NP č.478 > Téma číslaKřížem KremžíKarel Veselý

Spořádanost i radikální vize. S Rakouskem máme společného více, než si myslíme.

Jedním z malých náměstíček dolnorakouského města Kremže prochází procesí ekosexuálních aktivistů v rámci performance Annie Sprinkleové a Beth Stephensové a lidé v oknech středověkých domů se zájmem sledují zvláštní postavičky oblečené ve větvích nebo hlíně. Čelo průvodu se najednou zastavuje, opačným směrem totiž jdou dva místní pánové v zelených vestičkách a tradičních lederhosen a umělkyně se s nimi chtějí vyfotit. Je to trochu jako setkání třetího druhu – americké queer performerky se objímají a pózují s místními jinochy a lidé kolem vytahují svoje mobily, aby zachytili tenhle zvláštní moment. O podobné střety odlišných světů není v Kremži na přelomu dubna a května nouze, v tu dobu tam totiž probíhá tradiční Donaufestival, který do nevelkého městečka na Dunaji přiváží radikální umění z celého světa. Koncerty, výstavy, performance či instalace s mnohdy provokativními sociálně-politickými tématy oživí na pár dní jinak trochu ospalé město, které slouží jako brána do údolí Wachau, největšího turistického lákadla regionu. Nefalšovaný kýč rakouské romantiky se tady už dvanáct let střetává se současným uměním.

Skoro jsem ani nevěřil vlastním očím, když jsem před lety zjistil, že asi hodinu cesty autem od mého rodného Znojma se koná festival, na kterém hrají hvězdy experimentální hudby i klubového undergroundu. Je libo večer okultní psychedelické hudby pod kuratelou Davida Tibeta, queer víkend s Peaches nebo minipřehlídku feministických vizí s CocoRosie? Dolnorakouský venkov jižně od Dyje a na západ od Vídně nikdy nesliboval žádné velké vzrušení, vždycky jsem ho měl spojený spíše s nekonečnými zástupy hradů a zřícenin rozesetých po krajině, o něž se místní starají s až dojemnou pečlivosti. Právě proti myšlence kultury jako pouhého opečovávání historických artefaktů se postavil Tomas Zierhofer-Kin, když si v polovině minulé dekády vydupal Donaufestival. Jako kurátor přehlídky vážné hudby Zeitfluss v Salzburgu musel válčit s tradicionalisty, v Kremži se rozhodl vsadit na aktuální proudy hudebního undergroundu. „Jsem přesvědčený, že nová avantgarda se nerodí z vysoké kultury, ale z úrodné půdy mladých subkultur a popkultury,“ vysvětluje mi a popisuje, jak jeho myšlenky nadchly zemského hejtmana Erwina Prölla, který nad Donaufestivalem drží celou dobu jeho existence ochrannou ruku a hlavně ho podporuje velkým rozpočtem. Je totiž přesvědčený, že podobné akce mají blahodárný vliv na turistiku. Do programu ale samozřejmě nezasahuje. Akce s více než stovkou pozvaných umělců tak nepotřebuje velké sponzory ani headlinery. Fanoušci si sem cestu najdou, do Kremže je láká uvolněná atmosféra netradičního festivalu, který se nekoná někde za plotem, ale na několika místech ve městě. „Chceme být jiní,“ říká Zierhofer-Kin.

 

Národ tě potřebuje

V minulých letech festival probíhal pod hesly jako „redefinice umění“ či „nová utopie“, letos chce být podle Zierhofera „manifestem všeho abnormálního, jiného a postkoloniálního pohledu na svět zoufalství“. Jedním z nejdiskutovanějších vystoupení byla interdisciplinární performance Frail Affinities seattleského souboru Saint Genet, odehrávající se v kulisách prostorové instalace zářivek, zavěšených ze stropu kremžské Kunsthalle. Hra je údajně inspirována příběhem amerických osadníků ze začátku 19. století, kteří se ztratili v Nevadě ve sněhové bouři. Jenže nahé postavy obalené v termodekách a pochodující nevlídnou krajinou mnohem více evokují žhavou současnost. Lidský proud uprchlíků mířících přes Rakousko dál na západ se přes zimu zastavil, nikdo ale neví, co bude, až se zase oteplí. Všichni si ale ještě pamatují šok ze zprávy o sedmdesáti udušených lidech nalezených v opuštěném náklaďáku u dálnice těsně za hranicemi s Maďarskem.

