NP č.478 > Téma číslaJak je ti, Rakousko?Anna P. Durnová

Naši jižní sousedé mají všechny předpoklady být spokojenou zemí. Jak se stalo, že v prezidentských volbách vlastně všichni protestují proti všem?

V tuto chvíli už je jasné, kdo je devátým prezidentem rakouské druhé republiky. Spekulování o dvou diametrálně odlišných scénářích druhého kola voleb je u konce. Ale v kavárně u Saschi, v pátém vídeňském okrsku, si to deset dní před volbami nikdo netroufá odhadnout. „Je to jen divadlo pro diváky,“ míní majitel kavárny, který se před lety přistěhoval z Kyjeva a jenž se snaží odlehčit diskuzi o budoucím prezidentovi.

Tyhle prezidentské volby totiž ani trochu nepřipomínají vesměs poklidný běh rakouské politiky. Nejenže na druhé kolo prezidentských voleb v Rakousku nejsou zvyklí, ale těmi takzvaně protestními voliči budou tentokrát všichni. Voliči pravicově populistického kandidáta Norberta Hofera protestují proti vládní koalici a proti nezájmu elit o jejich běžné životy. Voliči Alexandera van der Bellena, nezávislého kandidáta s minulostí ve straně zelených, mají také plné zuby vládního protekcionismu, ale chtějí i nadále žít v moderním a otevřeném Rakouskou. A konečně nevoliči protestují tak nějak proti tomu všemu. Jednak proto, že „volba mezi modrou a zelenou diktaturou“, jak ji často nazývají ve čtenářských fórech, je pro ně volba mezi dvěma katastrofami. A jednak proto, že je pro ně Alexander van der Bellen příliš elitářský a Norbert Hofer ultrapravicový šašek. A tak, až téměř typicky rakousky, strkají hlavu do písku.

„Stejně se nic nezmění, kafe bude pořád stejný,“ pokračuje majitel kavárny, čímž docela přesně vystihuje náladu posledních týdnů v metropoli. Leckdo si snaží namluvit, že je to nakonec vlastně jedno, kterých z těch dvou vyhraje. Což působí jako uklidnění, protože atmosféra v médiích houstne a podle ní by nejeden mínil, že po volbách vypukne občanská válka. Tomu napomáhají i volební analýzy o rozložení podpory kandidátů mezi město a venkov, jakož i mezi různé stupně vzdělání. Zatímco městští liberálové od maturity výš volí dvaasedmdesátiletého profesora ekonomie van der Bellena, chtějí lidé z venkova a ti s nižším vzděláním za prezidenta pětačtyřicetiletého Norberta Hofera.

 

Hledá se nové Rakousko

Jenže jak víme, volební analýzy často zapomínají na všechny ty voliče a voličky „mezi“, ze kterých je v těchto dnech cítit především rezignace. Na jednu stranu chápou, že výprask vládním stranám byl více než nutný. „Všichni, ale doslova všichni, co jsou dnes ve vysoké politice, se tam dostali přes známosti. To je přece ostuda,“ vysvětluje mi u oběda finanční analytik z jedné banky. A vyslovuje obavy, že znechucení z elit postihne i univerzitního profesora van der Bellena. Na druhou stranu tihle lidé nechtějí, aby v reakci na neustále propíraný koaliční protekcionismus došlo k izolaci Rakouska. „Zapomněli jsme, jaké to bylo před vstupem do EU,“ shrnuje odborník na hospodářskou etiku Klaus Gabriel a vypráví o tom, jak se od vstupu Rakouska do EU v roce 1995 změnilo jeho rodné Tyrolsko. „Jsme teď mezinárodnější, mladí lidé z měst i venkova častěji studují v zahraničí, jsou otevření vůči různorodosti. Byla by škoda, kdyby tohle všechno postupně vyprchalo.“

A proč by se to vlastně mělo stát? – lze namítnout při pohledu na ekonomické výsledky země. Rakousko je dnes jednou z nejbohatších zemí Unie, má relativně nízkou nezaměstnanost, překvapivě dobře odolalo krizi i globalizaci ekonomiky. Země navíc uměla využít vstupu bývalých zemí východního bloku do EU a zvládla také přijmout uprchlíky z Balkánu, a to dokonce v mnohem větší míře než třeba hospodářsky silnější Německo. Ani kriminalita v této alpské zemičce nijak zvlášť nevzrostla. „Prostě se tu nic neděje a lidi jsou rozmazlení a znudění,“ shrnuje, až trochu cynicky, studentka Melanie, která se do Vídně přistěhovala z venkova.

