NP č.463 > RozhovorOrganizuj se, nebo zemřiTomáš Havlín

S Paulem Bodenem jsme se potkali v San Francisku. Vydavatel jednoho z prvních streetpaperů na světě a neúnavný organizátor společenského dění sleduje už přes třicet let dopady neoliberální ekonomiky na chudé v Americe.

Na internetu se šíří vaše poslední video z konce července. Demonstrovali jste na centrálním náměstí Union Square v San Francisku, proč právě tam?

Union Square je největší business development district (BID) v San Francisku – a zdaleka nejluxusnější a nejbohatší. V jeho středu je velké náměstí, veřejný park, který jsme zvolili jako symbol, protože v tuhle chvíli je zcela v moci BID.

 

Co je to „business development district“?

Je to privatizace veřejných prostorů, v tomhle případě součást International Downtown Association. V Praze je asi nikdo znát nebude, to by mě překvapilo, ale jejich první BID vznikl v Johannesburgu krátce po svržení apartheidu. Byznys a vlastníci nemovitostí přebírají hlavní slovo a kontrolu nad tím, co se děje v centru města, protože tam jsou peníze.

 

Je to veřejný park?

Bývaly tam stromy a keře, ale vytrhali je a nahradili betonovými schody a deskami. Nechtěli, aby za nimi spali lidi chudí a bez domova, kteří tam nejsou vítáni – přestože jde o veřejný park.

Všichni se potýkáme se stejnými problémy, takže Union Square je opravdu jen symbol – symbol kriminalizace chudých a lidí bez domova.

 

Kriminalizace?

Je to pořád ta samá třídní a rasová válka. Ať se podíváš kamkoli, všude vystrkává růžky. Policie vyklízí tábořiště lidí bez domova, v Denveru, Los Angeles nebo Sacramentu přijímají zákony proti bezdomovectví, noviny vydávají pitomé články o močení – za všechno můžou kurva bezdomovci.

Je to prostě špatně, nemůžou nás kriminalizovat za to, že stojíme, sedíme, spíme nebo jíme. To všechno děláš jako člověk každý den. A dělat z toho přestupek nebo zločin je třídní a rasová politika. Ne každého totiž zadrží za stání nebo sezení. Jenom ty, kterých se úřady chtějí zbavit.

 

Tenhle rozhovor vedeme ze sanfranciské čtvrti Mission, která mě zaujala svojí solidaritou. Sousedi se v ní vzájemně brání před nuceným vystěhováním…

Mission zatím není vyhlášena jako BID, ale některé domy v ní vyhořely, staří nájemníci se z nich museli vystěhovat a vlastníci domů je prodali prázdné, což je vždycky výnosnější, než kdyby v domech žili chudí. Dál se připravuje výstavba řady luxusních kondominií a skupina organizovaná developerem přitom usiluje o odsun chudých lidí ze sousedství. Lidi se brání, jenom se jim nedostává tolik mediální pozornosti jako pracovníkům technologických firem a yuppies, kteří se přistěhovali a podporují gentrifikaci. 

Mluvit o třídní válce znamená brát v úvahu vliv peněz na životy chudých. V Americe je to tak, že peníze mluví a lidi jdou. My říkáme: Jsme bezdomovci, co nám uděláte? Nemáme kam jít, nemáme domy, které byste nám mohli podpálit. Ocitáme se tak v silné pozici, abychom bojovali a zároveň přijali roli v organizaci komunity, ke které musí dojít, pokud nechceme přijít o město stejně, jako chudí ztratili třeba Manhattan. Pro chudé v Americe platí: Organizuj se, nebo zemři.

 

Doslova…

Tisíce lidí ročně zemřou venku na ulici z důvodů, kterým šlo předejít, takže si nedělám legraci. Bezdomovectví je skutečně podělaně nezdravý způsob života a změnit to jde jenom skrz organizaci. Nepůjde to zkurvenou charitou nebo tím, že by se začal zajímat nějaký politik. Stane se to, protože lidi odmítnou přijmout, že bydlení není lidské právo, ale komodita určená pro ty, kdo na to mají.

 

Dvě verze Ameriky

Kdy jsi začal chápat bezdomovectví jako společenskou nespravedlnost?

To bylo vždycky zjevné. Vyrůstal jsem jako kluk ve středostavovské rodině v New Yorku na Long Islandu. Máma zakládala družstevní záložnu, rozbíhala potravinovou kooperativu, vytvářela alternativní střední školu pro děti vyhozené z jiných škol, ze které později vyhodili i mě… Moje sestry byly radikální, v šedesátých letech protestovaly proti válce ve Vietnamu a ta mentalita byla od dětství kolem. Otec byl na druhou stranu surový hardcore republikán, takže jsem dostal od obojího, ale vždycky jsem měl na vědomí, že s lidmi je potřeba zacházet slušně a s respektem, nezávisle na barvě pleti, ekonomickém statusu nebo na tom, s kým spí nebo nespí.

Když pak máma zemřela a já se dostal na ulici, uviděl jsem dvě Ameriky. I když nás krmí tím, že každý má rovné šance, tak příležitosti, které existují pro jednu skupinu lidí, bohaté a vyšší třídu, se drasticky liší od možností, které se nabízejí chudým. I když jsem byl postupně vyhozen ze tří středních škol, pořád jsem měl lepší vzdělání než mnoho mých přátel, kteří už měli středoškolský diplom. A to proto, že já vyrostl na bílém Long Islandu a oni v ghettu. To mnou otřáslo, naštvalo mě to. Že existuje nějaká verze života v Americe, o které nikdo nemá ponětí.

Pár let jsem potom strávil v Evropě, squatoval jsem v dánské Christianii, a tam mě překvapilo, že děcka v Evropě jsou si sakra víc vědoma svých práv. Jejich očekávání od jejich vlád byla desetkrát vyšší, než je tomu v Americe. Začal jsem si tak říkat, co je špatného na tom hájit svoje lidská práva, a ptát se, proč by jakákoli vláda neměla chtít, aby lidé, kterým vládne, byli zdraví, vzdělaní a měli slušné bydlení. Proč by něco takového mělo být vnímáno jako nebezpečné? Za nebezpečné by to považovali leda fašisti, říkal jsem si, a pak jsem objevil neoliberální model vládnutí.

Když se mluví o bezdomovectví, je potřeba hovořit také o neoliberální ekonomice, třídní diskriminaci, rasismu. Protože všechny tyto věci dohromady vysvětlují, proč od roku 1983 žijí miliony lidí na ulici. Neoliberální kontroloři americké politiky mají dnes kalkulaci, že když čtvrťákům na základních školách klesnou výsledky testů, je potřeba začít stavět nová vězení. Neseženou víc učitelů, nezmenší třídy, aby se děti lépe učily – postaví další vězení. Pro mě se jedná o jasný ukazatel, že něžijeme ve společnosti, kde je spravedlnost pro všechny. Žijeme ve společnosti, kde je vládnoucí třída a pak všichni ostatní. A tak se pro mě stala tématem sociální spravedlnost, lidská práva. V jádru našich kampaní stojí přesvědčení, že ve svém srdci jsi kurva lidská bytost a máš nárok na důstojnost a respekt, zejména od své vlády.

 

Co bys považoval za spravedlivé?

Podle mě je spravedlnost v první řadě nový pohled na to, proč vůbec máme vládu. Pokud máme mít vládní strukturu, jaký to má kurva účel. Je účelem vlády, aby vydělávala peníze korporacím? Je to důvod, proč jsme vytvořili vládu?

Amerika je kolonizátorská země, podobně jako několik dalších na světě. Tahle země nebyla „objevena“, jak se někdy říká, ale byla kolonizována. Slavnou americkou revoluci sponzorovaly korporace své doby, v základech toho státu je spousta špíny. Můžeme si ale říct, že pokud bychom dokázali vládu přimět k zodpovědnosti, tak by to nemuselo být tak špatné. Jak chceme, aby naše vláda zacházela s nejchudšími, nejzranitelnějšími a nejslabšími z nás? Pokud se nemůžeme postarat o malé dítě a nedokážeme zajistit, že bude zdravé, že bude mít kde bydlet a že bude vyrůstat v prostředí, kde je podporováno a přijímáno vzdělání, protože naučit se každý den aspoň jednu novou věc dokáže kurva zlepšit den – pokud nejsme schopni nastolit takový systém, tak jsme odsouzeni k záhubě. Pak budeme prostě jen dál znásilňovat tuhle planetu, zabíjet se navzájem, zavírat lidi a bombardovat jiné země. Nevěřím, že Amerika bude žít dlouho. Nejsme tak staří, ale nemocní jsme už docela dost.

 

Existuje způsob, jak to překonat?

Jasně, ale nemyslím, že bych se toho dožil, je to záležitost generací. Když se GM, IBM nebo podobní šmejdi dneska rozhodují, co budou dělat, dívají se přitom dvě nebo tři generace dopředu. My potřebujeme být také tak chytří, abychom dokázali pochopit, že situace je skutečně posraná a že se nezmění za týden. Říct, že „chceme celý svět a chceme ho hned“ (heslo některých protestních hnutí – pozn. red.) je podle mě velmi elitářské…

Já chci položit základy, které za generaci nebo za dvě budou moci lidi vzít a stavět na nich. Jejich chyby budou nové, nebudou opakovat ty, které jsme udělali my, a pokud to budou brát vážně, tak si myslím, že během několika generací se něco změní. Bylo by naivní si myslet, že lidi jsou absolutně bezmocní. Proč pak ráno vůbec vstávat z postele, kdybys věřil takovýmu shitu? Jen to bude trvat dlouhou dobu a člověk v tom nemůže být kvůli tomu, aby se cítil dobře. Není to masturbace, ale dlouhodobý vztah ke změně, k sociální spravedlnosti.

 

Nebyla to krize

V čem spočíval v roce 1983 zásadní obrat v otázce bezdomovectví?

Mezi roky 1979–1983 došlo na federální úrovni ke škrtům v oblasti dostupného bydlení ve výši 55 miliard dolarů ročně. Není možné, aby federální vláda škrtla takové fondy na bydlení pro chudé, a přitom hromada lidí neskončila na ulici. V Americe panuje představa, že pokud jsi chudý, tak jsi udělal něco špatně a musíš se napravit. Když ale miliony lidí skončí na ulici ve stejném čase nebo v krátkém období, tak je spíš problém někde v systému.

Když se podíváš na vládní výdaje, peníze se utrácet nepřestaly. Programy podpory soukromého vlastnictví nemovitostí se ztrojnásobily na dnešních 144 miliard dolarů ročně (dostupné bydlení se dotuje třiceti miliardami), a to proto, že většina těch peněz jde bankám a hypotečním společnostem. Nebo zrovna teď vypustili novou ponorku – stála nějakých 17 miliard dolarů nebo podobně absurdní číslo. Prostě proto, že některé firmy stavějí křižníky a je to jejich byznys. Pouze podpora chudých se zrušila, a to je otázka spravedlnosti, nikoli ekonomiky, jelikož my ty zkurvené peníze utrácíme. Jen jsou priority nastavené tak, aby bohatí bohatli a chudí šli k čertu.

 

V tom roce 1983 jsi zároveň přišel do San Franciska. To už se škrty projevily? Jak na to reagovala společnost?

Dostal jsem se tam tři měsíce poté, co si San Francisco začalo uvědomovat, že je najednou strašné množství lidí, kteří nemají kam jít. Například Hospitality House, komunitní centrum ve čtvrti Tenderloin, zavíralo do října 1982 pokaždé v jedenáct večer a všichni šli domů spát. Tehdy ale začali lidé zůstávat, říkali: Nemám kam jít, přišel jsem o bydlení.

Počáteční reakce byla svým způsobem pěkná. Místa k přespání vznikala spontánně při kostelech, ve školních třídách, dokonce i místní vláda si uvědomovala, že to je hodně špatná situace a ptala se, co se sakra děje a co se s tím dá dělat.

Podle mě by ale byla chyba si myslet, že šlo o nějakou krizi. Byl to velmi svévolný a promyšlený proces komodifikace všeho bydlení a vytlačení vlády z funkce, ve které zajišťovala, že lidé nezávisle na příjmu měli kde žít.

K posunu došlo někdy v roce 1987, kdy místní vláda začala sponzorovat bezdomovecké programy. Jakmile s tím začala, veškerá diskuse o tom, že se jedná o systémový problém, třídní diskriminaci a nespravedlnost, šla do háje. Vláda nebude sponzorovat revoluci, nýbrž dohlížitelské a povolné organizace, které nebudou říkat to, co vláda nechce slyšet.

 

V následujících letech jsi byl u vzniku Community Housing Project, který dnes poskytuje bydlení více než tisíci lidem, kteří by jinak byli bez domova. Mohl bys ho představit?

Pár se nás dalo do kupy a zajímalo nás, jak se to řešilo třeba během velké hospodářské krize ve třicátých letech. Chtěli jsme vytvořit organizaci, která postaví bydlení, ovšem za účasti členů naší komunity na jeho stavbě, řízení i údržbě. Jinými slovy jsme se nedívali na lidi jako na klienty, ale jako na zdroj vytvoření organizace, která zlepší jejich životní podmínky a zároveň zajistí, že peníze, které na to máme, půjdou chudým a lidem bez domova v naší komunitě. Asi před dvaceti lety jsme začali stavět a v tuhle chvíli je organizace tak velká, že se trochu vymkla. Stále ctí zásadu zaměstnávání chudých lidí a lidí bez domova, ale má peníze, o které by mohla přijít, a tak už se jí nechce tolik rebelovat. Peníze jsou svině, to bys měl dát do titulku.

 

Jaký je podle tebe vztah mezi bezdomoveckými programy a kriminalizací bezdomovectví?

Bezdomovecké programy vznikly proto, aby kontrolovaly a eliminovaly dopad bezdomovectví na obchodní komunitu a bohatá sousedství. Jedná se ale o širší systémové změny, jichž jsme svědky během posledních pětatřiceti let. Míra frustrace za tu dobu neustále roste. V důsledku dohod o volném obchodu se zavírají nebo přesouvají do jiných zemí všechny naše továrny, skladiště a loděnice, ztrácí se ekonomická infrastruktura a práce pro střední třídu. Odpovědí místních vlád nejsou peníze na bydlení nebo péči, ale stavba více věznic nebo posílení policie. Nyní dostaneme od armády obrněné transportéry a bude to jako v každé jiné banánové republice, kde není policejní oddělení, ale rovnou armáda. Neoliberální vlády vždy kontrolují masy chudých lidí, kteří hladovějí a umírají na ulici, kvůli agresivním policejním a vojenským taktikám. Je to osvědčený mechanismus.

 

Zmínil jsi Hospitality House v bohémské čtvrti Tenderloin. Jaký vliv na tebe mělo tohle místo?

Hospitality House fungoval od šedesátých let, byl tam umělecký program, drop in centrum, mohl sis tam vyzvednout poštu nebo ho použít jako obývák, když jsi žil na ubytovně. Lidi ze sousedství hráli šachy, domino, pili kafe a kouřili cigára, byla tam televize, takže jsi mohl sledovat sportovní přenosy nebo filmy… Když pak lidi začali říkat, že by potřebovali zůstat, protože nemají kam jít, nebyl to problém. Tito lidé byli naši sousedi a přátelé a já byl jedním z nich. Vlastně mi utkvěl určitý duch nespravedlnosti, který v mainstreamových bezdomoveckých programech absentuje a který říká: Ne, tohle jsme my! Mluvíme o sobě, našich sousedech, naší komunitě a nenecháme vládu, aby s námi zacházela jako s podřadnými. Dodnes to tak platí. Hospitality House stále hovoří o své komunitě a sousedech, ne o klientech a „těch“ bezdomovcích.

 

V loni vydané knize Klíče místo pout píšeš, že první, čemu ses naučil, byl prospěch z pomáhání druhým. V čem ta lekce spočívala?

Došlo mi, že co člověk udělá, to se mu také vrátí. A že nejdůležitější věc, kterou můžu udělat jako mladý kluk, který přišel o mámu a skončil na ulici, protože jeho otec byl debil, je nelhat, neklamat a nešidit lidi kvůli tomu, abych získal něco sám pro sebe. Naučil jsem se znát hodnotu malého dobrého skutku i nevyhnutelnost toho, že se mi někde cestou vrátí. A to se mi také potvrzovalo, takže dnes věřím, že když se na sebe můžeš podívat do zrcadla nebo si večer před spaním říct, že jsi s nikým nevyjebal, a mít ze sebe dobrý pocit, tak se ti srovná páteř, a to tě osvobodí. Najednou si nemusíš pamatovat, co jsi kde komu řekl, protože nelžeš, takže můžeš mluvit od srdce a na stejnou otázku odpovíš i podruhé stejně. Osvobodí tě to k tomu, abys byl, kým jsi, a měl z toho dobrý pocit. Lidi by si měli uvědomit, že pokaždé, když lžeš nebo někoho klameš, tak obelháváš sám sebe. A zároveň, že oni chtějí, abychom si lhali, abychom se sebou navzájem vyjebávali, chtějí, abychom měli pocit, že jediný způsob, jak se vyšplhat po žebříku, je šlapat po hlavách lidí vedle nás tak, abychom se dostali nad ně. Čím méně jsme ochotní hrát tuhle hru, tím silnější jako komunita budeme.

 

Vzít do ruky krumpáč

Vrátil bych se k potřebě organizace, kterou jsi zdůraznil. Na jakých principech se má zakládat?

Pokud se věnuješ organizování komunity, tak komunita musí být na prvním místě. Žádný sponzor, vláda, policie nebo máma, ale komunita. Jí se musíš zodpovídat. Je potřeba mít to zdokumentované a podložené, protože jistě se objeví někdo, kdo to bude zpochybňovat. Pro mě to znamená, že tady nejsem od toho, abych říkal lidem, co si mají myslet, ale proto, abych byl hlasem toho, co oni říkají mě. A poslední věc, kterou chudí lidé nebo bezdomovci potřebují, je další lídr. Lídrů měli příliš mnoho, spoustu dobře placených expertů, ale nikdy se nedostávalo dělníků, kterým by nevadilo vzít do ruky krumpáč a postavit základy. Naším cílem je být dělníkem při stavbě hnutí, které přinese spravedlnost. A to se nedá udělat tak, že budeme lidem kázat, co si mají nebo nemají myslet. To není leadership, ale bullshit.

 

Když se vrátím k demonstraci, o které jsme mluvili na začátku, tak byla hodně pestrá a hlučná. Jaká je role kreativity u přímých akcí?

Od té doby, co jsem začal chodit na demonstrace, mi vadilo, že všechny vypadají jak přes kopírák. Není nic více frustrujícího a depresivního, než když tam stojíš a řada pomazaných řečníků říká tobě, který jsi chudý, diskriminovaný a bez domova, jak s tebou vyjebávají a jak dostáváš na prdel. Kdo to potřebuje poslouchat? Lidem není potřeba vysvětlovat, že by se měli starat o to, že jsou vyháněni ze svých čtvrtí, že jsou kriminalizováni, protože nemají bydlení, že jsou stříleni policií, protože jsou černí. Proto jsme si řekli, že budeme dělat náš shit jinak. Se stejným poselstvím, stále kolem potřeby prosadit bydlení jako lidské právo, ale více jako událost nebo oslavu. Když demonstrace na Union Square skončila, další tři hodiny jsme tancovali a navázali tak oslavou deseti let výročí naší organizace WRAP. Když tvrdě pracuješ, měl bys taky pořádně slavit. A proč to neudělat tak, že přitom vyzdvihneš svoji kreativní stránku, tu část nás všech, která se chce vyjádřit skrz umění, hudbu nebo tanec. Na první akci může přijít deset lidí, ale když už tam jsi, tak si to kurva užij a příště nás bude třeba padesát. Nejlepší je, když lidi odcházejí s úsměvem a mají dobrý pocit z toho, čeho byli právě součástí.

 

Za takové kreativní vyjádření se dá brát i streetpaper Street sheet, který jsi v San Francisku zakládal, tuším, že jako první na světě…

Street sheet v San Francisku a Street news v New Yorku začaly oba ve stejný čas, v roce 1987, ale do dnešních dnů jenom Street sheet měl to štěstí, že dokázal vycházet nejdřív jako měsíčník, dnes obtýden, a dostávat se k lidem na ulici, kteří ho pak prodávají za dolar, dnes za dva dolary.

 

Zaujalo mě, že noviny jsou lidem bez domova distribuované zdarma…

To je proto, že Street sheet nebyl nikdy zamýšlen jako kapitalistický podnik. Jeho vydavatel, skupina Coalition on Homelessness, vznikla proto, aby organizovala komunitu, a ne aby reprodukovala kapitalistický systém, který nás zabíjí. Nikdy jsme proto neuvažovali, že bychom po lidech chtěli peníze za časopis nebo prodávali reklamy. Je to hlas pro lidi chudé a bez domova a organizace, které se zabývají organizováním komunity. Nakonec se streetpaper ukázal jako mocný nástroj na získávání prostředků pro Koalici, ale nejsou to peníze, které přicházejí od prodejců bez domova, nýbrž od jednotlivců a komunity, která má časopis ráda. Řekl bych, že nebezpečím pro streetpapery je, že nakonec vypadají stejně jako zbytek mainstreamových médií, protože se snaží vydělat.

 

Kdyby sis měl vybrat jednu věc, co bys změnil?

Za sebe můžu říct, že si připadám sakra privilegovaný. Každé ráno vstanu a dělám to, co chci dělat, a dokonce k tomu v poslední době dostávám i mzdu, což je dvojité privilegium. Šel bych za právem na bydlení. Kdyby každá lidská bytost měla právo na slušné a bezpečné místo pro život, byl by to ohromný úspěch.

 

 

Paul Boden je ředitelem asociace WRAP (Western Regional Advocacy Project), která se zaměřuje na porušování lidských a občanských práv chudých a bezdomovců. Paul se ocitl na ulici v šestnácti letech, později pracoval v noclehárně v San Francisku a v azylu pro duševně nemocné tamtéž. Šestnáct let byl ředitelem Coalition on Homelessness a deset let předsedou Community Housing Partnership. Za posledních dvacet pět let obdržel řadu ocenění od města San Francisco, státu Kalifornie i amerického Kongresu. Pravidelně se věnuje publicistice, jezdí na přednášková turné a pořádá workshopy. 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Chybí tady uvolněnost / Tomáš Havlín > NP č.380 > Rozhovor Pod ženským jménem se skrývá muž. Aramisova je režisér, který si postupně vydobývá renomé. Hovořili jsme spolu o festivalu v Cannes, Věře Chytilové i ponožkách za dvacku z Holešovické tržnice.   číst dále Dějiny jednoho domu / Tomáš Havlín > NP č.378 > Dějiny přítomnosti Než upadl do stádia klinické smrti, nabídl mi zkušenost života v komunitě. Jako centrum spolkového dění ovšem sloužil už dávno. O kom je řeč? O Dělnickém domu na Spolkové, slavném brněnském „téhácéčku“.   číst dále Mám to na háku / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.452 > Téma čísla Jmenuje se Milan, ale většina lidí ho zná jako MC Špínu. Vypátrat ho při jeho cestách po Praze trvalo déle než týden. Řeč byla nejen o zpívání ve svahilštině, ale také o tupých policajtech nebo životě jeskynního muže a pytláka v Beskydech. číst dále Jednou nohou v kriminále / Zuzana Brodilová, Tomáš Havlín > NP č.401 > Rozhovor Jako státní úřednice je vázaná mlčenlivostí, přesto mlčet nechtěla. O rodinách, které se z existenčních důvodů „dobrovolně“ vzdávají dětí, o zhroucení systému sociálně-právní ochrany dítěte i o stereotypním obrazu sociálního pracovníka...   číst dále Uvolněný Toxxx / Tomáš Havlín, Lukáš Rychetský > NP č.362 > Rozhovor Proslavil se jako člen kapely Supercrooo, která rozhodila pravidla českého rapu. Od té doby patří k stálicím hiphopového nebe: Hugo Toxxx. Pro některé barvotiskový pozér, pro jiné nejlepší český MC. Sám rapuje: "Jednoznačnost je největší klam..."   číst dále Život v garáži / Tomáš Malík, Tomáš Havlín > NP č.397 > Téma čísla Bydlet v garáži je v lecčems krajní podobou chudoby. Cynicky řečeno, na chudobu by stačilo i méně. Na dvou pražských místech ale také vidíme, že ani v garáži nemohou být lidé šťastní. Pokud by snad byli, stejně budou muset za svým štěstím odejít.   číst dále Bezdomovcem v zemi samurajů / Tomáš Havlín > NP č.379 > Rozhovor Předtím, než se šla Kajoko Jakuwa podívat na stávku odborářů, sešli jsme se k rozhovoru v jedné pražské kavárně. Má bezdomovec duši? A může být samuraj?   číst dále Něco jsem vybudoval / Tomáš Havlín, Tomáš Malík > NP č.440 > Téma čísla Václav Kočka starší je tak trochu kolotočář bez kolotočů. Příští rok to bude už padesát let, co v Praze na Výstavišti pořádá tradiční Matějskou pouť.  číst dále

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv