NP č.468 > FejetonZ deníku etnografaJan Stern

Můj milý deníčku, již několik let dlím v této

zemi mezi horami a snažím se zkoumat místní

zvláštní kmen. Nebudu lhát: dosud jsem zdejší

domorodce nepochopil.

Můj milý deníčku, již několik let dlím v této

zemi mezi horami a snažím se zkoumat místní

zvláštní kmen. Nebudu lhát: dosud jsem zdejší

domorodce nepochopil.

Nyní se přiblížilo období, kdy se chovají nejzvláštněji.

Říkají tomu „Vánoce“. Jednou mi

kdosi opatrně pošeptal, že se slaví narození

spasitele. Ověřit to je ale těžké. Na mé dotazy,

kdo oním spasitelem je, nikdo nezná odpověď,

byť několik z dotázaných mluvilo o jakémsi

Andrejovi, jeden z domorodců tvrdil, že spasitel

se jmenuje „Štědrývečer“, jiný zas, že „Ňákáflanďáckábejkárna“.

Pozoruhodné též je, že po

spasiteli se slaví narození jakéhosi Štěpána, ale

o něm také nikdo nic neví, krom jednoho muže,

který mi tvrdil, že „Štěpán seděl za národní“

(zřejmě mínil „za národ“).

O Vánocích se zpívá v mnoha písních, z nichž

jsem se pokoušel povahu kultu vysledovat.

V jednom náboženském nápěvu se například

říká, že „tiše a ochotně purpura na plotně voní“.

Co je purpura, nikdo neví, z čehož vyvozuji, že

je míněn opět spasitel, o němž je možná zapovězeno

mluvit. Plotna je zařízení, na němž se

v minulosti vařily pokrmy, takže usuzuji, že

spasitel byl možná rituálně sněden – a možná

právě proto se o něm nemluví, kvůli kolektivnímu

pocitu viny. V jiném nábožném nápěvu se

zpívá o jakýchsi „rolničkách“. Etymologická analýza

ukázala, že se tím míní zemědělci ženského

pohlaví a patrně malého vzrůstu (může jít však

rovněž o tzv. zdrobnělinu). Tyto rolnice byly dle

písně zpočátku němé, avšak pak přišel „kašpárek

maličký“ a dal jim hlas. Vydedukoval jsem, že

právě tento kašpárek maličký je oním spasitelem,

zjevně jsou s ním spjata velká očekávání, což

vyvozuji z věty, že „i s malým kašpárkem se dá

hrát velké divadlo“, kterou mi místní nápadně

často říkají. Možná je tímto kašpárkem také postavička,

která se jako jediná objevuje každého

dne v krabicích na pohyblivé obrazy. Na hlavě

má trojúhelník (dosti obvyklý náboženský symbol),

jede v autíčku, pak na jednokolce a po celou

dobu kolem sebe rozhazuje papíry. Říká „dobrý

večer“ a „dobrou noc“ – je extrémně nápadné, že

slova večer a noc jsou součástí výše uvedených

slov „Štědrývečer“ a „Vánoce“.

Ovšem pozor, milý deníčku, antropolog může

v neznámém prostředí snadno udělat chybný

závěr. Jedním z takových chybných závěrů,

jež by bylo snadno udělat, je, že domorodci se

o tomto svátku radují. Opak je pravdou. Trpí

a trestají se (patrně za snědení boha Andreje

Purpury na Jednokolce). V hlavní den svátku se

to projevuje tím, že si přinesou domů poživatinu,

kterou jindy nejedí (snad jen masochisté)

a která je k požívání obzvláště nevhodná, neboť

obsahuje malé bodce, které mohou způsobit

i smrt. Ti, co hodně hřešili, přidávají si k tomu

ještě podivnou směs, která prudce dráždí žlučník.

Ale pozor, týrání sebe sama se neomezuje

jen na rituální večeři. Již před ní se někteří kají

tím, že sledují v krabicích s pohyblivými obrazy

zcela nesmyslné narace. Utrpení je tak velké, že

někteří u nich i slzí. Přesto se dále dívají – síla

náboženství mě nikdy nepřestane udivovat.

Sám jsem některé trýznící narace zhlédl – a je

to opravdu drsné. Tak například v jedné se

princ zamiluje do princezny, protože je pyšná

a protivná. Pak jí dá květinu, co hraje hudbu,

což způsobí, že oba spolu začnou cestovat, ona

si strčí obličej do mouky a nakonec všichni jedí

velký koláč. Jediná rozumná postava je tam

muž, kterému místní říkají „Kopecký“. V jiné

naraci se dívka převléká za chlapce a kvůli tomu

se do ní zamiluje v lese princ (místní jsou k homosexualitě

dosti tolerantní), ona pak vyndá

šaty z malých ořechů, přebere hrách, ztratí

botu a princ na konci zjistí, že ten chlapec byla

dívka, nicméně se s tím smíří a přijme heterosexuální

model. A to nemluvím o historce, jak

jakási Džulia vstoupí do knihkupectví. Celá

poetika tkví v tom, že jakýsi Hjů intenzivně

mrká a neví, co dělat. Řeknu ti deníčku, že je

úleva, když tyto napínáky přeruší krátké pořady

doporučující zboží. I když ta s tím kancem se

zahnutými zuby už mi taky leze krkem.

Ale pořád lepší než trest, který si místní udělují

ještě dlouho po Vánocích: vytahávání jehličí

z koberce.


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Čtvrtohry / Jan Stern > NP č.515 > Fejeton Geologové nám tvrdí, že žijeme ve čtvrtohorách. Ve skutečnosti však žijeme ve čtvrtohrách. (a zapomeňte prosím na Hunger Games a jiné pitominy.) číst dále Nenápadný půvab perkarbonátu / Jan Stern > NP č.525 > Fejeton Sigmund Freud tvrdil, že po patnáctém roku věku už je charakter člověka pevně dotvořen, „sádře podoben“. Sádru šlo dle jeho názoru poté na lehátku pokropit vodou a tvar duše lehce přeformovat, avšak jen do padesáti let. Po padesátce se sádra změní v kámen a nemá smysl se již o cokoli pokoušet. číst dále Háčkaři / Jan Stern > NP č.492 > Fejeton Češi dali světu spoustu důležitých, užitečných, ba revolučních věcí. Nohejbal, Ďáblovu bibli napsanou za jednu noc, remosku, lehký tank vzor 38, počítačovou hru Mafia, spodně kvašené pivo, semtex, Švejka, becherovku, velmi elegantní tramvaj Tatra T3 s oblými bruselskými tvary, pražského krysaříka, kostkový cukr, reformaci, pomlčkovou válku, nejdražší halu na světě, nejdražší tunel na světě, českou uličku a všechny Kaplického nepostavené stavby. číst dále 1985 / Jan Stern > NP č.512 > Fejeton Léto roku 1985 jsem trávil v tiché vesničce za Prahou. Centrem nedění zde byla malá samoobsluha Jednota a hospůdka u fotbalového hřiště, kde na stěně visel umaštěný zažloutlý plakát Jiřího Korna s nápisem Pragokoncert. Tam jsem chodil každé poledne na guláš a limonádu Broňa. číst dále