Uprchlická krize hýbe veřejnou debatou a strach z neznámého vrátil do politiky už zdánlivě nevýznamné Svobodné (FPÖ), hlásící se otevřeně ke xenofobii. Jejich kandidát Norbert Hofer ovládl letos v dubnu první kolo prezidentských voleb a i po Kremži samozřejmě visí jeho plakáty s heslem „Tvůj národ tě potřebuje právě teď“. „Doufám, že lidi pochopí, že problémy se nedají vyřešit populismem a ve volbách zvítězí jeho protikandidát,“ říká hudební dramaturg festivalu Klaus Moser. „Pokud se ale opravdu stane prezidentem, určitě s ním přijdou změny a pro kulturní scénu v Rakousku to nebude znamenat nic dobrého,“ dodává a vypráví mi o nedávném narušení divadelní hry o uprchlících, kterou ve Vídni provedla extrémně pravicová skupina Die Identitären. Po krátké potyčce byli neonacisté z divadla vykázáni, podařilo se jim ale zasít semínko strachu. Když se ho ptám, jestli případný nástup extrémní pravice může nějak ohrozit i konání festivalu, jen krčí rameny a odpovídá, že důležité budou volby zemského hejtmana v roce 2017. V Polsku už podobné volnomyšlenkářské akce jako OFF či Tauron Nowa Muzyka pocítily, jaké to je, když se mění politické klima v zemi a politici začnou šermovat hesly o potřebě podporovat kulturu s těmi „správnými“ hodnotami. Zajímá mě, jestli musel Donaufestival v Kremži čelit nějakým výhradám ze stran místních politiků, ale podle Mosera to nebylo nikdy nic dramatického, co by nevyřešila schůzka s uměleckým ředitelem akce. Město se totiž samo chce prezentovat jako centrum kultury – najdete v něm hned čtyři galerie a během roku se zde konají další dva hudební festivaly.

 

Podsklepená spořádanost

Když projíždíme na cestě do Kremže malebné vesničky plné vinných sklípků, padají v autě vtipy o rakouské posedlosti sklepy. Sedm let starý případ Josefa Fritzla, který v dolnorakouském Amstettenu roky v důmyslné podzemní kobce věznil svoji dceru a zplodil s ní několik dětí, těžko zapomenout. Navíc Fritzl si až donedávna odpykával svůj trest právě v Kremži, v nápravném zařízení, které míjí návštěvníci festivalu na cestě mezi koncertními prostory. Díky Fritzlovi se rakouský sklep stal symbolem vytěsněných obsesí, které si národ hrdý na svoji spořádanost odsunul pod zem, kde se jim může v klidu oddávat. Stejně to ostatně vidí i dokumentarista Ulrich Seidl, který v loňském dokumentu Im Keller zobrazuje na první pohled obyčejné Rakušáky, jak vysedávají ve svých sklepech v nacistických uniformách či se tu oddávají sadomasochistickým hrátkám. „Rakušan se geniálně vyzná v přetvářce,“ píše Thomas Bernard ve svých Starých mistrech, sžíravé obžalobě národního pokrytectví, kde ale také připomíná, že to zdaleka nejlepší z moderní rakouské kultury vzešlo z vyrovnávání se s konzervativismem a maloměšťáckou spořádaností. Možná, že šokující témata, s nimiž každý rok přichází Donaufestival, mají být pokračováním této národní katarze.

Poslední večer si jdu mezi koncerty na chvíli sednout do parku a dávám se do řeči s Peterem, postgraduálním studentem z Vídně. Je typickým návštěvníkem Donaufestivalu – vzdělaným a nejspíš i úspěšným obyvatelem multikulturní metropole, která pravidelně vítězí v žebříčcích nejlepších světových měst pro život. „Mezi Vídní a venkovem jsou obrovské rozdíly. Lidé tady žijí jako v minulém století. To není samo o sobě špatné, ale je velmi jednoduché s nimi manipulovat.“ vysvětluje mi. Uprchlická krize může podle něj sloužit jako rozbuška, která spustí lavinu nenávisti, jež promění Rakousko k nepoznání. Je to jako u nás, nikoho už nezajímá, že v zemi chce zůstat minimum uprchlíků, každý má najednou pocit, že mu cosi cizí ohrožuje jeho pohodlí, a tahle paranoia už prosakuje i do institucí. Možná už se něco podstatného změnilo. Když si vyměňujeme historky o bezdůvodných útocích policie na lidi, kteří mají jinou barvu pleti nebo vypadají nějak neobvykle, zjišťujeme, že zase tak velký rozdíl mezi tím, co se děje u nás a u jižních sousedů, vlastně není. „It’s a scary shit,“ shrnujeme naši debatu.

Elektronické beaty Pantha Du Prince dozněly a Donaufestival se svými radikálními vizemi je pro letošní rok u konce. Z Kremže odjíždíme s přesvědčením, že Rakušáci mají s Čechy hodně společného, ať už je to panická reakce na uprchlíky, velké rozdíly mezi velkoměstem a periférií nebo mindrák z větších a silnějších sousedů. Třeba by nám právě tyto zkušenosti mohly pomoci najít k sobě zase cestu. Na hranicích si nás nedůvěřivě prohlíží policejní hlídka se samopaly, která sem byla vloni na podzim instalována, devět let po vstupu Česka do Schengenu. Co asi bude za rok, až se zase budeme vracet do Kremže?

 

Autor je spolupracovník redakce.


autor / Karel Veselý VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Děti konzumního ráje / Karel Veselý > NP č.396 > Téma čísla Dříve se subkultury točily kolem hudebních směrů, dnes si mladí hipsteři užívají hlavně jejich kombinování.   číst dále Krása chybových hlášek / Karel Veselý > NP č.430 > Kultura | Hudba Syntax Error Tomáše Vtípila vyhlašuje válku posluchačským stereotypům. číst dále Opatrně s tím slovem na „N“ / Karel Veselý > NP č.475 > Téma čísla Hanlivým slovům je možné vtisknout opačný význam. Ale urážka se tím smazat nemusí. číst dále Hudební průmysl (znovu) na rozcestí / Karel Veselý > NP č.328 > Referát Málokdo asi bude souhlasit s názorem, že hudba je jen zboží. a přesto si kupujeme cdčka nebo mp3 na internetu a platíme peníze, ze kterých hudebníci uvidí jen minimum. vítejte do světa hudebního průmyslu. číst dále Co přijde po ironii? / Karel Veselý > NP č.396 > Téma čísla Hipsteři jsou mrtví. Kdo nastoupí na jejich místo?   číst dále Šílené vize toxického Huga / Karel Veselý > NP č.376 > Kultura | Hudba Rapper Hugo Toxxx na své novince Legální drogy / Ilegální kecy navozuje hypnózu.   číst dále Zrození popu z ducha nudy / Karel Veselý > NP č.467 > Téma čísla Na okrajích močálů nudy mohou vyrůst překrásné květiny. Co když se ale do hry vloží Twitter?   číst dále Na procházce s misantropem / Karel Veselý > NP č.440 > Kultura | Hudba Kultovní blackmetalová skupina Master‘s Hammer se na novém albu Vagus Vetus vypořádává s moderní civilizací.  číst dále
celý archiv