Naráží tím i na médii opomínaný paradox. Na tomhle úspěchu Rakouska má největší zásluhu právě všemi kritizovaná velká koalice dvou největších stran – levicové strany socialistické (SPÖ) a pravicových lidovců (ÖVP), která byla hlavním hybatelem poválečné politické scény. Proto lze na první pohled chápat vyhýbavé reakce vládních stran, co pořád všichni mají, vždyť Rakousku se vede dobře. Strany totiž jakoby zaspaly trend demokratické diskuze a nabízejí stále ty stejné technokratické a pragmatické typy bez vizí a myšlenek. Signálů o nespokojenosti měly přitom od konce devadesátých let více než dost.

 

Klíčový moment

Zrovna v září to bude dvacet let, co jsem se s rodiči přistěhovala do Vídně. Po dvoutýdenním intenzivním kurzu němčiny jsem měla nastoupit do tamního gymnázia. Do třídy s hudebním a výtvarným zaměřením, abych vyrovnala to, že jsem se v Česku neučila latinu. Rakouští gymnazisté se ji učí už od jedenácti a tohle gymnázium nabízelo místo intenzivní matematiky a latiny i takzvanou uměleckou cestu. Výjimek bylo víc: škola se už v roce 1996 chlubila tím, že má 40 % žáků nerakouského původu a že to dobře zvládá. I tyhle děti sem lákala také možnost mít gymnaziální vzdělání bez latiny. Do třídy jsem usedla s jednou Íránkou, jejíž rodiče dostali v Rakousku v osmdesátých letech azyl, s jednou Vietnamkou, jejíž rodiče se ve Vídni už narodili, a také se dvěma Srbkami a třemi Bosňačkami, které mi později vyprávěly, že nemají žádné fotky z dětství, protože když před pár lety s rodiči utíkali, nebylo místo v kufru. Na chodbě jsem postupně potkala děti českých emigrantů nebo Slovenky a Slováky, kteří do téhle školy dojížděli denně z Bratislavy.

Že na mě ve Vídni čeká přesně ta multikulturní zkušenost, která pro voliče Hofera představuje noční můru, jsem tehdy ještě neměla tušení. Příjezdovou cestu k vídeňskému Südbahnhof lemovaly na první pohled barevnější plakáty Rakouské strany svobodných (FPÖ). Sympatický čtyřicátník Rainer Pawkovicz z nich hlásal, že „Vídeň se nesmí stát Chicagem“. Za pár týdnů byly vídeňské volby a metafora s Chicagem souvisela s upozorňováním na to, že po bosenské válce a novém přílivu uprchlíků z Balkánu stoupne kriminalita. Ve volbách nakonec své primátorství potvrdil socialista Michael Häupl, který je primátorem dodnes. Vídeň se za dvacet let Chicagem nestala, namísto toho je opakovaně vyhodnocována jako město s nejvyšší kvalitou života na světě.

Ovšem už v roce 1996 byl vzestup FPÖ nápadný. O tehdejším předsedovi Jörgu Haiderovi se mluvilo při každé příležitosti. Bylo to po legendárním premiérovi Brunu Kreiském první jméno, které jsem po svém příjezdu do Rakouska zaznamenala. Haider vyhodí cizince, Haider je nebezpečím, Haidera volí čím dál více lidí… V předčasných parlamentních volbách v roce 1999 získal druhé místo, když přeskočil lidovce.

Tehdy přišla první změna v poválečném uspořádání. Vládu totiž sestavili v únoru 2000 právě lidovci v čele s Wolfgangem Schüsslem, když se překvapivě dohodli s Haiderem, a to i přes protestující davy v ulicích. Vyjádření nesouhlasu přišla i ze zahraničí: Izrael odvolal velvyslance a Evropská unie uvalila na Rakousko sankce. Což mimochodem z dnešního hlediska vypadá jako utopické gesto. Pro uklidnění Haider nabídnul, že ve vládě sedět nemusí a ponechá si místo hejtmana Korutan. Tak také učinil, čímž znemožnil potvrdit či vyvrátit své vlastní řeči o schopnosti vést Rakousko. Pro mnohé se přesně díky tomu stal nesmrtelným antisystémovým hrdinou. A to i přesto, že se jeho strana v důsledku vládního angažmá rozštěpila a po volebním debaklu v roce 2002 to skoro vypadalo, že na rozprášení pravicového populismu v Rakousku stačí jedno vládní období.

 

Ve stopách legendy

Černo-modrá vláda je tak dodnes v Rakousku důležitým obrazem a klíčovým momentem, který se promítá do letošního volebního klání. Pro jedny tahle vláda navždy zůstane noční můrou, která už se nesmí opakovat, protože byla důkazem toho, jak lehce lze rozdmýchávat byť jen marginálními zákony nevoli, nebo dokonce nenávist vůči cizincům. Spousta z těchto kritiků upozorňuje, že od té doby sedí na ministerstvu vnitra nejeden příznivec restriktivního proticizineckého kurzu a že už vlastně modří tahají za nitky dávno.

Pro druhé je černo-modrá vláda menším zlem, takovou jakoby nadějí, že by se FPÖ mohla – jako v roce 2002 – relativně rychle odstřelit buď prezidentským úřadem nebo vládním angažmá. Spousta z nich nabádá vládní strany ke koalicím na úrovni spolkových zemí. „Ať modří vládnou a ukážou, že nic neumí,“ zní argument z těchto řad.

Nicméně nejpozději od vídeňských voleb v roce 2005 je jasné, že koncept funguje i pod novým vedením Heinze Christiana Stracheho a že může být dokonce v lecčems odpornější a nenávistnější. Navíc nebýt Haiderovy náhlé smrti v roce 2008, dost možná by na prezidenta letos kandidoval on. Není tak náhodou, že Norbert Hofer hraje na antisystémovou a drzou notu: používá vědomě stejnou strategii, která udělala z Jörga Haidera v Rakousku legendu.

Starý vtip nabádá, ať zavoláte do tunelu „Jak je ti, Rakousko?“ Ouzko! řekne vám ozvěna. Bývalo na tom mnoho pravdy: rakouskou první republiku v roce 1919 vlastně nikdo nechtěl, industriální zázemí spolklo samostatné Československo a zemi zachvátil společenský rozvrat. Kam ji dovedl, víme z dějepisu. Dnes už ale Rakousku dávno ouzko není. Naopak je díky poválečnému pragmatickému uspořádání bohaté a solidární. Jenom tak nějak usnulo na vavřínech svého pragmatismu, a vyjeveně hledí na témata, která do politiky vnáší aktivisté nebo pravicoví populisté. Ouzko Rakousku bude, teprve až skočí na různé volební návnady, které mu chystá FPÖ. Pro rakouskou ekonomiku i zaměstnanost by bylo případné vystoupení z EU likvidační. A izolace imigrantů, kterou FPÖ skrze své reformy plánuje, by znamenala společenský rozvrat, protože ve většině případů jsou cizinci svébytnou a nedílnou součástí Rakouska.

Jako ve zmíněné kavárně u Saschi, vedle kterého provozuje snídaňové bistro Maďar a za rohem má školku Bulharka. „Tak nashle v modrém Rakousku,“ říkám Saschovi místo rozloučení. „Dej pokoj,“ odbude mně. „A nezapomeň v pondělí přijít na kafe!“

 

Autorka je politoložka, žije ve Vídni.


autor / Anna P. Durnová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

celý archiv