NP č.473 > Kultura | Výtvarné uměníPokroucené rámyJiří Ptáček

Výstavě Shaped canvas ublížila snaha nic nekomplikovat.

Galerie Národní technické knihovny je ojedinělá kvůli zřizovateli, který se současným uměním nemá zdánlivě nic společného, takže by si luxus „mít galerii“ vůbec nemusel dopřávat. Kurátor Milan Mikuláštík se jí však věnuje s obezřetností, která přesvědčuje, že zde galerie nejenže být může, ale dokonce má. Mikuláštík pořádá výhradně kolektivní výstavy, což zvyšuje pravděpodobnost, že alespoň jednotlivostmi osloví návštěvníky, kteří se se současným uměním teprve seznamují. Často také zohlední „technické“ téma, aby vyšel vstříc jejich specifickému naladění. Nezapomíná ale ani na ambici oslovovat i tu druhou, přiznejme, menší část společnosti. Volně a s citem pro popularizaci navazuje na tradici uměleckých výstav ve vědeckých a výzkumných ústavech, z nichž přinejmenším jeden, Ústav makromolekulární chemie v Praze, platil během normalizace za ostrov nevídané kulturnosti.

 

Pravoúhlá diktatura

Vyvolává-li současná výstava Shaped canvas pochybnosti, pak zejména z důvodu, že „technické“ téma někdy nestačí. Výchozí pro ni byl narůstající výskyt autorů odpoutávajících se od obrazu jako obdélníku a čtverce a všelijak deformujících obrys i plochu obrazu. Mikuláštík v tomto směru sugestivně mluví o postoji proti „diktatuře pravoúhlého rámu“. Na výstavu vybral šest mužů, jednu mužskou autorskou dvojici a jednu ženu. Z toho čtyři mají blízko k malbě a jeden k fotografii. Jiří Franta s Davidem Böhmem (1979 a 1982) se pak prezentují společnými kresbami a Eva Škrovinová (1989) zejména malými objekty z polotovarů obvykle užívaných coby neviditelné části závěsných obrazů. Další malíř, Jan Kaláb (1978), pro změnu svou streetartovou identitu připomíná fotograf iemi, v nichž kruhové obrazy symbolicky vynáší na ulici.

 

Když všichni používají stejná slova

V čem ovšem tkví pochybnost o Shaped canvas, jestliže je zasvěcena problematice, která je pro řadu autorů tak důležitá, že se jí někteří dokonce systematicky věnují jako v případě Petra Duba (1976) a Milana Saláka (1973)? Určitě nespočívá v představování nějaké novoty. Téma je přítomné desítky let, takže jsou spíš hledána nová odůvodnění, proč se mu věnovat. Potíž ale nastává, když se obecný formální princip změní v diktaturu jiného typu, umlčující jemné odlišnosti individuálních přístupů. Přílišná důvěra v nosnost sdíleného zájmu o všelijak zprohýbané formáty děl ústí v situaci, kdy tím nejdůležitějším sdělením je „já dělám to samé, i když takhle“.

Je pekelně složité vystavit zprohýbané umění ve dvou patrech obdobně zprohýbaných sálů NTK (ano, i budova sama se vzpírá pravoúhlé diktatuře). V tom ale Mikuláštíkovi někteří umělci pomohli. Salák rozložil obrazy na podlahu, takže při chůzi kolem nich vidíme všechny zkosené, jakoby pokroucené vlastním zrakem, a z odstupu na ně pohlížíme až z balkonu. Také našepsované plátno Evy Škrovincové „stékající“ odtud dolů zase naznačuje, že jedním z potenciálů výstavy bylo užší sepětí s prostorem. O přítomnosti tématu v jiných disciplínách, například právě v architektuře, filmu, animaci apod. ani nemluvě. Shaped canvas chce zůstat na povrchu a nespustit se příliš hluboko pod hladinu stejnorodosti. Teprve pod ní by ale bylo co k vystavování. Třeba i to, jak si umělci, kteří dělají zdánlivě totéž, paradoxně vůbec nemusí myslet, že to totéž opravdu dělají. Daň za jindy sympatickou popularizační strategii Mikuláštíkových výstav je tentokrát příliš veliká.

 

Shaped Canvas. Galerie NTK, Technická 6, Praha 6 (www.techlib.cz). Výstava potrvá do 16. dubna.


autor / Jiří Ptáček VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv