NP č.473 > Téma číslaBłogoslawieni, którzy przyszli protestowaćTereza Reichelová

Ve volbách a povolebních ulicích Varšavy se potkávala i míjela různá Polska.

„Fakt bych nečekala, že budu muset demonstrovat za stejný věci jako máma,“ mumlá rozčileně Marie napůl pro sebe. „Jak si pak o nás asi můžou na západě myslet, že jsme normální země, když tady musíme stát s cedulema ‚demokracie‘ jak v osmdesátkách? No neříkej mi,“ otáčí se ke mně, „že tohle by se u vás mohlo stát. Neříkej mi, že rok odteď bys mohla s takovouhle cedulí stát na vašem Václaváku,“ mává kartonem I love EU, including Germany.

 

Chceme být normální

Marie kvůli práci pro německé nakladatelství zmeškala začátek semestru a do lavice přistála až v půlce prosince. Okamžitě se připojila ke kamarádům, kteří se hlásí ke Komitetu Obrony Demokracji (KOD), organizují demonstrace, podepisují petice, formulují prohlášení. „Jenže přesně tohle je klasika,“ ukazuje na ceduli před námi: Błogoslawieni, którzy przyszli protestować. „Katolíci všude. Polak-katolik. Hlavně, abychom byli hrdinové. A věřící. Být normální evropskou zemí je málo. Ať si žerem hlínu, hlavně nikoho neposlouchat, Brusel pryč, Putin pryč, zlý pryč a Bůh s námi!“ Její plynulá rozrušená angličtina mizí v praskání mikrofonů z improvizovaného podia. Několik tisíc lidí, kteří se sešli před prezidentským palácem, otáčí hlavy ke třem vyčnívajícím postavám v reflexních vestách KOD.

„Polsko a Maďarsko se v mnohém jistě liší, a také Kaczyński a Orbán nejsou stejní. Jejich cíl ale stejný je. Nahradit demokracii autokracií, svobodu pouhou iluzí svobody. Vy jste nyní novým symbolem. Varšava nám v Budapešti dává novou naději,“ promlouvá k šumícímu davu mladý Maďar, zakladatel hnutí Dwa bratanki. Maďaři a Poláci, bratři v šavli i ve sklenici, jak říká veršovánka, musejí nyní společně čelit autoritářským tendencím politických elit a znovu si vyprotestovat demokracii.

Přichází mi zpráva od Julie, horký čaj by přišel vhod. Bouřlivé Krakowskie Przedmieście ovšem setkání ztěžuje. Třída byla naprojektována zeširoka, aby na ní nešly postavit barikády. Časy a způsoby polských povstání se ale změnily a bulvár namísto barikád pojímá nekonečné zástupy protestujících, vylévající se do postranních parků a uliček. Najít se na nemnoha stech metrech mezi sochou Koperníka a legendárním hotelem Bristol je herkulovský úkol.

Dávám si s ní proto sraz v závětří univerzitní brány – mimochodem té, kterou v devětaosmdesátém obsazovala Mariina maminka v rámci studentské stávky. Marii nechávám KODovské reflexní kamarádce a prodírám se pod závějemi evropských a polských symbolů, důvtipných výsměchů Kaczkám (jak Poláci s oblibou přezdívají bratry Kaczyńské) a tisícera variant sloganu „Jesteśmy demokratami!“

 

Zklamaný sen o Evropě

Copatá Julie se od dredaté Marie liší hodně. Vymotáváme se z kabátů a šál, které jsou ve vichrné lednové Varšavě beztak jen symbolicky platné, a Julie otráveně vypráví, jak ji rodiče nechtěli pustit do města, kvůli nebezpečné demonstraci (fakt nebezpečí!) a jak je směšné a ubohé, že z ní v jejích pětadvaceti letech dělají malé dítě jen proto, že u nich pořád bydlí.

Průměrný věk, kdy se mladí Poláci stěhují od rodičů, je přibližně 28 let. Julie a její spolužáci mluví o nedostupnosti vlastního bydlení a samostatného života dennodenně a je pro ně hlavním zdrojem frustrace. Před půl rokem volila Právo a spravedlnost (PiS). Nechtěla podpořit, jak říká, populistickou a zkorumpovanou Občanskou platformu ani malé mocichtivé strany, chtěla, aby se k moci dostal někdo, kdo tomu upřímně věří a s kým by se z Polska mohlo opravdu stát druhé Německo – sebevědomý a sociální stát, ve kterém by sama mohla tak nějak být evropskou a sebevědomou a samostatnou. „Jenže tohle moji rodiče nikdy nepochopí. Pořád tvrdí, jak se mám dobře. Že oni nemohli cestovat vůbec, že citróny byly jen na Vánoce, na Erasmus nemáme peníze a anglicky se na anglistice přece naučím i tady a dokud studuju, mám studovat, a nevymýšlet si brigády. Na bydlení nebo cestování budu mít ještě času dost,“ zvedá rezignovaně obočí. „Občas mi připadá, že se našim úplně vyhla dnešní doba.“

Víra v budoucí lepší život a druhé Německo ovšem Julii během prvních týdnů po volbách opustila a nejistě se přidává k demonstrujícím. Ústavní krize, výměna šéfů všech čtyř tajných služeb, změna veřejnoprávních médií na státní, stínový náčelník Jarosław Kaczyński (tomu, že je bývalý premiér pouhým řadovým poslancem PiS a ne skutečným vládcem Polska, už nevěří asi nikdo), podivné politické milosti, stěhování evropských vlajek ze sálu vlády, nahrazování hodin nad dveřmi ikonami svatých a kříži... Juliin obrat nebyl ojedinělý. Při padesátiprocentní účasti měl ve volbách PiS reálnou podporu 18 % voličů. Za necelý měsíc od voleb už v průzkumech důvěry překonala PiS Nowoczesna.pl, její vlastní odnož a opozice (která ve volbách oproti drtivým 37 % Práva a spravedlnosti získala pod 8 %). V lednu ovšem PiS překvapivě nabyl silné pětatřicetiprocentní podpory. Možná proto se Julie o Vánocích rozhádala s Pawołem, nekolísajícím příznivcem PiSu, a když jí nad kávou odmítám pozvání na dnešní koncert, protože s ním jdu na přednášku, odfrkává pohrdavě něco o fašistech.

Podvečerní tmou Varšavy v širokých bulvárech doznívá dnešní demonstrace. Na zastávkách, u popelníků, se psem na vodítku a u zlomků hovorů těch, které míjím, všude znějí útržky zákulisních politických drbů, názorové spory, vymýšlení taktik a spekulace nad Kaczyńským. Przystanek historia, kam mířím, patří pod Institut paměti národa a pořádá debaty pro veřejnost, školení pro učitele setkání veteránů a další programy spojené s polskou historií. Pawoł je tady jako doma. Před vchodem s ním čeká přibližně stejně starý kluk ve vysokých kanadách a vojenské bundě, který se představuje jako Maciej. „Polsko není obyčejný stát – jsme odsouzení k trvalému boji.“ Pawoł – na rozdíl od své babičky – nevěří romanticky na zemi v dlani Boha, předurčenou kristovsky trpět. Mluví raději o geopolitice a ekonomice, viditelně pohrdá naivitou liberálů a Kaczyńského vidí jako idealistu, který hájí opravdové hodnoty a polskou identitu. „Nechápu ty, kdo mají pocit, že Polsko už to bude mít jisté. Je to prostě jen delší období klidu. A Krymem to teprve začíná....“

 

Paměťový dvojhlas

Přednáška o roli Varšavského povstání v současnosti výborně zapadá do vidění světa Pawoła i militarističtějšího Macieje. Jejich glosy jakoby mozaikovitě doplňovaly přednášku a jejich šeptem troušené poznámky se mísí s výkladem ředitele Muzea Varšavského povstání: „Varšavské povstání nutně musí sehrát klíčovou roli v debatách o evropské paměti, o evropském étosu. Ukazuje Poláky nikoli jako pouhé oběti nacismu, ale jeho přímé odpůrce, vyzyvatele; rehabilitace povstání jako ústředního symbolu podnítí pravdivé chápání dějin a identity středovýchodní Evropy a porozumění dvacátému století...“

„Jak pořád jen podlézáme Bruselu a snažíme se dohnat Německo. Nejsme Německo, nikdy nebudeme Německo a nemáme být Německo“ – „Nazývají to přesně. Liberální politika hanby. Jako bychom byli děti. Pochroumaní opoždění sourozenci Západu“ – „Pořád do nás hustí velké hrdiny, ale jak asi máme dnes být jako oni? Platit daně? To se řekne, občanský heroismus, ale sama cítíš ten rozdíl.“ „Varšavské povstání ukazuje Polsko s jeho vlastní logikou, vlastními dějinami. Polsko nemůže jít vyšlapanými cestami.“

„Polsko se musí sjednotit, musí být národní, jestli má opravdu přežít. Pro samou ekonomiku se rozložíme zevnitř“ – „Vždyť to dlužíme těm, co za nás bojovali, všechno není o velkých ledničkách a dovolených u moře.“

„Mladí to nechápou, berou povstání jako epizodu ve školním dějepisu, jako stejně dávnou nedůležitou minulost jako Targowickou konfederaci! Identita Polska spočívá na jeho dějinách, na společném osudu Poláků, v polském příběhu.“

– „Proto věřím Kaczyńskému. Třetí republika už je prohnilá. Zkorumpovaná „ – „Jsem rozhodně pro brannou povinnost. Jak jinak máme být opravdoví občané?“ – „EU nevěřím. Ani politikům, co od ní pobírají peníze“ – „Polsko v tom vždycky bylo samo.“ „Varšavské povstání, ukazují průzkumy, je napříč společností jednoznačně vnímáno jako pozitivní. Takové dějinné události by se měly stát společným výchozím bodem společnosti; nikoli neosobní ekonomické zájmy. Na nich nemůže stát opravdové živé společenství.“

–„Samí zahraniční investoři. Jen se projdi po centru, kdo myslíš, že v těch mrakodrapech sídlí?“ „Hrdinný protinacistický a komunistický odboj leží v základech samé legitimity a legality současné Třetí republiky. S rozpadem opravdové paměti se drolí i raison d´état našeho státu; naší společnosti, jak ji známe...“

 

* * *

Jdu domů pěšky, sněží jen jemně, a páteřní ulice mě skrze střed města vede až domů, do Żoliborze. Do varšavských ulic okolo mě se hlasitě otisklo nemálo světů. Čnící mrakodrapy, přezdívané Stalinské hory, patří k Mariině kosmopolitní vizi hlavního města, nezatíženého bolestivou minulostí a stejného jako kdekoli jinde, a přece na jednom z nich svítí neopominutelný billboard „Pamięntamy“, pamatujeme. Překračuji symbolicky vyznačenou hranici bývalého židovského ghetta, která napříč řeže chodník až ke skleněnému McDonaldu.

Nové nízkoprahové tramvaje míjejí paneláky, tak necitlivě vestavěné mezi rekonstruované budovy historického centra, a přece co by za takový hlučný a tmavý byt Julie dala. Míjím neony osvětlený památník padlých a zabitých na východě, památník vězněných carským režimem, památník padlých vojáků na západní frontě a padlých Židů a také Lecha Kaczyńského a památník katyňského masakru a spontánní symboly Varšavského povstání na fasádách namalované na obchodní centra, školy a banky…

Různorodé příběhy a světonázory se proplétají v ulicích Varšavy stejně jako v polském parlamentu. Alfred Jarry kdysi s nadsázkou podotknul, že absurdní Král Ubu by se mohl odehrávat jedině v Polsku, ve státě, který neexistuje. Na Polácích v jednadvacátém století už je, aby na fyzickou mapu Polské republiky dokázali vměstnat a sloučit přinejmenším Polska dvě.

 

Autorka je studentka.


autor / Tereza Reichelová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv