NP č.475 > UličníciTakový život mi nesedíTomáš Havlín

Světoběžník Stanislav Kouba prodává Nový Prostor v Praze před Lucernou a přemýšlí, že by znova zvednul kotvy.

Co váš přivedlo k NP?

Začalo to tím, že jsem asi rok pracoval u bezpečnostní agentury. Práce mě docela bavila a agentuře jsem se snažil vycházet vstříc. Když například potřebovali vykrýt nějakou směnu, nastoupil jsem i ve svém osobním volnu. Jenže pak mi neváhali dát deset tisíc korun pokutu, když jsem jeden den neměl na nohou předpisovou obuv a obecně jsem zjistil, že dost šidí na mzdách. Odpracoval jsem třeba nějakých 430 hodin a dostal za to jen patnáct šestnáct tisíc. Šli jsme si pak s kolegou, který dělal jako by šéfa personálu, stěžovat na vedení, ale to se k tomu stavělo neurčitě. Kolega, major ve výslužbě, který během války v Jugoslávii vytáhl francouzskou jednotku z obklíčení, skončil z toho všeho v Bohnicích. A já jsem podal výpověď.

Pak jsem až do konce letošního ledna pracoval pod pracovními agenturami na různých místech republiky, ale ani v nich to nebylo lepší. Za dva měsíce jsem třeba nedostal ani korunu. Nakonec mě vyhodili pod záminkou, že pracuji pomalu, i když v továrně mi všichni říkali, že kazím, tedy překračuji normy. Vrátil jsem se do Prahy a dostal se na ulici.

 

Jakou máte zatím zkušenost s NP?

Prodej mě docela baví, poznávám a studuju mentalitu lidí, na druhou stranu bych u toho nechtěl zůstat. Jsem totiž na bodu mrazu. Vydělám si tak akorát na něco k jídlu a na další časopisy, zaplatím nocleh na lodi Hermes, pokud poplatek nepozastaví kvůli mrazům, ale žádný další krok mi to neumožňuje. Na lodi jsem už dva měsíce a poznal jsem, že v místnosti dva krát dva metry se dokáže vyspat osm lidí. Někteří jsou tam už několik let, ale to já nechci. Po záplavách jsem pracoval na rekonstrukcích v Terezíně a pamatuju si, že pryčny, které tam Němci měli pro vězně, byly o osm centimetrů čtverečních větší, než jsou ty na lodi. Tyhle cifry si pamatuju. A vím, že dál to tak prostě nejde. Takový život mi nesedí.

 

Bílý indián

Zmínil jste, že jste na bodě mrazu...

Jistě, a momentálně to podpořil ještě písecký úřad práce, na který jsem se registroval v lednu a který mě zrovna vyřadil z evidence. Volal jsem jim, že na plánovanou schůzku se nemohu dostavit, řešil jsem to společně s kurátorkou v Praze. Nemám peníze na cestu do Písku, navíc jsem byl nemocný a s požadovanou omluvenkou byl problém, protože bezdomovce bez peněz nikdo ošetřit nechce. Nicméně ji dostali v termínu, měl jsem také připravenou smlouvu s ubytovnou, která byla ochotná počkat na peníze, a po úřadu jsem zároveň chtěl, aby mě převedli z Písku do Prahy... jenže místo toho mi oznámili, že mě vyřazují. Dalšího půl roku si nesáhnu na dávku v hmotné nouzi, kterou jsem po úmorném boji poprvé dostal v únoru. Připadá mi, že to není úřad na pomoc při hledání práce, ale výrobna bezdomovců, nic jiného.

 

Čím myslíte, že to je?

Systémem, dobou, ekonomikou, ničím jiným. Čím to je, že máme vězení plná lidí? Tím, že vláda je laxní a zákony máme, ale ne pro všechny stejné. Pokud si bohatý a uděláš špatnost, tak zaplatíš. Ale když jsi chudý, tak skončíš ve vězení, protože nemáš jak zaplatit. A rázem se dostaneš do kolotoče, ze kterého není úniku. Už si tě drží, jsi jejich. Jestli si někdo myslí, že to funguje jinak, než to bylo dřív... já slýchávám řeči o demokracii. Ale tu jsem viděl v Kanadě, tady ne. Tady si obyčejní lidé myslí, že s tím nic udělat nemohou, a bohatým je to prostě jedno. Starají se jen o své majetky, sytý hladovému nevěří, jak se říká.

 

Pobýval jste v Kanadě?

Utekl jsem v roce 1988 přes Maďarsko a Rakousko, to už jsem měl za sebou jeden nevydařený pokus. Ale neodcházel jsem proto, že bych nenáviděl komunisty. Pracoval jsem jako topič a vydělával si docela dobře. Ale toužil jsem po dobrodružství a chtěl něco poznat.

 

Jak jste se v Kanadě zorientoval?

Každý musí nejdřív na imigrační úřad, kde jsem se prokázal a dostal razítko, že jsem „refugee“. Začal jsem žít v Torontu, které se mi ale nelíbilo, tak jsem se přestěhoval do Montrealu, protože se říkalo, že Francouzi budou o něco přívětivější.

 

Zažil jste dobrodružství, po nichž jste toužil?

Potkal jsem člověka, který měl firmu s kamiony, a začal jsem jezdit jako závozník. Viděl jsem neskutečné věci. Poznal jsem celou Kanadu, ale jezdil jsem i do Salvadoru, do Peru, byl jsem kamionem u Ohňové země kousek od nejjižnějšího cípečku Jižní Ameriky. Například v Bolívii byla obrovská chudoba, lidé tam okopávali kamenitá políčka za dolar měsíčně. Ale potkával jsem se i s bohatstvím a třeba i slavnými lidmi, kteří už tady nejsou. Viděl jsem Michaela Jacksona a potřásl si rukou s Pink Floydy, kterým jsem nosil aparaturu. Byly to nezapomenutelné zážitky.

 

Proč jste se z Kanady vrátil do Čech?

V roce 1997 jsem se v Kanadě oženil a vzal jsem si opravdovou indiánku. Stal se ze mě „bílý indián“ a díky sňatku jsem měl v pasu takový zelený čtvereček, se kterým jsem mohl cestovat po celé Americe bez obtěžujících hraničních kontrol.

Potkali jsme se v Edmontonu, kde jsem měl tehdy firmu na výrobu turbínek užitečných při těžbě ropy. Ona pracovala na úřadě, ale ve městě nežila, dojížděla z rezervace, kam se také pokaždé musela vrátit. Nejdřív jsme se potkávali jen ve městě, až později jsem navštívil její rodinu. Byla dcerou náčelníka a všechno muselo být podle pravidel. Když jsem si ji chtěl vzít, musel jsem projít zkouškou, měsíc vydržet bez ničeho v divočině a postarat se o sebe, což se mi také povedlo. Následovala svatba v kostele v Edmontonu a pak teprve ten pravý obřad v rezervaci, který trval několik dnů...

Po dvou letech se nám narodil syn a žena, jak je zvykem, ho chtěla jet ukázat příbuzným do Vancouveru. Chtěla, abych ji odvezl, ale já měl zrovna práci s kamionem. V Salvadoru mě pak dostihla zpráva, že žena se synem měli cestou nehodu, kluk by na místě mrtvý. Okamžitě jsem letěl zpátky do Edmontonu, ona mi v nemocnici zemřela v náručí...

Začal jsem dělat strašné věci. Zapálil jsem auto, dům, zavřeli mě... V roce 2000 jsem se vrátil zpátky do Česka.

 

Jak na vás po dvanácti letech zapůsobilo?

Padalo to na mě, všechno mi přišlo malý, těsný, byla tady tma a ve srovnání s Edmontonem mi chyběl větší život. Ale zůstal jsem, měl jsem tady rodinu a našel si i nějakou práci. Rok po mém příjezdu jsme pohřbili tátu, před dvěma lety odešla i maminka. Zůstal mi jen brácha, který taky prodává Nový Prostor.

 

Nechci ještě končit

Máte nyní nějaké plány, co dál?

Hlavně mít nějaké to bydlení, nechci zůstat na ulici. Ideální by bylo začít na ubytovně a pak nějaké to 1+kk. K tomu si najít legální práci, i když třeba přes agenturu. Jak jsem ale řekl, zatím mi to moc nejde. Na Novém Prostoru jsem se ale seznámil s prodejkyní Vladimírou a stali se z nás dobří kamarádi. Říkali jsme si, že bychom zkusili vzít ubytovnu ve dvou, což je vždycky snazší. Uvidíme, jestli to vyjde.

 

Máte záložní plán?

Pokud to tady nepůjde, tak bych chtěl něco našetřit a ještě vycestovat. Je mi 55 let a nechci končit. Lákala by mě Francie, anebo znovu Kanada.


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv