NP č.473 > Téma číslaDědictví dělnického karnevaluTereza Reichelová, Ondřej Slačálek

Před pětatřiceti lety stálo Polsko na pokraji revoluce. Jejími důsledky žije dodnes.

Pro generaci před námi to byla trochu záhada – a vlastně to tak zůstalo. S devíti a půl miliony členů tvořila Solidarita prakticky stát ve státě. Chartu 77 s jejími 242 podpisy bychom vedle něj mohli přirovnat spíš k vesničce.

Češi, na mysli obraz polského jezdectva proti nacistickým tankům, často vnímají Poláky skrze stereotypní představu hrdinů, zatímco svoje dějiny popisují ve švejkovských odstínech šedi. Polští čechofilové naopak staví sebeovládání a politický důvtip „naoko“ podřízených Čechů proti své romantické vznětlivosti, pro niž nakonec zbytečně ztrácejí úplně všechno.

Paralelní příběhy Solidarity a Charty jako by se vymykaly oběma schématům. Solidarita, ač revoluční, razila cestu spolupráce a kompromisů, přijímala straníky i nezávislé, řešila konkrétní problémy. Obrazu hrdinů s morální převahou, ale bez reálné šance porazit molocha moci se chartisté blíží mnohem spíš.

 

Drhnoucí diktatura

Ve srovnání můžeme chvíli pokračovat. V Československu komunisté vyhráli poslední jakž takž svobodné volby roku 1946. Polsku byla vláda státostrany (PSDS) vnucena. Stalin odmítl po válce stáhnout své jednotky z okupované země. Počátek Polské lidové republiky (PLR) byl spojen s posunem polského území o více než dvě stě kilometrů západně.

Režim si nikdy nedovolil plně kolektivizovat zemědělství a později dokonce povolil drobné podnikání. Nikdy zcela neuzavřel kulturní kanály na západ (z celého východního bloku směli jediní Poláci do kina na Star Wars a Tolkienův Pán prstenů vychází polsky roku 1961). Umožňoval rozděleným rodinám odchod do západního Německa a Izraele a dlouho respektoval jistou autonomii univerzit a vědy.

Vláda se opírala o strašáka německého „revanšismu“, občasné antisemitské kampaně a také o zvláštní vztah se SSSR. Spojenectví s ním mělo znamenat modernizaci zaostalého a zničeného státu. Roky 1956 v Maďarsku a 1968 v Československu zároveň připomínaly, co by mohl způsobit příliš nezávislý vývoj.

Ekonomické problémy lidového Polska lze s normalizačním Československem srovnávat jen těžko. Obrovská inflace, skokové zdražování potravin, nerozvinutost venkova, orientace na těžký a zbrojní průmysl. Věta „blíží se zima, která vzhledem k rozkladu hospodářství může znamenat ohrožení společnosti“, by v Husákově Československu patrně nezazněla. V usnesení Solidarity z roku 1981 působí jako prostý popis skutečnosti.

Polští dělníci měli kromě odhodlání i zkušenosti. V mezigenerační paměti stále pulsovaly doby podzemní Armii Krajowej, krvavě potlačené dělnické vzpoury z let 1956 a 1967, v živé vzpomínce se ozývalo memento mohutných stávek z roku 1970, které skončily brutálním zásahem vojska a milice a vyžádaly si 45 mrtvých a přes tisíc zraněných.

A byl tu ještě jeden faktor – katolická církev, která si uhájila nezávislost. V roce 1978 byl navíc papežem zvolen krakovský arcibiskup Karol Wojtyla a při jeho červnovém apoštolském turné rok poté se do ulic vyhrnulo takřka celé Polsko. Mobilizovalo nanečisto. Vzpomínka na nikým nepotlačované svobodné davy na masových mších během devíti dnů, kdy slovy Timothyho G. Ashe „stát přestal na chvíli existovat“ a projevoval se jen cenzurou televize, představovala mocnou vzpruhu i pro další léta.

Během první poloviny 20. století přišlo Polsko v důsledku nacistických i sovětských masakrů o naprostou většinu inteligence. V PLR vyrostla nová a na své rolnické kořeny nezapomněla. Vyhazovy a represe, které proti osamocenému studentskému hnutí zafungovaly v roce 1968, byly pro mladé intelektuály jako Adam Michnik, Seweryn Blumsztajn či Wiktor Nagorski tvrdou, ale cennou lekcí. Sami společenskou změnu nezpůsobí a musí se spojit s někým, kdo tu sílu má. Který aktér to je – to jim připomínal režim neustálým odkazováním k dělnickému hnutí.

Polsko sedmdesátých let bylo ve znamení příslibu modernizace. Nový vládce Polska Edward Gierek jednal podobně jako „asijští tygři“. Nakoupil na úvěr stroje a technologie a nasliboval zvýšení životní úrovně v důsledku rozšíření průmyslu pro export. Jenže propočty se zadrhly. O nepříliš kvalitní polské výrobky na světových trzích poznamenaných ropnou krizí nebyl velký zájem a dluhy se ukázaly být ohromnou zátěží. Vedení státu se dlouho bálo zvýšení cen – a když k němu sáhlo, chtělo je dělat skokově. Polským dělníkům se to nezdálo jako dobrý nápad.

Po masivních dělnických protestech v roce 1976, během nichž dokonce hořel sekretariát strany v Radomi, přišla vedle tvrdého policejního zásahu jedna novinka: solidarita se stíhanými dělníky. Spisovatelé, intelektuálové, veteráni protinacistického odboje i socialistického hnutí sbírali peníze pro rodiny vězněných a riskovali vlastní postih, aby pomohli perzekuovaným. Vznikl Výbor na obranu dělníků (KOR). Praktická solidarita tváří v tvář nepochybnému riziku se stala základem pro další (k)roky. Od roku 1978 se na pašovaném cyklostylu vydává podzemní časopis Komunikat v závratném nákladu 20 000 výtisků. Ale nejen to. KOR fungoval, slovy historika a opozičního aktivisty Karola Modzelewského, jako „ledoborec“, který vytvářel prostor pro další aktivity a inspiroval je. Rozhodující impulz ale nepřišel od intelektuálů, nýbrž od dělníků.

 

Proti blahosklonnosti vládnoucích

„Dějiny nás naučily, že není chleba bez svobody… Všechny elementární hodnoty byly pošlapávány příliš dlouho na to, než aby bylo možno věřit, že se bez jejich obrození cokoli změní k lepšímu,“ nese se ozvěna stávkového ducha programem Solidarity ze září 1981. „Spojil nás protest proti tomu, že stát zachází s občanem jako se svým majetkem… proti blahosklonnosti vládnoucích, kteří vědí lépe, kolik svobody přidělit ovládaným…“

Ústřednímu výboru z toho musela jít hlava kolem. Anna Walentynowicz a Lech Wałęsa, jeřábnice a elektrikář, rutinní disciplinární propuštění ze státního podniku Leninových loděnic. Ráz na ráz. Požadujeme návrat do práce pro oba vyhozené! Pomník zabitým v roce 1970! Vyhlašujeme okupační stávku! Strajk okupacyjny! 17 000 lidí, uzavírajících se uvnitř komplexu Leninových loděnic, se skrze dva propuštěné zaměstnance staví i za sebe. Lech Wałęsa se přirozeně staví do jejich čela a přes plot hřímá o nové cestě, „chlebem ke svobodě“ a vyzývá k solidárním stávkám po celé zemi.

Proletáři všech podniků – spojte se! vlaje nad rychle se přidávajícími závody. Solidarita s malým s se stává neoficiálním heslem. A 21 požadavků přibitých na bránu: Nezávislé odbory! Svoboda slova! A studenti propuštění z univerzit kvůli politickému přesvědčení…! A dělníci propuštění kvůli protestům z roku 1970…! A 1976! Zveřejnění úplných informací o stavu ekonomiky! Reforma zdravotnictví! Volné soboty! Zvýšení mezd podle nárůstu cen! Zajištění míst ve školkách pro pracující ženy! Právo na stávky!

Intelektuálové z KOR jedou rozkuráženým dělníkům rozmluvit jejich první požadavek: Všichni přece vědí, že nezávislé odbory jsou se systémem kontroly společnosti státostranou neslučitelné. V gdaňských loděnicích, střežených stávkovými hlídkami, se setkají se sebevědomím a atmosférou, která jim vyrazí dech. Tentokrát mají pravdu dělníci a radikálové. Strana, držená v šachu pospolitostí stávkujících, do dialogu volky nevolky musí, i když Brežněvovo sovětské politbyro zlověstně varuje před nebezpečím „anarchosyndikalismu“. „Je lepší udělat krok doprava než krok do propasti,“ poznamenává nový první tajemník Stanisław Kania a jeho slova přenáší televize.

 

Tisíce Johanek z Arku

„Dohodli jsme se jako Polák s Polákem. Bez užití síly,“ provolává posléze Wałęsa, „Máme svobodné a nezávislé odbory!“ 17. září 1980 vzniká Svaz nezávislých samosprávných odborů Solidarita (NSZZ) a dělníkům je přiznáno právo na vlastní organizaci i stávky. Začal karneval solidaritní revoluce.

Léta propaganda mluvila o dělnickém hnutí – a teď stálo dělnické hnutí proti ní. Jádro strany stojí izolovaně nejen proti dělnické třídě, ale i proti jejímu étosu. Solidárně se stávkuje za ty, kteří sami stávkovat nemohou, řidiči městské dopravy za nemocniční personál.

V prosinci je slavnostně odhalen pomník postříleným stávkujícím z roku 1970, v lednu se vedení Solidarity setkává s papežem. Nesmírně populární patriotické mše vynášejí mladou kazatelskou hvězdu Jerzyho Popiełuszka. Dělníci volí do vlastních závodních rad.

„Narkotikum čerstvého vzduchu,“ glosuje šestnáctiměsíční období Modzelewski: „Byl to čas, kdy se polské Johanky z Arku (v kalhotách nebo v sukních) vyskytovaly houfně, po tisících, aby změnily všechno kolem sebe včetně sebe… Když kterákoli Johanka z Arku stála před rozhodnutím, které nebylo srozumitelné nebo přijatelné v regionech a podnicích, pustila se na vlastní pěst do války s místní mocí: ředitelem továrny, obecním úřadem, vojvodou, tajemníkem…“

Lech Wałęsa se stává předákem svazu. Muž z lidu. Je mu sedmatřicet let, se ženou čeká šesté dítě, nosí knír a bydlí v panelovém chruščováku na sídlišti. Je silně věřící katolík, demonstrativně vyhozený elektrikář a charismatický revolucionář. Nechává se slyšet, že „nie jestem ‚on‘, ja jestem ‚my‘,“ a do roka se k jeho my přidává 9,5 milionu lidí. Elektrikářů, učitelů, hereček, vědeckých pracovníků, doktorů, techniků, řidičů, sekretářek, studentů, prodavaček, spisovatelů, kněží.

Hrozba generální stávkou nutí PSDS ke kompromisům. Stranickým heslem je „Odnowa!“, obnova. Wajdův Člověk ze železa, film o Solidaritě, vyhrává Oskara. V září 1981 posílá Solidarita zdravici pracujícím ve východní Evropě, vyzývá k zakládání svobodných odborů a nabízí spolupráci.

Ústřední výbor si připadá v izolaci. Aby ne, když do Solidarity vstoupila třetina členů strany. Od jara 1981 je jasné, že má-li Solidarita vydobýt lepší pracovní a sociální podmínky, musí předložit plán na celostátní reformu. Ve stejné době, kdy sní Václav Havel ve vězení na Borech o adhocracii, vypracovávají solidaritní intelektuálové reálný návrh: „Požadujeme uskutečnění samosprávné a demokratické reformy na všech stupních řízení, nového společensko-hospodářského řádu, který sladí plán, samosprávu a trh.“

 

Válečný stav

Solidarita ale čelí moci rozpolcená: cítí svou sílu, ale bojí se ji plně uplatnit kvůli hrozbě sovětského zákroku. Solidarita se snaží o umírněnost a dialog tří složek společnosti: státostrany, katolické církve a odborů. V „lidové demokracii“ jde ale i tak o nemožné.

V Moskvě se skutečně již od jara 1980 scházela komise nejbližších spolupracovníků Brežněva a radila se o případné intervenci. Šéfovi KGB ani ministru obrany a stranickým tajemníkům se do ní ale moc nechtělo. SSSR už zabředal do války v Afghánistánu a Polsko s odhodlaným hnutím působilo jako příliš vzdorné sousto. O to víc Sověti tlačí na Poláky, včetně výhružných vojenských cvičení. Generál Jaruzelski mezitím připravuje vojenský převrat ve vlastní, tedy polské režii.

Během prvních hodin „válečného stavu“ bylo v noci ze 13. na 14. prosince 1981 zadrženo okolo 10 000 předních aktivistů, asi devadesát lidí při různých střetech zahynulo. Solidarita přešla od ilegality. Armáda zlomila odpor, obsadila největší podniky a zavedla v nich vojenský způsob řízení.

Jednotky zůstaly rozmístěné po celé zemi až do roku 1984, kdy byl „válečný stav“ zrušen. Země stála na pokraji ekonomického kolapsu. Řeč moci nicméně stále plnila noviny jásotem, že v roce 1990 bude země potravinově zcela soběstačná. Prozatím byly zavedeny potravinové lístky.

 

Musíme zvítězit

Podzemní Solidarita režim nicméně tlačila dál. Nobelovu cenu míru v roce 1983 získal Lech Wałęsa. V roce 1984 je zrušeno stanné právo. Když tři agenti tajné policie zavraždí roku 1984 kněze Popiełuszka, proběhne s nimi krátce na to soud a jsou odsouzeni za vraždu. Diktatura dává najevo distanci, zločin se odehrál bez vědomí Jaruzelského. V roce 1986 jsou omilostněni všichni zbývající vězni Solidarity a od roku 1988 dochází k sérii stávek, nabývajících na síle každým měsícem.

Osmdesátá léta jsou také časem dalších iniciativ. „Nejsme Solidarita prosící, Solidarita klečící. Jsme Solidarita bojující,“ pod tímto heslem zahajuje půl roku po vyhlášení výjimečného stavu činnost zakonspirovaná Bojující solidarita. Demonstraci ve Vratislavi 13. června 1982 se jí podařilo změnit v mnohahodinové boje s policií, před níž se posléze dokáže skrývat a šířit ilegální tiskoviny. Ve Vratislavi začíná i jiná skupina, Pomarańczowa Alternatywa, která zapojí do odporu proti režimu humor. „Proletáři všech zemí světa – buďte krásní,“ psalo se v záhlaví letáků uskupení, které se hlásilo k „socialistickému surrealismu“ a během osmdesátých let přešlo od kreslení bizarních trpaslíků na zdech k pořádání happeningů v několika polských městech.

Mezi únorem a dubnem 1989 probíhají slavná jednání Solidarity se zástupci PSDS u kulatého stolu a výsledkem jsou napůl svobodné volby 4. června 1989. Solidarita do nich jde pod vedením Wałęsy s podmanivým heslem „Musíme zvítězit“ a hollywoodskými plakáty otevřeně vyzývající PSDS na duel „w samo poludnie“. Vnitřně nejednotná PSDS seřadila kandidáty pod obskurní volební slogan „S námi je to bezpečnější“. Solidarita v Parlamentu obsadila 161 křesel z celkových 460 (tedy všechny možné) a v Senátu 99 ze 100. Protože Jaruzelský zůstával prezidentem (až následujícího roku se jím stal Wałęsa), stal se pro zachování rovnováhy premiérem katolický intelektuál Tadeusz Mazowiecki. Duel dopadl nad očekávání.

Ve stejný den rozjezdily tanky studentské protestující na Náměstí nebeského klidu v Pekingu, při masakru zemřelo několik set lidí. Jen málo dní v historii nabízí tolik do očí bijících kontrastů mezi na první pohled srovnatelnými příběhy o boji za demokracii.

 

Odbory jako překážka

„Pokud vybudujeme silné odbory, Evropu nedoženeme…“ (Lech Wałęsa, září 1989)

Solidarita získala moc – a s ní také zodpovědnost za zemi a ekonomiku v katastrofálním stavu. To, co dříve dávalo sílu, najednou začalo být přítěží. Odbory, které asertivně brání bezprostřední zájmy pracujících, nemohla nová garnitura neoliberálních ekonomů v čele s Leszkem Balcerowiczem potřebovat. Ten samý Balcerowicz přitom před deseti lety navrhl program založený na samosprávě, s kterým měla Solidarita ohromný ohlas. Najednou nedával smysl. Návrat do Evropy měl vypadat jako návrat do normální, a tedy tržní ekonomiky. Z návrhů Mezinárodního měnového fondu si Balcerowicz iniciativně vybral ten nejtvrdší. Bojovný antikomunistický resentiment děsil mnohé intelektuály spojené se Solidaritou, kteří za největší úspěch pokládali to, že se změna obešla bez krve. Jenže postupné předání moci neuspokojovalo radikály, pro něž mělo být odpovědí na více než čtyřicetiletou diktaturu něco jiného než kulaté stoly, které státostraně umožnily pohodlnou transformaci do „moderní levicové strany“, jejíž předseda Aleksander Kwaśniewski roku 1995 porazil ve volbách Wałęsu a na dlouhých deset let se stal prezidentem.

„Zatímco Solidarita vyhrála, polští dělníci prohráli,“ shrnul situaci sociolog David Ost. Co ale vlastně Solidarita byla? Podle Timothyho G. Ashe znamenala zkraje devadesátých let krom odkazu k silnému poutu v minulosti také charisma prezidenta Wałęsy, silnou parlamentní skupinu a vládu, volnou strukturu občanských výborů… Až v poslední řadě byla Solidarita tím, čím měla být původně, tedy odbory. A v této roli vypadala svérázně: když se v dubnu 1990 setkal poprvé od září 1981 její sněm, strávil více času diskusí a přijetím ostré rezoluce proti potratům než ekonomickými otázkami.

Podle Modzelewského představovala Solidarita mýtus, vzpomínku na situaci před válečným stavem. Jenže společnost nebyla srovnaná s traumatem roku 1981, kdy ztratila bojovnost pod namířenými hlavněmi. Snažila se odčinit ponížení fanatismem tržních reforem nebo zúčtováním s viníky. K atmosféře celospolečenské solidarity se ale vrátit nedovedla.

Wałęsa slíbil, že těžkosti spojené s léčbou šokem budou trvat tři měsíce. Když trvaly déle a lidé nenašli soustavnější zastání u odborů, začal se jejich hněv projevovat jinak. Ministr práce a bývalý vůdce Solidarity Jacek Kuroń se svěřil, že zatímco dříve z nenávistných dopisů čišela profesionální práce tajné služby, v novém režimu z nich mluví skutečné zoufalství pisatelů.

Levicový jazyk byl diskreditován diktátorskou minulostí a korupční přítomností. Přitažlivější kritiku nabízel jazyk nedotažené revoluce a morální očisty. Ten skýtal alternativu i vůči liberálnímu individualismu: jazyk národa, věčného polského katolického společenství, které je potřeba oživit a bránit před novými hrozbami a pochybnou individualizovanou morálkou Západu.

 

To druhé Polsko

Jméno Solidarity se opět dostalo do politiky v roce 1996. Volební akce Solidarita se stala opoziční koalicí mnoha pravicových stran. Spojila odkaz Solidarity s rétorikou morální pravice: zemi prý zničili „komunisté“ a „ateisté“. Nabízené řešení kladlo důraz na morálku, nikoli ekonomiku: hlavními cíli hnutí bylo mimo jiné uhájit zákaz potratů, prosazený v roce 1993, a přidat do preambule ústavy pasáž o Bohu a křesťanských hodnotách. Volební akce Solidarita fungovala jedno volební období a po neúspěchu ve volbách v roce 2001 se rozpadla. Téhož roku vznikla jiná strana, která chtěla navázat na dědictví Solidarity. Po svém. Konzervativní Právo a spravedlnost (PiS) založili bratři Kaczyńští, od počátku devadesátých let radikální nespokojenci. Zabodovali hned v prvních volbách, kterých se zúčastnili – a o čtyři roky později už na vlně nespokojenosti a s heslem „solidární Polsko proti Polsku liberálnímu“ vyhráli prezidentské i parlamentní volby. V koalici s fašizující Ligou polských rodin a rolnickým populistou Lepperem se stali vládci Polska.

Co se vlastně stalo? Ke slovu přišlo ono druhé Polsko, Polsko, které se vnímalo jako odstrčené na slepou kolej. Polsko, které mělo pocit, že transformaci prohrálo a cestou do EU navíc ztratilo hrdost. Jarosław a Lech Kaczyńští, „dva bratři, kteří ukradli měsíc“ (jak se jim říkalo kvůli jejich dětské roli ve filmu), jeden premiér a druhý prezident, slíbili radikální rozchod nejen s komunismem, ale i s postkomunismem. Slíbili nové uspořádání, „čtvrtou republiku“. Je to jedenáct let, co Evropskou unii poprvé zachvátil strach z Polska. Těžko se divit. Kaczynští prosluli útoky na právní stát i výroky proti gayům a lesbám („uznání homosexuality povede k úpadku civilizace,“ nechal se slyšet Jarosław, zatímco Lech se ve funkci varšavského starosty snažil zabránit konání homosexuálního průvodu se slovy: „nehodlám se setkávat s perverty“).

Panika z „klerofašismu u moci“ ale překryla sociální frustraci, která byla za úspěchem PiS. Pro tři miliony nezaměstnaných byla transformace neúspěchem – a zkorumpovanou postkomunistickou levici nemohli brát vážně. Posmívat se „mohérovým baretům“ venkovských babiček – typických voliček PiS – bylo od polských liberálů podobně krátkozraké jako v Česku „přemlouvat bábu“. Ne nadarmo dodnes platí, že varšavská kavárna je snad ještě arogantnější než ta pražská.

A v atmosféře, kdy na sebe hlavní pozornost strhli vesměs trochu křupanští vůdci nových vládních stran, šlo snadno přehlédnout, že nová konfigurace se stala přitažlivou i pro mladé konzervativní intelektuály, unavené neustálou nápodobou Západu, „xeroliberalismem“, jak to nazval Dariusz Karlowicz. Protivil se jim pocit méněcennosti, chtěli vyprávět polský příběh – ať už příběh šlechtické republiky 17. a 18. století, příběh protinacistického odboje nebo Solidarity.

Koalice se ale ukázala jako vratká, trvala jen do roku 2007. Konzervativní vláda zmizela, i díky mobilizaci polských mladých, kteří se za ni styděli. Nezmizely ale podmínky, které ji způsobily. Pád letadla s prezidentem Lechem Kaczyńským při cestě na tryznu v Katyni v roce 2010 dal navíc hnutí jakousi truchlivou vážnost, stejně jako materiál pro hněvivé demonstrace i množství spikleneckých teorií.

 

* * *

Po deseti letech vlády liberální pravice se konzervativci vracejí k moci. Levice se ani nedostala do parlamentu, polská politika je stále vychýlená do souboje mezi liberální a konzervativní pravicí. Spor o minulost v něm hraje značnou roli. Nejenže se hnutí proti nové konzervativní vládě jmenuje KOD a přímo odkazuje na KOR. Třeskutou otázkou je také otevřený spor o spolupráci vůdce Solidarity Lecha Wałęsy s tajnou policií v sedmdesátých letech.

Že se Wałęsa s policií zapletl (spolupráci ovšem přerušil ještě předtím, než se stal vůdcem Solidarity), je nyní jasné. Jeho roli v polských dějinách ale ze spisů agenta Bolka nevyčteme. Současná politika se tak ovšem tváří. Jarosław Kaczyńský nechce jen navazovat na odkaz Solidarity. Chce jej výlučně pro sebe.

A tak je příběh největšího dělnického hnutí střední Evropy posledních desetiletí zároveň fascinujícím a trochu smutným příběhem o tom, jak byla třída nahrazena národem a jak se z boje za demokracii stalo odhalování agentů. Kdo ví, třeba zas jednou bude příběh Solidarity inspirovat především étosem solidarity s malým s – anebo také programovými úvahami o spojení trhu, plánu a samosprávy zaměstnanců. Buď jak buď, Petr Pithart má pravdu, když v doslovu k nedávnému českému vydání Modzelewského pamětí Zaženem dějin klisny! píše, že českému příběhu neporozumíme bez příběhů jiných středoevropských zemí, že české dějiny by se na školách měly učit v rámci dějin střední Evropy. Příběhy, jako jsou dějiny Solidarity, si totiž zaslouží být vyprávěny.


autor / Tereza Reichelová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA autor / Ondřej Slačálek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv