osm tisíc kilometrů Tichého oceánu na balzovém voru pojmenovaném Kon-Tiki. Cestu podnikl s dalšími pěti Nory a jedním Švédem, aby dokázal, že ostrovy Polynésie mohly být osídleny z dnešního Peru. O dvaadvacet let později podnikl podobnou expedici. Na lodi z papyru, nazvané po egyptském bohu slunce Ra, jejíž konstrukce vycházela ze staroegyptských kreseb a modelů, vyplul se sedmičlennou posádkou z Maroka, aby se pokusil přeplout Atlantik. Po několika týdnech plavby a více než šesti tisících kilometrech začala Ra nabírat vodu a rozlomila se. Posádka musela loď opustit jen pár set mil před karibskými ostrovy a byla zachráněna na jachtě.

 

Přes oceán

Heyerdahl se ale nevzdal. Následujícího roku postavil novou loď, nazval ji Ra II a s téměř stejnou posádkou vyplul znovu. Druhý pokus skočil úspěchem a Ra II přistála na Barbadosu, čímž byla možnost transatlantické plavby na papyrovém plavidle potvrzena.

Jedním z důvodů „expedice Ra“ byla existence výjimečně výrazných slunečních kultů na obou stranách Atlantiku. Jak v Egyptě, tak v kulturách původních obyvatel Jižní a Střední Ameriky hrála sluneční božstva zásadní roli. Ač není pochyb, že slunce nelze brát na lehkou váhu nikde na světě, ve většině velkých náboženských tradic stojí tak trochu stranou. V Řecku má k slunci blízko Apollón, samotné sluneční božstvo Hélia si ale připomeneme nejspíš tak díky mýtu o Ikarovi, který se navzdory varování svého otce Daidala dostal příliš blízko jeho slunečnímu vozu, a spadl proto do moře. Hinduistický Súrja stojí hluboko ve stínu trojice Višnu, Šiva a Bráhma. V staroseverské mytologii bohyni Sól připadá jen chmurná úloha být sežrána démonickým vlkem Fenrim při Ragnaröku, soumraku bohů.

Naproti tomu ve starém Egyptě a v kulturách předkolumbovské Ameriky má slunce a božstva, která ho reprezentují, nezastupitelné, ústřední postavení. Nadto jsou obě tyto oblasti nejen předmětem odvěkého zájmu, ale i zvláštního mystického rozechvění. To se projevuje nejen v tom, že se v Egyptě hledají zřídla tajemných nauk, případně vědění vůbec (to ostatně tvrdil už „otec dějepisectví“ Hérodotos), ale i tím, že mnozí z nás napůl čekali v roce 2012 konec světa, údajně předpovězený mayským kalendářem.

 

Lidé jako palivo

Sluneční kult měl výsadní postavení u Mayů, Inků i Aztéků. Nicméně nejvíce proslul u těch posledních. Nejspíš kvůli hrůze, kterou obětní praktiky s ním spojené vlastně dodnes vyvolávají. Mayská civilizace byla s příchodem kolonizátorů už vlastní vahou v úpadku. To ovšem kolonizátorům nijak nebránilo uštědřit jí poslední ránu. Inkové sice uctívali slunce s nemenším zápalem než Aztékové a jejich vladař byl považován za syna slunečního boha Intiho. Než ale jejich kulturu se stejně brutální jako udivující rychlostí zlikvidoval konkvistador Francisco Pizarro, žili v dobře organizované a v některých ohledech takřka komunistické společnosti, která nejspíš ovlivnila i humanistického utopistu Tommasa Campanellu při psaní slavného díla Sluneční stát.

Aztékové byli, na rozdíl od svých jižnějších sousedů Mayů, na začátku 16. století na vrcholu. Jejich říše se rozkládala v dnešním Mexiku a její metropole Tenochtitlán, založená kolem roku 1325, patřila s odhadovanými dvěma až třemi sty tisíci obyvateli k největším městům tehdejšího světa, rovnající se Paříži nebo Konstantinopoli. Šestimilionový stát byl původně aliancí tří měst, v době příchodu Španělů ovšem už zcela ovládanou Tenochtitlánem. Rychlá a úspěšná expanze, která katapultovala Aztéky na středoamerickou supervelmoc o století dřív, byla pro impérium do značné míry nutná. Právě váleční zajatci a podrobené národy byli totiž zdrojem lidských obětí. Jen ty prý mohly zajistit pokračování existence světa…

Prolévání lidské krve, opakující prvotní oběť jednoho z bohů, zabezpečovalo podle Aztéků trvání pohybu slunce. Na vrcholu aztéckého panteonu, stejně jako Velkého chrámu v Tenochtitlánu (kde ho doplňoval ještě dešťový bůh Tlaloc) stál Huitzilopochtli, bůh slunce, války, lidských obětí a patron města. To jemu šla na vrub většina obětovaných. Těm bylo nejčastěji, za doprovodu hry dechových a bicích nástrojů, vytrženo srdce. To poté kněz hodil do nádoby určené pro potravu bohů, krví postříkal Huitzilopochtliho sochu, usekl oběti hlavu a dal ji na podestu k ostatním. Mrtvola svržená z obětní plošina se stala předmětem kanibalské hostiny.

Střízlivé odhady uvádějí roční počet obětí okolo dvaceti tisíc lidí, ty nestřídmější hovoří až o čtvrt milionu. Aztéckou říši vyvrátil v roce 1521 Hernán Cortés s pěti stovkami vojáků a deseti děly. Je ovšem třeba dodat, že by se mu to nejspíš nepovedlo, kdyby zdatně nevyužíval vnitřní třenice v říši a nezískal spojence ve státech, které byly Aztéky dlouhodobě ohrožovány. Vzhledem k nakládání s válečnými zajatci se jejich aliance se španělským dobrodruhem proti starému nepříteli dá pochopit. Byť je pochybné, že se z dlouhodobého hlediska vyplatila.

 

Re a jiní

Setkání se staroegyptským náboženstvím, když proběhne v dětství, na stránkách některé z populárně-naučných obrázkových knížek, je fascinující. Jak nebýt uchvácen panteonem bohů, mezi něž patří Bastet s hlavou kočky, Anubis s hlavou šakala či požíračka duší Amemait s nohama hrocha, tělem a hřívou lva a hlavou krokodýla? Těm všem pak vévodí sluneční bůh Re s hlavou sokola. Ten sice pro dětskou imaginaci nemá zdaleka takové kouzlo jako krokodýlohlavý Sobek, přesto však noční část jeho každodenní pouti dokáže okouzlit. Re totiž přes den cestuje nad našimi hlavami jako slunce, zato v noci proplouvá na lodi zvané Mesektet podsvětním Duatem. Cestou musí porazit hada Apopa, ztělesňujícího síly zla, temnoty a chaosu.

Ve skutečnosti jsou náboženství složitější a proměnlivější, než jak je prezentují dětské encyklopedie. Nietzscheho prohlášení o smrti boha, pobuřující 19. století, které se v křesťanské Evropě dodneška chápe jako vypjaté gesto, byť gesto, jež probouzí už jen velmi vlažné vášně, je z hlediska dějin náboženství všední realita. Bohové vznikají, sílí, jsou na vrcholu, slábnou, umírají a upadají v zapomnění. Případně se spojují s jinými bohy, vytvářejí slepence, stávají se pouhými aspekty, nebo ustupují do pozadí a odcházejí na odpočinek. Na egyptském bohu slunce je vidět, jak takové proměny probíhaly. Magnetismus slunce přitahoval různá další božstva a vznikaly spojené postavy – Chnum-Re, Min-Re, Amon-Re, Re-Atum. Tyto proměny mohou být spojeny s vzestupem měst, obratem válečného štěstí, změnou technologií. A občas i s invencí jednotlivce.

 

Achnatonova vzpoura

Faraon Amenhotep IV. vládl ve 14. století před naším letopočtem. Z důvodů, které nejspíš navždy zůstanou tajemstvím, se rozhodl provést radikální náboženskou reformu: zlikvidoval celý starý panteon na čele s bohem Amonem a na jeho místo dosadil kult jediného slunečního boha, Atona. Sám si změnil jména na Achnaton (Sloužící Atonovi), založil nové hlavní město Achetaton (Atonův obzor) a kněží z Amonových chrámů zbavil privilegií, bohatství a moci.

Nové náboženství sice o moc dlouho nepřežilo svého zakladatele, celý grandiózní pokus však měl hned několik nezamýšlených důsledků. K jedněm z nich patřilo důkladné cenzurování Achnatona i jeho následníka Tutanchatona z egyptských dějin. Tutanchatonův hrob tak mohl být s klidným srdcem zasypán při stavbě hrobky Ramesse VI. a objeven v Údolí králů až v roce 1917. Tutanchaton, známější jako Tutanchamon, se tím paradoxně stal patrně nejproslulejším egyptským faraonem, protože jeho hrobka, lupiči sice dle všeho navštívená, ale nevybrakovaná, poskytla moderním egyptologům neocenitelnou studnici znalostí. A jeho pohřební maska patří dnes k nejznámějším uměleckým dílům vůbec.

Jiným nezamýšleným důsledkem byla přitažlivost, jíž Achnatonova revolta zapůsobila na představivost mnoha umělců. Hru o něm napsala Agatha Christie a objevuje se v dílech Thomase Manna, Miky Waltariho nebo Philipa K. Dicka. Patrně nejpozoruhodnějším výhonkem achnatonovské mytologie je práce Sigmunda Freuda nazvaná Muž Mojžíš a monoteistické náboženství. V tomto svém posledním dokončeném díle Freud předestírá hypotézu, že autor Pentateuchu vůbec nebyl Žid, nýbrž egyptský aristokrat a následovník Achnatona, který se rozhodl uchovat světlo atonovského monoteismu mezi židovskými otroky, jež nakonec vyvedl z egyptského zajetí. Ti prý sice nakonec svého osvoboditele zabili (u Freuda typický motiv vraždy otce), nicméně jednobožství už neopustili. Ač se Freudův mytický příběh nesetkal s příliš vřelým přijetím a mnohými je považován za jeho vůbec nejslabší text, o vlivu Achnatonova monoteismu na zrod židovství se dodneška diskutuje.

 

Mnoho kultur, jedno slunce

Sluneční bohové jsou v mnoha náboženstvích spjatí se stvořením. Jsou laskaví, ale stojí v pozadí, bez potřeby být oblažováni záplavou obětí. Aztécká praxe užívat lidí jako „paliva“ pro slunce ale ukazuje, že životodárný sluneční kotouč může inspirovat i temnější podoby lidské kultury. Nakonec, i v prvním zpěvu Iliady je to právě se sluncem spojovaný Apollón, kdo roznáší mor po řeckém táboře a kráčí „podoben noci“. I když ale aztécká krvežíznivost rozdmýchává pochybnosti o rovnosti různých kultur v jejich rozdílnosti, sotva tím neguje brutalitu a chamtivost evropských kolonizátorů.

Heyerdahlova cesta přes Atlant ik ve stopách předpokládaných starověkých plavců může v této souvislosti vyznívat v dvojím smyslu. Expedice Ra (stejně jako plavba voru Kon-Tiki) dokázala možnost úspěchu dávných námořníků, a tím vyvrátila mýtus o evropském objevitelském primátu. Norský dobrodruh vedle toho ještě úmyslně sestavil posádku z lidí různých národů, barvy kůže a náboženství, a na západ se s ním tak plavili Amer ičan, Sovět, Ital, Mexičan a dva Afr ičané, jeden z Egypta a druhý z Čadu. Chtěl tak, v tehdy opět o něco teplejší fázi studené války, demonstrovat schopnost lidí z různých kultur a států spolu mírumilovně žít a pracovat na jejich vlastním malém plovoucím světě.

 

Autor je publicista.


autor / Matěj Metelec VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv