NP č.467 > FejetonKurz psavého psaníJan Stern

– Pane Sterne, vás bychom opravdu rádi měli v našem týmu. Víte, v našich Kurzech tvůrčího psaní se snažíme naučit naše frekventanty odemykat tu pokladnici kreativity v sobě

 

A vy ten klíč máte.

– Sem rád, že mluvíte o pokladnici. Kolik za to pindání vlastně je?

– Promiňte?

– No kolik jako dostanu, za to „učení“.

– Honorář je solidní, nemusíte mít strach.

– No z toho jsem právě vždycky strach měl. Že je solidní.

– Jak to myslíte?

– No nic ve zlym, doktore, já to samozřejmě beru, dyť takovejhle šolich hledám už roky!

– Šolich?

– Hele, a co tam třeba učíte?

– Já na svých kurzech třeba zapnu televizi. Záběr z demonstrace. Náhle je detail na ženu v první řadě. Já to zastavím, ukáži na tu ženu a studenti o ní musejí napsat povídku.

– To jim to dost usnadňujete, ne?

– Jak to?

– No já bych vyndal první věc ze šuplíku a řek bych, že je to vo tý bábě z televize.

– Proč byste to dělal?

– Abych to měl z krku, ne?

– Ale to byste se nijak nerozvinul, sám sobě byste škodil. Velmi oblíbené cvičení také je, když pošleme žáky za bezdomovci. Musejí s nimi pohovořit, vyslechnout je a pak napsat povídku o jejich životním osudu.

– To znám, na žurnalistice jsem dostal za reportáž o bezdomovci zápočet.

– A jak dlouho jste si s ním povídal?

– S žádnym sem si nikdy nepovídal, prosimvás. Bezďáckou story si snad ještě dokážu vycucat z palce, ne?!

– Ale ten živý člověk vám v tom přeci musí chybět, to musí být cítit!

– Ale no tak, doktore, vzpamatujte se, živý lidí nám jenom kazej dobrý nápady. Reportáže dycinky na kanapi, doktore, to je novinářská zásada.

– Ten váš drsný novinářský humor… Člověku to chvilku trvá, než mu přivykne, řeknu vám… Ale nemyslete si, někdy studenty pěkně překvapím. Včera jsem třeba přinesl encyklopedii, zabodl do ní nůž a na té náhodné stránce stejnou náhodou vybral heslo. A oni o něm museli napsat povídku. Pro vás by to jistě byla hračka, ale někteří frekventanti se řádně zapotili. Heslo bylo totiž „ferrokyanid draselný“.

– To si pište, že by to byla hračka, napsal bych povídku o blbovi, co píchá do slovníku a chce napsat nesmysl o nesmyslu. Za solidní honorář (hurónský smích).

– Někdy vám úplně nerozumím, kolego.

– Hele, sou tam ňáký mladý holky?

– Dívek je mezi studenty většina.

– Vida, vida (olizuji si rty).

– Řekněte mi, humor je přeci těžká disciplína, kam vlastně chodíte na ty své nápady? Pro ty své legendární fejetónky. – Kradu je.

– Ne, vážně, kolego.

– No vážně. V humoru se jenom krade. Vtip nejde vymyslet, všechny už sou vymyšlený. Když ste originální, je to zaručeně blbý a nikdo se smát nebude. Když to poctivě ukradnete, lidi poznaj, že se maj smát.

– Vy šibale, člověk by vám na to málem skočil. Vždyť třeba ten váš fejeton, jak vaše žena cvičí v posilovně. To je přeci přímo ze života!

– To je z Kristýny. Já sem svobodnej.

– Z Kristýny? – New Adventures of Old Christine. To je americkej sitcom. Já kradu hlavně z americkejch sitcomů, protože je dělaj profíci, co už vědí, vo co de.

– Kreativci.

– To nevim, voni to taky kradou. Ze Šou Johnnyho Carsona z 50. let. Všechny fóry v americký tývý jsou vod Carsona, to se ví.

– Toho neznám.

– To je jedno. Von to všechno ukrad ze sbírky židovskej fórů, co vyšla roku 1910 na East Side.

– Pane Sterne, nechte toho. Přeci mi nechcete říct, že jste nikdy neměl žádnej vlastní tvůrčí nápad?

– Mějte rozum, doktore, kde bych je měl furt brát? Pětadvacet fejetonů ročně, sedum let v kuse!

– Poslyšte, kolego, bojím se, že se asi na spolupráci nedomluvíme.

– Ale neblázněte, tohle je jenom mezi náma, samozřejmě, já se nějaký ty vejšplechty o kreativních potenciálech naučim. Já to dám, doktore! Nikdo nic nepozná!

– Ne, ne, toto nepůjde.

– No, škoda, no. Byla by to supr ulejvka.

– Pane, vrchní, zaplatím.

– Takhle z toho vytěžim jen jeden blbej fejeton.


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Jenda Dikobraz Troška / Jan Stern > NP č.475 > Fejeton Vždycky jsem jim záviděl. Filmařům. Že mají svoji internetovou filmovou databázi, kde je konečně objektivně zhodnoceno jejich dílo. My, fejetonisté, samozřejmě nic. Kolem filmů víří emoce, kolem našich textíčků jen občasný dopis do redakce: „Chtělo by to větší písmenka, ale jinak jste fajn.“ Říkám otevřeně: je to demotivující. Občas se proto zasním. A úplně to vidím... číst dále Simonina éra / Jan Stern > NP č.461 > Fejeton Život je rozčlánkován. Na etapy. Já osobně třeba prožil etapu Julie. Robertsové, samozřejmě, v kozačkách nad kolena a se žvejkačkou. Pak přišla éra Marie, tedy Fredrikssonové, z Roxette, v elasťákách, v klipu Joyride. Pak mi vlítla do denního snění Alice na laně. Tedy Alicia Silverstoneová, z klipu Cryin od Aerosmith. Načež nastala éra Rejčl, přesněji tedy přiléhavého trička Jennifer Anistonové v Přátelích. Od Mars útočí! začala epocha Natalie. Tedy Portmanové. Kvůli jedné vánoční krizi se nakrátko vyhoupla na trůn epochy Keira, no ale pak nastoupila do zpráv na Nově Charvátová (to je ta bloncka, co se po ní slehla zem) a bylo vymalováno. Na chvilku. Než přišla Avril. Které jediné dokážu odpustit černé oční stíny. číst dále Christmasiáda / Jan Stern > NP č.488 > Fejeton O Vánocích se dějí divné věci. Jindy vcelku normální lidé počínají šílet. Nejsem výjimkou. O každých Vánocích vyvine se u mne jistá úchylka. číst dále S mloky? / Jan Stern > NP č.471 > Fejeton Doufám, že jste ocenili, že jsem dosud netěžil humor ze psů. Teda ne, že by se o psech nedalo psát, každý humorista jednou skončí u Alíkem rozkousaných bačkor. číst dále
celý archiv