Jak je poznáte? Především nešetří sebe ani jiné a nebojí se říkat, co si myslí. Některé převrátí rodný jazyk naruby a vycpou ho vším, co našly po cestě z nočního klubu do non-stopu, další sedm let píšou devítisetstránkový román z 18. století, jiné se za reportážemi vydávají do romských ghett nebo zákoutí Bukurešti. Mezi nejlepšími současnými polskými spisovatelkami je těžké najít dvě podobné, každá má svou cestu a styl. Proto můžeme jen těžko mluvit o „ženské literatuře“ v Polsku jako o celku. A co kdybyste je náhodou potkali v temném zákoutí pražských, brněnských nebo ostravských ulic, kde se vyskytují při návštěvě Česka nejčastěji? Ihned je zadržte a požádejte o podpis. Samozřejmě do jejich knihy. Překvapí vás, kolik z nich je přeložených do češtiny a jak jsou dobré.
Dorota Masłowska
„Kdepak milánkové, jestli si myslíte, že dělat umění znamená malovat celých třicet let tlustou ženskou s dítětem a se sluncem zalitými arkádami v pozadí, tak to se teda krutě mýlíte. To radši během půl minuty roztrhejte povlečení na kousky a zbytek času věnujte tomu, že budete kouřit gandžu, bručet si pod nosem, smát se filmům na YouTube a lézt na dopravní značky.“
Rok narození: 1983
Poznávací znamení: roztomilá vada řeči
Obvinění: Přistupuje k jazyku nekompromisně a bezohledně. Užívá vulgarismy a slova, která se nehodí do vysoké literatury. Napadá všechny nešvary současné společnosti: ta polská slouží jen jako příklad. V posledním románu si dovolila vydat se až do New Yorku a opustit dokonce svůj typický vykloubený jazyk – tentokrát se neinspirovala slangem mladých flákačů a národovců všeho druhu, ale lifestylovou náhražkou řeči trendy mužů a žen procházejících krizí středního věku. Literární kritici o ní ale stejně budou až do konce života psát jako „mladé nadějné spisovatelce“ a enfant terrible. V poslední době také zpívá se svou kapelou a nikdo si není jistý, jestli to myslí vážně.
Česky: Červená a bílá (2004), Královnina šavle (2008), Dva ubohý Rumuni, co uměj polsky (2010), Mezi náma dobrý (2010), Zabila jsem naše kočky, drahá (2014)
Olga Tokarczuk
„Knihy Jakubovy aneb Velká cesta přes sedm hranic, pět jazyků a tři velká náboženství, nepočítaje ta malá.“
Rok narození: 1962
Poznávací znamení: za každých okolností dredy
Obvinění: Píše knihy z bezútěšného i mytizovaného česko-polského pohraničí, pouští se do polsko-židovských vztahů a nebojí se nadpřirozena ani nařčení z ekoterorismu. Přesto patří k nejoblíbenějším současným polským spisovatelkám, a to i v zahraničí. Její poslední román vzbudil kontroverzní reakce. Vyhrál nejprestižnější literární cenu Nike, zároveň se po jeho vydání stala autorka terčem útoků, když v televizi prohlásila, že by se Poláci měli vyrovnat se svou historií kolonizátorů. Na její stranu se postavily významné osobnosti a umělci, román Knihy Jakubovy totiž za nic nemůže. Je velmi pravděpodobné, že téměř nikdo z těch, kdo spisovatelku obviňovali z dezinterpretace národních dějin a antipolskosti, toto rozsáhlé sociologicko-filozoficko-historické dílo čítající více než devět set stran nečetl.
Česky: Pravěk a jiné časy (1999), Denní dům, noční dům (2002), Hra na spoustu bubínků (2005), Poslední příběhy (2007), Anna In v hrobech světa (2008), Běguni (2008), Svůj vůz a pluh veď přes kosti mrtvých (2010), Okamžik medvěda (2014), Knihy Jakubovy (vyjde 2016)
Małgorzata Rejmer
„Ale prach a krev se dají smýt, špína se dá oškrábat a už je možné nanášet novou vrstvu, novou masku, převlékat se, přivlastňovat si a půjčovat si totožnost.“
Rok narození: 1985
Poznávací znamení: místo pobytu – Albánie
Obvinění: Po románu Toximie, kde se podívala groteskní optikou na dějiny vlastního národa, se obrátila k jihovýchodní Evropě, o níž si všichni myslí, že se tam lidem daří ještě hůř než nám ve středovýchodu, a proto si díky ní rádi připadáme lepší, než jsme. Rejmer popisuje Rumunsko tak, že si nejsme jistí, jestli je to reportáž, esej nebo román. Sama autorka se tím netrápí. Małgorzata si začala říkat Margo, vydala se na cestu a zatím se nevrátila. Nezbývá nám než doufat, že z ní přiveze hodně podobných knih, jako je Bukurešť, a třeba se zastaví i u nás. Její pozorovací talent a přesný i poetický jazyk by nám určitě ukázal jiné aspekty češství než neméně povedený reportážně- esejistický Gottland Mariusze Szczygieła.
Česky: Bukurešť. Prach a krev (2015)
Justyna Bargielska
„Slunko nezakrytě svítilo a kvůli datu hřbitov vypadal, jako by všichni šli na pohřeb všech, tedy orgiasticky.“
Rok narození: 1977
Poznávací znamení: nervózní úsměv
Obvinění: Jazykem připomínajícím dětskou hádanku píše o potratech, lásce a mateřství. Tedy o smrti. Veršem i prózou. Podle toho, na co jí děti dovolí se soustředit. A v poslední době i podle toho, na co má sama chuť. Někdy dostane nabídku napsat román, a to pak sedí doma a trpí. Mezitím přicházejí a odcházejí básně. Bargielska se nebojí přiznat, že je konzervativní katolička, i když to mezi spisovateli není v módě. Pro četbu jejích textů to nicméně není zásadní. „Zároveň chápu, že pro mnoho lidí je v současném světě nemožné provést takovou myšlenkovou operaci, aby uvěřili v Boha. To je důsledek našeho zcela racionálního světa, kde všechno musí být výsledkem nějakých výpočtů,“ řekla předloni v rozhovoru pro časopis Tvar.
Česky: Píšeš báseň? (2014)
Sylwia Chutnik
„Holky se na sebe podívaly a už věděly, co udělají. A komu.“
Rok narození: 1979
Poznávací znamení: růžová ofina a pod ní piercing
Obvinění: Její hrdinky bojují. S muži. Sami se sebou. Se světem. S osudem. S minulostí. Se současností. S budoucností. Se vším a se všemi. Angažovaná a feministická literatura, pokud máte rádi škatulky. Pokud ne, je to především vyprávění o boji dobra se zlem, ačkoli bílá od černé se tu neodděluje tak snadno jako v pohádkách. Život nejčastěji bývá šedivý, zní stará známá pravda. Hrdinkami se stávají ženy z bazarů, naštvané holčičky i zapomenuté stařenky. Nebo samotná polská metropole – Varšava, se svými lepšími i horšími zákoutími, poválečnými traumaty a moderním shonem. Sylwia Chutnik spoluzaložila nadaci MaMa, která pomáhá ženám a především matkám ve zcela konkrétních obtížných situacích.
Česky: Kapesní atlas žen (2014), Potvory (2014)
Lidia Ostałowska
„Žili jsme ve svém světě. Starší si ještě pamatovali válku. V jejich očích bylo všechno necikánské strašné a všechno cikánské dobré.“
Rok narození: 1954
Poznávací znamení: ježek a cigarety
Obvinění: Témata jejích reportáží z Polska vystihuje přesně název knihy, v níž je po letech publikovala: Bolelo to ještě víc. Hlavním objektem zájmu novinářky citlivé k sociálně slabým a vyloučeným jsou ti, kterých si ostatní snaží spíše nevšímat: evropští Romové. V jedné knize zdokumentovala a popsala na pozadí dějin tohoto národa jeho holocaust, ve druhé se za konkrétními Romy vydala do různých postkomunistických zemí a sledovala, jak se jim tam dnes žije. A proč se to už několik století nelepší – ať už jsme zrovna v české vesnici nebo bulharské věznici. Píše o Romech reportáže, pro něž se v Polsku vžilo označení „literární“. Ostałowska zároveň náleží k silné reportérské generaci, k níž patří Wojciech Tochman, Paweł Smołeński, Mariusz Szczygieł nebo Włodzimierz Nowak.
Česky: Akvarely pro Mengeleho (2014), Cikán je Cikán (vyjde na jaře 2016)
Joanna Bator
„Jaďa se valí a kotoulí. Dominika je lehká a křehká. Kdyby na ni Jaďa spadla, její kosti by s křupnutím praskly jako kornoutek na zmrzlinu.“
Rok narození: 1968
Poznávací znamení: Když je jí nejhůř, běží.
Obvinění: Hlavním hrdinou jejího románu se stalo prý nejošklivější polské město – Wałbrzych. Autorka se v něm narodila a nic jiného než vyprávět jeho příběh jí nakonec nezbylo, ačkoli se před ním (a před panelákovým tři plus jedna s rodiči učiteli tělocviku a o mnoho let mladší sestrou) nejprve pokusila utéct do Londýna, New Yorku a Tokia. Jedna tlustá kniha jí na Wałbrzych nestačila a přidala další dvě. Všechny se setkaly s nadšeným přijetím čtenářů i kritiky, poslední díl získal prestižní literární cenu Nike. V rozhovoru pro Newsweek odpověděla na otázku otázkou: „Víš, jaké bylo první přání, které si pamatuji?“ – „Jaké?“ – „Vydat se na cestu. Co nejdál.“
Česky: Pískový vrch (2015)
Polské prozaičky, polské reportérky, polské básnířky. Některé z nich už teď dokážete rozpoznat a najít na zahlcených pultech knihkupectví. Liší se jejich knihy od knih polských prozaiků, reportérů a básníků? Jistě a zásadně – stejně jako se liší jejich romány, reportáže a sbírky navzájem. Rozdělovat literaturu na texty psané muži a ženami je vždy sporné. Málokoho by napadlo představit celou „mužskou“ literaturu našich severních sousedů. Zato spisovatelky jsou často vnímány jako menšina nebo ohrožený druh, který potřebuje ochranu. Není tomu tak. A rozhodně ne v Polsku.
Autorka je polonistka a překladatelka.
